Neumí plavat, nikdy neviděl moře, přesto mladý Rohinga překonal čtyři kilometry řeky na plastové nádobě
Nabí Husajn za svůj život vděčí žluté plastové nádobě na olej. Třináctiletý Rohinga neumí plavat a před svým útěkem z Barmy nikdy neviděl moře. Přesto se spolehl na prázdný kanystr a s jeho pomocí překonal 4 kilometry přes hraniční řeku do Bangladéše, líčí hochův příběh agentura AP.
Muslimští Rohingové, kteří z rodné Barmy utíkají před násilím, se nyní nacházejí v natolik zoufalé situaci, že se někteří z nich pokoušejí do sousedního Bangladéše doplavat. Téměř čtyřicet chlapců a mužů překonalo v průběhu jednoho týdne ústí hraniční řeky Naf s pomocí prázdných nádob od oleje. Břehu Bangladéše dosáhli u rybářského městečka Šáh Pchourir Dwip, kde se také obchoduje s dobytkem.
OSN: Rohingové v Barmě jsou systematicky vyvražďováni a znásilňováni
Číst článek
„Měl jsem obrovský strach, že to nepřežiju,“ říká Nabí, vytáhlý kluk oblečený do pruhovaného trička s límečkem a kostkovaných kalhot dhótí. „Myslel jsem si, že vypustím duši,“ dodává.
Třebaže muslimští Rohingové žijí v Barmě už celá desetiletí, buddhistická většina je stále vnímá jako vetřelce z Bangladéše. Vláda jim upírá základní práva a OSN je prohlásila za nejvíce pronásledovanou menšinu světa. Od srpna, kdy jejich domovy začali vypalovat vojáci a gangy buddhistů, se na nebezpečnou cestu do Bangladéše vydalo přes 600 000 Rohingů.
„Prošli jsme si velkým utrpením, a tak jsme měli pocit, že utonutí je lepší varianta,“ říká 18letý Kamál Husajn, jenž do Bangladéše také doplaval díky plastovému kanystru.
Nabí nikoho v nové zemi nezná a jeho rodiče, kteří zůstali v Barmě, nevědí, jestli je naživu. Neusmívá se a zřídkakdy naváže oční kontakt. Vyrostl v barmských horách, je čtvrtým z devíti dětí farmáře. Do školy nikdy nechodil.
Pamatujte na mě v modlitbách
Problémy začaly před dvěma měsíci, když rohingští povstalci zaútočili na barmské bezpečnostní síly. Barmská armáda reagovala brutálním odvetným tažením, při němž zabíjí muže, znásilňuje ženy a vypaluje domy. To poslední, co Nabí ze své vesnice spatřil, byly všechny domy v plamenech.
Útěk rodiny k pobřeží lemovala mrtvá těla. Když s vlnou dalších Rohingů dosáhli pobřeží, rodina neměla peníze ani na cestu člunem, ani na převáděče.
Zásoby jídla se každým dnem tenčily. Po čtyřech dnech tedy Nabí rodičům řekl, že chce k proužku země v dálce, městu Šáh Pchourir Dwip, přeplavat přes ústí řeky Naf. Rodiče o tom nechtěli ani slyšet. Jeden z jeho starších bratří odešel do Bangladéše před dvěma měsíci a dosud neměli nejmenších zpráv, co se s ním stalo. Navíc věděli, že silné proudy mohou jejich syna odnést až do oceánu.
Nakonec rodiče přece jen souhlasili. Dali si ale podmínku, že cestu chlapec nepodstoupí sám, a tak se Nabí odpoledne 3. listopadu přidal ke skupince 23 dalších mladíků. Rodina se s ním přišla rozloučit. "Pamatujte na mě v modlitbách," poprosil matku, zatímco všichni okolo plakali.
Nabí a ostatní si připevnili plastové nádoby k hrudi jako plovák a vstoupili do vody. Vytvořili skupinky po třech, v nichž se dohromady svázali provazy. Nabího dali doprostřed kvůli jeho nízkému věku, a protože neuměl plavat.
Nabí si pamatuje, že lokal vodu - zčásti kvůli vlnám, zčásti aby uhasil žízeň. Voda byla slaná. Bolely ho nohy. Zpět se ale ani jednou nepodíval. Krátce po západu slunce dosáhla skupinka břehu u města Šáh Pchourir Dwip. Byli unavení, hladoví a dehydratovaní.
Nabí je teď v nové zemi sám, je jedním z 40 000 rohingských dětí, které v Bangladéši žijí bez doprovodu. Když mluví, klopí oči k zemi. Stojíme jen pár kroků od řeky a Nabí zašeptá, co by si nejvíc přál: "Své rodiče a mír."
Den nato se uprostřed řeky během pozdního odpoledne objevilo několik teček. Do Bangladéše přes řeku plavala s pomocí žlutých nádob na olej další skupina Rohingů. Břehů dosáhli zároveň se stádem skotu, ten byl ovšem přivezen na lodi.