‚Jak být mužem v dnešní době?'
Manosféra může souviset s epidemií mužské osamělosti i chybějícími vzory

Nacházejí se muži v krizi? Podle výzkumů mladí muži čím dál častěji odcházejí ze škol i pracovního trhu, zažívají osamělost a rostoucí frustraci. Manosféra může nabízet rychlé odpovědi, ale často v důsledku problém pouze prohloubí. Server iROZHLAS.cz v sérii Do hlubin manosféry popsal, jak snadné je tomuto obsahu propadnout. V závěrečné části odborníci hledají příčiny a vysvětlují, odkud může rozmach manosféry pramenit.

Praha 17. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Mladí muži postupně vypadávají ze vzdělávacího systému i z pracovního trhu. To vyplývá z letošní výzkumné zprávy k projektu Lost Boys (Ztracení chlapci) britského think tanku Centre for Social Justice.

„Od začátku pandemie vzrostl počet mužů do 24 let, kteří nestudují ani nepracují o 40 procent,“ uvádějí autoři zprávy. U žen činil nárůst za stejné období jenom sedm procent.

Zpráva poukazuje i na rostoucí rozdíl v postojích mezi muži a ženami nebo na větší příklon mužů ke konzervatismu napříč vyspělými zeměmi. Zároveň konstatuje, že mladí muži se nacházejí v krizi.

Server iROZHLAS.cz v seriálu Do hlubin manosféry popsal jednotlivé aspekty internetového obsahu pro muže a jeho podob, pokud se v něm muži začnou radikalizovat. Podle redakcí oslovených expertů právě to může být totiž důsledkem proměny mužské role ve společnosti i absence vzorů.

„Myslím si, že jedním z velkých problémů je to, že kromě manosféry vlastně neexistuje moc jiných zdrojů, které by mužům říkaly, jak být dneska mužem,“ vysvětluje terapeutka a zakladatelka institutu Moderní láska Markéta Šetinová.

„Spousta z nich – zvlášť ti, co vyrůstali kolem roku 2000 nebo v devadesátkách – má zkušenost s tím, že jejich otcové nebyli moc zapojení do péče. Takže tam často úplně chybí osobní zkušenost s nějakou pozitivní mužskou rolí.“

„A pro mě to celé hodně souvisí s tím, že spousta mužů je v procesu hledání sebe sama – jako mužů. A když nemají kde jinde hledat, obracejí se právě tam, kde je aspoň nějaká odpověď. I když je to často velmi problematická odpověď,“ podotýká.

Terapeutka Adéla Klingelová z Ligy otevřených mužů zmiňuje s tím související mužskou frustraci: „Frustrace ve společnosti tu je. Ať už mužská, nebo ženská. Ale mám dojem, že dlouhou dobu se o té mužské frustraci vlastně moc nemluvilo – nebo ne způsobem, který by nabízel cestu ven.“

Cestu ven potom muži skutečně mohou začít hledat u manosféry. První kontakt s ní totiž může opravdu být pozitivní, protože v počátku jde o rady, aby na sobě muž pracoval a soustředil se hlavně na sebe.

Časem se ale někteří muži mohou vlivem například algoritmů sociálních sítí dostat dál, do části, která těží z jejich vnitřní frustrace a jako společného viníka označuje ženy. To může vést k radikalizaci, ale také k sebedestruktivním myšlenkám, jak například popsal Petr v první části série.

„Pořád je tam něco jako... že navenek dělám všechno, co se má – ale uvnitř se tak necítím. Pořád něco nefunguje. Pořád něco chybí. A umím si představit, že právě tenhle rozdíl může být tím, co pak vede k nějakému napětí,“ pokračuje Klingelová.

„Čím víc do toho jdu, čím víc dělám, chovám se, vyjadřuju se podle toho, co přejímám z manosféry a čemu začínám věřit – tím víc to může být v rozporu s tím, co ve skutečnosti prožívám,“ popisuje.

„A to může vést k rizikovému chování. Neříkám, že vždy, ale může. Třeba k depresím, v některých případech i k pokusům o sebevraždu – nebo k dokonané sebevraždě.“

Změna společenských rolí

Manosféra nemusí nutně být propojena s nenávistným a rizikovým obsahem, její základ vyzývá k seberozvoji. Jednou z příčin, proč se ale v současnosti obsah pro muže zákonitě radikalizuje, je podle sociologa Elji Plíhala proměna mužské role ve společnosti.

„Feminismus – zejména v těch prvních vlnách, říkal hlavně, že ženy jsou tady taky. Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví mluví například o tom, že mužská role byla vnímána jako norma – a z ní se pak odvozovalo všechno ostatní. Nebyly rovnocenné, ta mužská byla hlavní a ta druhá něco, co bylo definováno skrze ni,“ pokračuje Plíhal.

