„Pro prezidenta, který v listopadu 2020 vyhraje volby, bude velmi těžké nastolit nový přístup. Nepůjde jen zmáčknout tlačítko, kterým by se některé kroky Trumpovy administrativy jednoduše vrátily zpět,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz expert na politický islám z Georgetown University a bývalý poradce úřadu exprezidenta Obamy Peter Mandaville. Zvážil by pracovní nabídku od Donalda Trumpa? Je Blízký východ stále prioritou zahraniční politiky USA?

Rozhovor Washington/Praha 6:53 13. listopadu 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Politický islám“, kterému se dlouhodobě věnujete, je poměrně novodobým termínem. Můžete ho vysvětlit? Co má tento pojem společného s takzvaným „Islámským státem“?
Zatímco politický islám je obecným termínem odkazujícím na jakoukoliv skupinu či hnutí, Islámský stát je jedna určitá skupina s vlastní interpretací islámu, jejímž cílem je vytvoření politického systému založeném na islámském právu. Je třeba říct, že velká většina muslimského světa vnímá náboženství a politiku jako dvě rozdílné věci. A to je také důvod, proč převážná většina muslimů označila vyhlášení takzvaného chalífátu bývalým lídrem Islámského státu Abú Bakrem Bagdádím v létě roku 2014 za absurdní.

Mnoho muslimů samozřejmě věří, že náboženství má velký význam pro utváření hodnot a principů, které by měly formovat charakter veřejného života. Výrazně menší část si ale myslí, že islámské právo má být přímo implementováno jako základ vládnutí v jejich zemi.

V posledních letech se fenoménu „politického islámu“ věnuje stále větší pozornost – zejména od útoků z 11. září. Stále častěji se tak objevují tendence označovat politický islám a militantní, islamistické skupiny za totéž. Jako někdo, kdo problematiku politického islámu studuje víc než čtvrt století a kdo strávil řadu let v muslimském světě, ale mohu říct, že politický islám obecně není nic násilného.

O svého vůdce Abú Bakra Bagdádího „Islámský stát“ přišel na konci října poté, co ho na severu Sýrie vypátraly americké síly a on se na útěku odpálil. Jak silný je po jeho smrti Islámský stát?
Islámský stát zůstává velmi vážnou hrozbou. Z vojenského hlediska sice můžeme hovořit o velkém úspěchu – stačí se podívat na rozsah území, který Islámský stát nyní ovládá. Podobného vývoje jsme ale byli svědky už před pár lety v Iráku, kdy byl poražen předchůdce takzvaného Islámského státu, Al-Káida v Iráku vedená Abú Músáem Zarkávím (Zmiňovanou „Al-Káidou v Iráku“ je míněna odnož Al-Káidy na území Iráku, která byla aktivní od roku 2003 – pozn. redakce).

Arabista: Islámský stát otevřel Pandořinu skřínku, která se jen těžko zavře. Jeho propaganda stále žije

Číst článek

Už jednou jsme tuto skupinu porazili, vrátila se ale zpět. Bohužel se domnívám, že dnešní situace v regionu v mnoha ohledech připomíná minulost. K tak dramatickému návratu, jaký jsme viděli v roce 2012 v Sýrii a o dva roky později v sousedním Iráku, vedly v první řadě podmínky na místě, jako je nestabilita, špatná kvalita vládnutí a intenzivní ekonomické problémy. Stejné podmínky vládnou na místě i dnes. Pokud se mezinárodní společenství a regionální vlády nezačnou těmto problémům věnovat, bude tu riziko, že se za půl roku, rok, dva roky objeví Islámský stát 2.0. To je stále velice vážná hrozba.

K dopadení Bagdádího došlo v době, kdy se Spojené státy začínají chystat na prezidentské volby, které vyvrcholí na podzim příštího roku. Co smrt Bagdádího znamená pro Donalda Trumpa? Bude to jeden z největších úspěchů, na které bude poukazovat během volební kampaně?
Určitě – děje se to už teď a je třeba uznat, že smrt Bagdádího znamená skutečně velmi pozitivní posun.

Trump od toho ale čekal víc. Doufal, že se mu díky tomuto úspěchu podaří zpřetrhat mediální koloběh zpráv, které se točí kolem impeachmentu, a další kritiku na jeho adresu. Po dobu možná 36 hodin to skutečně fungovalo. Když si ale dnes otevřete americké deníky, uvidíte, že se opět věnují poslednímu dění kolem procesu sesazení prezidenta. Nemyslím si tedy, že by tato událost nakonec byla tak politicky přínosná, jak prezident doufal.