Postupně s tím, jak se ženské hnutí ve společnosti začalo prosazovat a narovnávat nerovnosti mezi muži a ženami, se podle Plíhala začala měnit i role mužů ve společnosti. Například atributy jako síla nebo soutěživost bylo nově možné vztáhnout i na ženy.

„To, co dřív definovalo mužství, začalo být požadavkem na všechny,“ konstatuje. „A to je ten moment, kdy si část mužů říká: ‚Počkejte, my taky máme mít nějakou roli? My jsme si mysleli, že jsme prostě člověk. A najednou už nejsme výchozí bod, ale máme být nějak definovaní,‘“ tvrdí.

„Takže to není jenom o tom, že bychom se nevěnovali mužské roli – spíš jsme teď v bodě, kdy je potřeba ji nově vymyslet,“ uzavírá.

„Určitý proud feminismu podle mě vychází z hluboké bolesti z patriarchátu a z toho, že mnohé ženy zažily šílené věci. Ale pak je tam postoj: `Nesnáším muže.` A to mi přijde strašně krátkozraké,“ dodává Plíhal.

S tím souhlasí i terapeutka Adéla Klingelová: „Feminismus je nesmírně důležitý, protože otevírá dveře tématům, která byla dřív potlačená. Zároveň si ale myslím, že je potřeba, aby tu byla i nějaká rovnováha. Něco, co to doplní. A to se podle mě dlouho nedělo.“

„Ve společnosti nebyla moc velká snaha pochopit mužskou zkušenost, mužské prožívání. A když to nikdo jiný neudělal, začal se feminismus ‚vyvažovat‘ zrovna tímto způsobem, skrze manosféru,“ dodává.

Zároveň je v tomto směru podle terapeutky Markéty Šetinové důležité roli žen neopomenout. „Spousta mužů totiž má reálně velmi špatné zkušenosti – třeba s odmítáním. A to často nejsou jen nějaká ublížená ega, ale opravdu zraňující zážitky. Někteří jsou odmítáni způsoby, které jsou ponižující nebo necitlivé. Samozřejmě to není otázka žen versus mužů – spíš toho, jak se k sobě jako lidé ve společnosti celkově chováme.“

Ztráta mužských vzorů

„Do manosféry často spadají muži, kteří nejsou v jádru zlí nebo toxičtí. Spíš naopak – přijde mi, že prahnou po blízkosti. Zajímají je vztahy, chtějí mít partnerku, jenom nevědí jak na to,“ podotýká Šetinová.

„Často kolem sebe nemají muže, kteří by jim v tom mohli být vzorem nebo průvodcem. Vyrůstali v prostředí, kde se o vztazích moc nemluvilo, a navíc mají pocit, že na ně ženy nereagují pozitivně. Že jim to přirozeně nejde – zatímco jiným mužům ano,“ říká.

Šetinová poukazuje na další možnou příčinu rozmachu manosféry u nás, a to na chybějící mužské vzory.

„Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků často vyrůstaly bez přítomného táty,“ shoduje se Klingelová. Otec byl v té době často buď úplně absentující, anebo jen nosil domů peníze, ale na emoční rovině chyběl.

„A pokud tedy nedělali nějaký typicky mužský sport nebo nenašli jinde mužský prostor, tak si to mužství vlastně vůbec neměli kde zažít,“ popisuje.

Klingelová tak navazuje na to, o čem mluví v druhé části série spisovatel Petr Hanel. Podle něj mladým mužům chybí převažující mužské vzory, které by ukazovaly, jak může maskulinita vypadat. Tvůrci v manosféře přitom spíš mají tendenci za případnou frustraci vinit výchovu svobodných matek, které vychovávají „slabé kluky“.

„Zároveň to není ani téma, kterému by se nějak systematicky věnoval náš vzdělávací systém. Neexistuje moc prostorů, kde by se muži učili partnerským dovednostem – a už vůbec ne v nějakém seberozvojovém, zdravém kontextu,“ doplňuje Šetinová.

„Když jsme ale dělali na univerzitě workshop pro muže, měl obrovský ohlas. Muži chtějí mluvit o tom, jak dělat vztahy, jak být ve vztazích, jak být muži. Jenže současně existuje velmi málo nabídek, které by na tu poptávku reagovaly,“ říká.

Rostoucí osamělost

Odborníci poukazují také na narůstající trend „osamělých mužů“, a to nejen v České republice. Loni na podzim například Jižní Korea upozorňovala na stoupající počty sebevražd mužů ve středním věku, kteří se izolovali od společnosti.