Jakým způsobem podle vás Donald Trump změnil postoj a diplomacii Spojených států ve vztahu k regionu Blízkého východu?
Myslím, že Trumpova administrativa dává velice jasně najevo svůj postoj zejména k zemím, jako je Saúdská Arábie. V době, kdy Spojené státy vedl Barack Obama, Saúdská Arábie cítila, že se USA z regionu stahují. Trump ale ukazuje, že se chce vrátit k velice těsné spolupráci, a něco podobného sledujeme také ve vztahu k Izraeli.

Spojené státy jsou dlouhodobě velice blízkým spojencem Izraele, ale Trumpova administrativa přikročila k novým extrémům. Předešlé administrativy respektovaly určité hranice, které by s ohledem na řešení palestinsko-izraelského konfliktu neměly být překročeny, jako je přesun ambasády do Jeruzaléma nebo uznání svrchovanosti Izraele nad Golanskými výšinami.

Spojené státy po desetiletí tvrdily, že podobné kroky musí být v první řadě výsledkem vyjednávání, uznáním izraelské anexe ale USA změnily směr. A myslím, že pro kteréhokoliv prezidenta, který v listopadu 2020 vyhraje volby – a nebude to právě Donald Trump – bude velmi těžké nastolit nový přístup. Nepůjde zmáčknout tlačítko, kterým by se některé kroky Trumpovy administrativy jednoduše vrátily zpět.

Stažení USA ze Sýrie 

Jedním z největších témat, o kterých se v současnosti ve vztahu k Trumpově zahraniční politice mluví, je rozhodnutí Washingtonu stáhnout americké vojáky ze severu Sýrie. Jak tento krok vy osobně hodnotíte? Bude mít stažení vojáků zásadní vliv na roli Spojených států v regionu?
Myslím, že to bylo nevyhnutelné. Spojené státy nikdy neměly v plánu podporovat kurdské milice YPG a Syrské demokratické síly v dlouhodobějším časovém horizontu – byla to taktická spolupráce, jejímž cílem bylo porazit společného nepřítele, Islámský stát. Spojené státy vždy věděly, že se z oblasti stáhnou. Problém spíš je, jakým způsobem to Trumpova administrativa udělala.

Z Bílého domu slýcháme poněkud podivné vysvětlení, podle kterého bychom měli nechat Turecko a Kurdy, ať se chvíli poperou – stejně jako děti na hřišti, než je od sebe rodiče odtrhnou. Tím „dospělým“, který do konfliktu vstoupí, mají v tomto případě být Spojené státy. Podle mě ale tato myšlenka ukazuje naprosto amatérské chápání diplomacie, kterou v současnosti razí Trumpova administrativa.

Tím chci říct, že stažení amerických vojáků mohlo proběhnout za jiných okolností – poté, co se o tomto kroku bude s Tureckem a do určité míry i s Ruskem nějakou dobu v tichosti jednat. Nemuselo to proběhnout tak násilnou cestou. Obávám se, že z krátkodobého hlediska to odnesou místní propuknutím nového násilí, ale může to mít i dlouhodobé dopady na vnímání Spojených států na Blízkém východě.

Jeho rodiče poslali na převýchovu. ‚Čekal jsem pláč, máma místo toho chválí Čínu,‘ říká ujgurský aktivista

Číst článek

Myslíte si, že to Trump skutečně s žádným z těchto států předem neprodiskutoval?
Co je podle mě mnohem důležitější, Donald Trump určité věci nediskutuje ani s vlastními experty na národní bezpečnost, kteří sedí ve Washingtonu. Pracovníci amerických zpravodajských služeb či armádní představitelé se v podobných případech vždy podíleli na procesu rozhodování, tentokrát se ale o stažení vojáků dozvěděli z tweetu zveřejněném prezidentem. To není způsob, jakým se dá dělat politika národní bezpečnosti.

Ještě předtím, než bude takový krok konzultován s představiteli Turecka, Ruska či Saúdské Arábie, bych proto očekával, že prezident rozhodnutí nejprve prodiskutuje s vlastním poradním týmem a odborníky na národní bezpečnost.

Řekl byste, že je Blízký východ stále jednou z hlavních priorit americké zahraniční politiky?
To je velice zajímavá otázka, která je součástí mnohem většího problému, jehož jsme dnes svědky. Je čím dál méně zřetelné, jaké zájmy Spojené státy v regionu Blízkého východu vlastně mají. Během druhé světové války bylo velice snadné určit, na čem Washingtonu záleží a proč je Blízký východ pro Spojené státy z globálního hlediska důležitý. V posledních dvaceti letech je to ale čím dál složitější a je to také jedna z příčin nestability, kterou v regionu dnes vidíme.

V minulosti byly země, jako je Saúdská Arábie, Izrael nebo Egypt, pilíři americké přítomnosti v regionu. Snaží se toho držet i dnes, výsadní role Spojených států na Blízkém východě ale ztrácí svou platnost. Ostatní regionální a světové mocnosti proto v regionu získávají stále prominentnější postavení – týká se to zejména Ruska, Turecka nebo Íránu. Pro mě osobně je ale nejzajímavější Čína a vliv, jaký na Blízkém východě může v horizontu 20 let mít.

Je zřejmé, že prostřednictvím projektu Nové Hedvábné stezky se Čína snaží využít situace, která se dnes na Blízkém východě odehrává. Peking má ale na druhou stranu obavy, aby zde nebyl vtažen do nějakého konfliktu. Číně jde jen o to vydělat peníze, nejsem si ale jist, jestli tuto situaci dokáže vyřešit. Možná to je až příliš optimistické, podle mě ale možnost čínského angažmá na Blízkém východě pomáhá omezit napětí mezi tradičními rivaly v regionu, kterými jsou Saúdská Arábie a Írán.

Podmínka trvalé bezpečnosti

Kromě toho, že jste mezinárodně uznávaným odborníkem na mezinárodní vztahy a expertem na politický islám a oblast Blízkého východu, jste také bývalým poradcem úřadu tehdejšího prezidenta Baracka Obamy a ministryně zahraničí Hillary Clintonové. Jak se tento váš kariérní posun odehrál?
Pravidla fungování vlády ve Spojených státech umožňují přizvat k práci odborníky, kteří nejsou kariérními úředníky – buď na základě stranické příslušnosti, nebo podle tématu, jemuž se ve své práci věnují. V mém případě to byla ta druhá možnost. Americká vláda pod vedením Obamy se tehdy snažila přehodnotit politiku vůči hlavním skupinám a hnutím politického islámu, obrátili se proto na mě, abych jim s tím pomohl. Byl jsem tedy přizván jako odborník na politický islám – ne jako někdo, kdo by měl zkušenosti z politiky.

Tím jsem se ale dostal do poměrně složité situace. O této nabídce se mnou poprvé hovořili ještě před takzvaným Arabským jarem – tedy před propuknutím revolucí v zemích jako Egypt nebo Tunisko. V té době jsem předpokládal, že budu dělat něco podobného jako doposud a že náplň mojí práce bude stejná jako pro think-tank s výjimkou toho, že budu sedět ve vládní budově.

Díky událostem Arabského jara – konkrétně rostoucímu vlivu Muslimského bratrstva po pádu prezidenta Husního Mubáraka v Egyptě a politickému úspěchu islamistického hnutí Ennahda v Tunisku – se ale z původně očekávaného hypotetického cvičení náhle stala realita. Namísto abstraktní analýzy jsem musel přijít s konkrétní politikou, která bude jakousi příručkou americké diplomacie v těchto otázkách.

Írán nechce přijít o svůj vliv nad Irákem a Libanonem. Proti demonstrantům hodlá zakročit silou

Číst článek

Jak komplikované to pro vás bylo?
Vzhledem k tomu, že nejsem kariérní diplomat, to bylo opravdu velmi těžké. Typ otázek, které si ve vztahu k Muslimského bratrstvu klade kariérní diplomat, se velmi liší od otázek akademického odborníka na politický islám, který se snaží vytvořit komplexní analýzu. Musel jsem se tedy velmi rychle naučit přemýšlet jiným způsobem.

Nicméně pracovat v týmu Obamovy administrativy musí být velice zajímavá zkušenost. Můžete popsat nejsilnější okamžik, který jste během této práce prožil?
Jeden z nejsilnějších okamžiků se nevztahuje k žádnému konkrétnímu projektu, který jsem tehdy vedl. Byl to proslov, který pronesla Hillary Clintonová po propuknutí Arabského jara tuším v listopadu 2011 (v letech 2011–2012 Mandaville působil jako poradce Clintonové pro otázku Arabského jara – pozn. redakce). Tento projev, na kterém jsem se také podílel, byl z jednoho důvodu historicky velmi důležitý.