Světová zdravotnická organizace zahájila už v roce 2023 činnost komise pro boj proti osamělosti, kterou označila v současnosti za „naléhavou zdravotní hrozbu“.

„Určitě to souvisí s tím, že žijeme v čím dále větší izolaci,“ potvrzuje sociolog Elja Plíhal. „Jsme doma, máme kolem sebe pár lidí – spolubydlící, rodinu, možná pár kolegů v práci. Pořád dokola vídáme víceméně stejné tváře.“

„Tohle všechno určitě katalyzoval covid. A taky sociální sítě, bez debat,“ tvrdí.

„Jenomže když se člověk pak pohybuje jen v malé skupině lidí, kteří jsou mu podobní – demograficky, kulturně, názorově – tak začne chybět ta každodenní rozmanitost, kterou jsme dřív zažívali,“ popisuje Plíhal.

Jako příklad dává třeba život v pomyslné vesnici, komunitě, kde spolu žili lidé různých věků, s různými názory, a přesto se spolu museli naučit vycházet. „Dnes, když takový kontakt nezažíváme fyzicky, nahrazují to sociální sítě. A to je tenký led,“ míní.

S tím souvisí i přesun vztahů a seznamování do online prostředí. „Když mě někdo odmítne přes obrazovku, tak v tom zůstávám úplně sám,“ připomíná Klingelová.

„Když mladého muže před deseti, patnácti lety odmítla holka na vesnický zábavě, tak tam byl s dalšími třemi kámoši, kteří ho pak vzali na pivo a řekli, ať to hodí za hlavu,“ popisuje.

„Byla to forma sdílení. Nebylo to hluboké a bylo to trochu neohrabané, ale byl to způsob, jak si ulevit a rozhodně to je lepší než v tom být úplně sám,“ uzavírá Klingelová.

Existuje řešení?

Klingelová popisuje manosféru jako něco, co cílí na emoce. Algoritmy postupně začnou přinášet víc a víc podobného obsahu, který v mužích může začít vytvářet tlak, že by se tím měl také řídit nebo to alespoň vzít v potaz.

„Pokud to navíc nasedne na něco, co jsem slýchal už jako dítě, nebo v čem jsem vyrůstal, nebo co se děje i v mém současném okolí, tak je hrozně jednoduché si říct: ‚Jasně, takhle ten svět má vypadat,‘“ vysvětluje.

Je navíc snadné si neuvědomovat, že se to děje z velké části kvůli algoritmům sociálních sítí – a následně v tomto světě trávit víc času než v tom reálném.

„Z něčeho, co vypadá neškodně – pár videí, pár profilů – se během krátké chvíle stává proud obsahu, který je podle mě dost děsivý,“ podotýká.

Podle ní je klíčovým faktorem neregulovanost platforem. „Mám pocit, že jestli s tím jako společnost chceme něco dělat, tak bude potřeba sociální sítě začít regulovat. Podle mě se to, jak se dnes chováme i jak o sobě přemýšlíme, hodně proměnilo tím, jak snadno se můžeme skrýt za obrazovku.“

Sociolog Elja Plíhal zase upozorňuje na význam mezilidské komunikace. „Myslím si, že s tím jde něco dělat jenom ve skutečném světě,“ míní.

„Mluvte s lidmi. Mluvte se svým strejdou, i pokud je misogynní a rasista. A i když to bude šílený, vydržte s ním pět minut při příští návštěvě. Mluvte se svým třináctiletým bratrancem, který začíná přemýšlet o tom, co si myslí o ženách. Ptejte se a buďte zvědaví,“ doporučuje.

„A taky je potřeba říct – muži nejsou žádná homogenní skupina. Jsou tady mladí muži, kteří se věnují seberozvoji, umí mluvit o emocích,“ podotýká terapeutka Markéta Šetinová. „Zároveň tu je ale skupina, která se v tomto vůbec neorientuje. A pro ty je to těžké,“ dodává.

S tím souhlasí i Adéla Klingelová. „Pokud nemám tu zkušenost s komunikací, učím se spíš zavírat svůj vztek nebo zklamání do bedny. Místo toho si koupím třeba auto, protože to právě vidím v té manosféře, ale za týden to už nestačí,“ popisuje.

Podle Plíhala je důležité v tomto ohledu vzdělávat už ve školním věku. „Mluvit o hodnotách, učit děti poznávat své emoce a učit je aktivně naslouchat. To jsou základní věci, které jsme ale nějak trochu zapomněli.“

To následnou komunikaci může usnadnit. „Nemusíte si hned padnout do náruče, ale možná spolu zvládnete povečeřet. A jednou z věcí, která opravdu pomáhá, je prevence.“

Miroslav Harant

Související témata: Do hlubin manosféry, manosféra, osamělost, muži, psychické zdraví, feminismus