Zpochybnil totiž základní logiku, která formovala americkou politiku na Blízkém východě po desetiletí – myšlenku, že USA by v regionu neměly podporovat demokracii, protože demokracie zde může vyvolat nestabilitu. Tehdejší události Arabského jara a revoluce v Egyptě či Tunisku nám ale sdělily opak – bez demokracie nikdy nemůžete dosáhnout trvalé bezpečnosti. Ukázalo se to také v Sýrii, Jemenu nebo Libyi a v uplynulém roce také v Súdánu, Libanonu nebo Iráku.

Pokud vláda nerespektuje vlastní lid a nesnaží se řešit hluboké socioekonomické problémy obyvatel, v lidech propuká zoufalství, napětí roste a to vede k protestům, které mohou vést k hluboké nestabilitě. Z dlouhodobého hlediska je proto důležité, aby na prvním místě stála snaha o demokratizaci těchto zemí, což zaznělo právě v projevu Hillary Clintonové. Spojené státy tehdy poprvé přiznaly, že svou podporou autoritativních režimů na Blízkém východě problém umocnily. Toto upřímné a otevřené přiznání pro mě bylo velice silným okamžikem. Bohužel ale nevydržel.

Zmiňujete nová povstání v Libanonu nebo Iráku, která se dostávají do centra pozornosti světových médií. Zažívá arabský svět něco jako Arabské jaro 2.0.?
Chápu, že je velice lákavé hledat spojitosti mezi událostmi z roku 2011 s tím, co se v regionu děje letos. Do určité míry to je i správné, protože hlavní příčiny těchto událostí zůstávají stejné. Důvody, proč lidé v Iráku či Libanonu vycházejí do ulic, jsou stejné jako v případě protestů v Egyptě, Tunisku, Libyi či Jemenu v roce 2011. Nemyslím si ale, že stejný bude i výsledek, protože vlády v mnoha těchto zemích se už poučily, jaká rizika podobné revoluce přinášejí a že mohou ohrozit jejich vlastní existenci.

Z lovecké chaty do lázní. Archivy odkryly misi StB, která v Krušných horách ukrývala afghánského prezidenta

Číst článek

Vlády Egypta a Tuniska byly událostmi z roku 2011 velice zaskočené a vůbec netušily, jak na to mají reagovat. Teď už to vědí. Vidíme, že způsob sledování disidentů a sběr informací je stále sofistikovanější. Sílí zde diplomatický a finanční tlak některých států Perského zálivu – především ze strany Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, které mají obavy, aby se protesty nepřelily i na jejich území.

Přestože mají tyto události stejné příčiny jako v roce 2011, pravděpodobnost, že by mohly znamenat politický převrat, je mnohem menší. Naopak je tu mnohem větší riziko, že protesty povedou k násilí a jejich tvrdému potlačení ze strany státu. Vlády už vědí, co je v sázce, k udržení moci proto mohou použít i velice extrémní prostředky.

Na závěr bych vám ráda položila možná trochu osobnější otázku. Mluvili jsme o vaší práci pro prezidenta Baracka Obamu a bývalou ministryni zahraničních věcí Hillary Clintonovou. Zvážil byste podobnou nabídku od prezidenta Donalda Trumpa?
Nemyslím si, že by to bylo pro kohokoliv prospěšné. Moje chápání světa se od toho, jak přemýšlí Trumpova administrativa, natolik odlišuje, že ani nevím, jaký by měl být základ konverzace s mými potenciálními nadřízenými. Ve Washingtonu mám řadu dobrých přátel, kteří působí jako kariérní diplomaté, armádní činitelé nebo jako zpravodajci a kteří začali pracovat v Trumpově administrativě – věřili totiž, že dokážou zmírnit a nějakým způsobem ovlivnit některé pudy a instinkty Donalda Trumpa a jeho poradců. Většina těchto lidí už ale z Trumpova úřadu odešla. A to z jednoho zcela zásadního důvodu, kvůli kterému bych byl k takové nabídce velice opatrný i já sám.

Musím dodat, že velká část těchto bývalých pracovníků Trumpovy administrativy, které osobně znám, jsou republikáni a i oni po několika měsících došli k závěru, že jejich hlas nemá vůbec žádnou váhu. Ztratili proto snahu se dál snažit. To je pro mě velice smutné, protože to jsou skutečně velice schopní a zkušení odborníci, kteří mohli přispět k tomu, aby se Spojené státy zaměřily na klíčové problémy, jimž na globální úrovni čelíme. Za současné administrativy ale hlasy politických expertů nemají u jednacího stolu místo.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít