Pohled na polsko-běloruskou hranici: Pár běžencům se daří doputovat do EU, tisíce zůstávají v lese bez pomoci

Tomáši, vy jste byl před týdnem na hranici Polska a Běloruska, na východě Polska, kde v tuto chvíli se odehrává možná nejvážnější humanitární katastrofa, jaké jsme tedy momentálně v Evropě svědky. Od srpna se tam tísní běženci, kteří se snaží dostat z Běloruska do Evropské unie a pokoušejí se překročit tu hranici mezi Polskem a Běloruskem. Jaká tam teď je situace? V jakém stavu jste to místo našel?
Od toho momentu, kdy jsme tam byli ještě s kolegou Matějem Stránským, fotografem, tak se to trochu změnilo v tom smyslu, že na místě, kde jsme byli my - protože jsme dostali kontakt na člověka v Bělověži, což je takové město, které je úplně na kraji Bělověžského pralesa, národního parku - se situace změnila tak, že v uplynulých dnech na jiné místo té hranice - asi o sto kilometrů výš - šel takový organizovaný pochod několika tisíců lidí z běloruské strany. Čili to asi podle všeho zorganizovaly běloruské úřady. Ty lidi poslaly na takový jeden velký silniční přechod a začali tam tábořit. A to je přesně to, co v posledních dnech běží v novinách a v televizi.

Another video from the Polish MoD. The wire cutters guy is now equipped with a shovel. With a similar result. https://t.co/zrUKepGP4l pic.twitter.com/QO1g3Eim61

— Tadeusz Giczan (@TadeuszGiczan) November 8, 2021

Ti lidé táboří podél hranice. A v noci z úterka na středu se nějaké větší skupině podařilo přes ploty, které tam jsou provizorní i neprovizorní dostat dál. Takže to je takový nový vývoj. Je to dramatické - jsou z toho takové dramatické obrazy.

A section of the barbed wire fence has been removed. Polish servicemen formed a human shield to cover the hole and are trying to scare migrants off with a helicopter. The crowd is chanting “Germany!” pic.twitter.com/P99Yd9SRdO

— Tadeusz Giczan (@TadeuszGiczan) November 8, 2021

Here we go. Kuznica-Bruzgi border crossing between Belarus and Poland. pic.twitter.com/Ka32unWnYi

— Tadeusz Giczan (@TadeuszGiczan) November 8, 2021

Ok, this is the most disturbing border video I’ve seen so far. Lukashenko’s armed thugs dressed like ISIS militants are quite literally pushing women and children over the Polish border fence and forming a human shield to prevent them from returning to Belarus. Please RT! pic.twitter.com/WzvpLmHzhz

— Tadeusz Giczan (@TadeuszGiczan) November 7, 2021

Ale zatím se zdá, že to tu situaci úplně nemění. Pořád platí to, co je klíčové - že běloruské úřady lidi, které zvou na své území, převážejí k hranici. A tam polská strana hranici uzavřela, takže se přes ní prakticky nedá přejít, byť se to někdy samozřejmě daří - jednotkám, desítkám, možná stovkám lidí se to daří - a ti pak putují tedy dále do Evropské unie. Ale ty tisíce zůstávají v tom lese. A někteří chodí tam a zpátky už dva měsíce a někteří týden... Jsou skutečně lidi, kteří tam jsou už od samého začátku této krize, která začala někdy v červenci.

My jsme tady ve Vinohradské 12 mluvili v srpnu s naším kolegou, zpravodajem v Polsku Martinem Dorazínem, který se tam také byl podívat na místě. A on tu v našem podcastu líčil, jak polské úřady nedovolily novinářům dostat se až k běžencům, takže bylo velmi těžké zjišťovat, v jaké situaci vlastně uprchlíci jsou. Kam se podařilo v tuto chvíli dostat vám?
V té oblasti jsou tisíce, možná desetitisíce - myslím, že oficiální údaje zní 20 tisíc vojáků, policistů a pohraničníků z celé země navíc, kteří patrolují tu hranici, ale i hlídají okolí hranice do nějakých tří kilometrů. A v tom jsou velmi důslední a velmi přísní. Čili dostat se tam se nám nepovedlo, nás zastavila hlídka.

Respektive teď to vypadá, že jsme to dělali nějak jako hrozně ilegálně. To není pravda. Všechny okresy, které jsou podél hranice, tak v nich platí výjimečný stav, což jako návštěvník sotva poznáte. Je tam akorát více policistů. Ale jde hlavně o omezení nějakých občanských svobod těch místních, což když tam přijedete, tak nemáte šanci poznat. Zrovna probíhaly dušičky, což je v Polsku velká věc - a byly to prostě dušičky jako každé jiné.

Takže měli jsme základnu v takovém městě Hajnůvka. A kam jsme se nedostali, je pouze asi pět set metrů od městečka Bělověž. Kdybychom zjistili, že to má smysl, tak se samozřejmě můžeme pokusit tuto čáru překročit. Respektive my bychom tam šli, pokud bychom od místních dostali tip, že jdou někomu pomoci a ať jdeme s nimi. Což za ty čtyři dny, co jsme tam byli, se nestalo.

Protože tlak na tu hranici probíhá v takových vlnách. A zrovna byl relativní klid. Závisí to totiž na tom, jak z Minsku jedou auta na hranice. A místní odhadovali, že je klid, protože v Minsku se teprve shromažďovali lidé, které potom běloruské úřady odvezou. Ať už k Bělověži nebo teď k té Kužnici nebo kamkoliv podél té hranice, i litevské.

A můžeme zkusit popsat, v jakých podmínkách, abychom si to trochu představili, se pohybují teď už tedy asi tisíce běženců, kteří jsou vlastně uvězněni v nějakém úzkém pásu, jak jste říkal, chodí tam a zpátky mezi tedy běloruskou hranicí a polskou hranicí. Jak to tam vypadá?
Je tam les. A je to trochu jiný les, než jaký známe my. Není to takový ten hezky uklizený český les. Je to opravdu rozlehlý a hluboký les, který je někde prales - tam, kde je Bělověž. Což je terén, do kterého se nevydávají ani vědci, kteří žijí v Bělověži. Protože je to zrádný hvozd, kde je strašně moc popadaných kmenů, těžko se to prochází. Bývá tam hodně mokro, je tam dost bažin, které jsou takové nečekané a v noci tam je strašná tma, úplná tma, že se nerozkoukáte.

Vzhledem k tomu, že ti lidé se pohybují často v noci, tak se vám může snadno stát, že zapadnete do bahna a to bahno vás začne vtahovat a vy se tam utopíte. Což se bezpochyby už hodně lidem stalo. Teď nedokážu říct číslo - ale někomu se to určitě stalo a nevíme o něm. Tam existuje taková neformální síť - migranti se často dozvědí, že existuje číslo, kam je možné zavolat a přijde na pomoc někdo jiný než pohraniční stráž. Takže volají a místní je potom tahají z bažiny. A v tom lese je zima, teď už i ve dne. Lidé nemají co jíst, nemají co pít, což je ještě horší. Takže často pijí z kaluží. A neformální síť místních, kteří jim pomáhají - což je třeba v okolí Bělověže nějakých 60 lidí - jim nosí především vodu.

Takže se tam takto pohybují, táboří pod velkými stromy nebo v krmelcích, protože tam vás nejspíše nezahlédnou drony, které nad vámi létají. Což polská pohraniční stráž má už dlouho. Je to vnější hranice Evropské unie a Polsko si vždy dalo záležet na tom, aby ji mělo dobře monitorovanou.

No a menší skupiny se snaží dostat dále s větším či menším úspěchem. Ty větší, nedej bože, když tam je dítě nebo někdo starý, tak ty vlastně nemají šanci tím projít. A pokud nepožádají o azyl v Polsku, což někteří lidé nechtějí z různých důvodů, tak jsou odsouzeni k tomu, že narazí na pohraniční stráž, ta se jich zeptá: azyl v Polsku, nebo ne? Oni řeknou: ne, raději ne. A stráž je odveze zpátky na běloruskou hranici. Což je podle právníků hodně na hraně a spíš za hranou mezinárodního práva. Nicméně podle nového polského zákona, který byl výjimečně přijatý, se to může. Pohraniční stráž může odvézt někoho z polského území a odvézt ho zpátky.

Tam už na ně čeká běloruská stráž, která je podle svědectví občas tluče, občas je jenom pošle zpátky, protože Bělorusko samozřejmě nechce ty migranty na svém území. Ono je používá jako nástroj. Takže oni jim řeknou: ne, ne, ne, ne, vy jdete zpátky do Polska. A takhle tam pendlují.

My víme, že polské úřady už od léta nepouštějí na místo dobrovolné lékaře, humanitární organizace ani novináře. Jak se tedy dá vůbec uvěřit, v jakém stavu ti lidé jsou? Je to jen skrze svědectví místních obyvatel, kteří jim pomáhají?
Skrz to. Skrz samotné zprávy těch lidí. Protože to je další komodita, která se nosí do lesa, chcete-li pomoct - powerbanka. Nabitý telefon je prostě skvělá věc. To je nejužitečnější věc, kterou skoro můžete mít, kromě vody.

A tam je signál?
Je tam signál. Takže můžete vyslat i videozprávu, což lidé dělají. No a ty organizace úplně přístup nemají. Ale třeba právě dobrovolní lékaři se vydávají někdy i za tu hranici.Teď se bavíme o Polsku, o té hranici, kterou si Polsko nakreslilo tři kilometry do svého území, kam právě nepustí vás jako novináře nebo kohokoliv. Takže ti se pohybují jak v té zóně, tak vlastně v celém tom lese. S tím, že to pohraniční stráž toleruje v některých případech. Dobrovolní lékaři těm lidem často asi zachraňují život - podle toho, co říkají, tak tam jsou lidé, kteří jsou opravdu podchlazení, podvyživení. Takže pohraniční stráž je nechá udělat jejich práci.

Pokud ten člověk potřebuje odbornou pomoc, která se nedá provést někde v krmelci, tak toho člověka odvezou do nemocnice v Hajnůvce. No jenže bohužel se stává to, že často je to skupina, třeba rodina. A dva členové odjedou do nemocnice a druhá ta část, která je zdravá, jede zpátky do lesa. A najít se v tom lese už je opravdu hodně těžké. Lidé se tam potom dva týdny hledají a je to dost asi hrůzostrašná situace.

Takže to je další zdroj zpráv - tyto organizace, které tam nemohou, nesmějí, ale tak pololegálně tam působí s nějakým přimhouřením očí, které se občas úplně otevřou. Teď zrovna ta největší lékařská skupina dobrovolná, oni si říkají Medici na hranici, tak říká, že jim vojáci - byli to prostě lidé v uniformách - vypustili pneumatiky u sanitky. Tak to vám úplně nepomůže, když se potřebujete pohybovat v terénu.

Takže je to přesně takový velmi nejasný stav co můžete, co nemůžete, co vám kdo povolí. Ono za vstup do té zóny jsou docela přísné tresty, asi pět tisíc zlotých, 30 tisíc korun, řekněme, v přepočtu anebo 30 dní vězení. Ale neví se o nikom, kdo by byl skutečně potrestaný za to, že tam neoprávněně vstoupil. Ale je tam ta možnost. Je to něco co je přítomné.

Vy už jste na to narazil - objevily se informace o tom, že několik lidí už zemřelo mezi těmi běženci. Je vůbec možné v tuto chvíli ověřit, kolik těch lidí bylo? Existují takové údaje?
Ten údaj zní 15. Ti lidé, kteří nacházejí ty skupiny, pomáhájí jim, tak říkají, že to bude víc, že to je nemožné, aby to bylo tak málo. Jsou dvě varianty: Jedna varianta je - díky bohu, je jich jen 15. Naštěstí. A vlastně všichni ostatní živoří na pokraji, ale jsou pořád naživu. Ta tedy podle těch místních není pravděpodobná.

Takže spíš ta těla pořád leží v tom lese. Přesně jak jsem říkal: je tam hodně vody, je tam bažina. Tam se samozřejmě ztratí lidské tělo, kor když ho cíleně nehledáte. Je tam hodně divokých zvířat. A potom mají podezření tedy ti místní - ale to je velice nepotvrzené podezření - že polská pohraniční stráž ta těla sbírá a dává je někam stranou, že to tají ten počet. Ale to je spekulace. Byť samozřejmě jistě - je to les, ve kterém patrolují tisíce vojáků. Takže pokud těch lidí umírá více, než je těch 15, což je velice pravděpodobné, tak je velice zvláštní, že by ta těla nenašli. Ale v tenhle moment je hrozně složité říct, jak to je. Co je asi nejpodstatnější v tento moment, těch 15 není skoro určitě úplné číslo.

Vy jste zmiňoval, že jste mluvil i s obyvateli, kteří žijí v městech a městečcích nedaleko tohoto dramatu, která jsou nedaleko toho lesa. Jak to lidé v okolí hranice vnímají celou tu situaci? Co vám lidé říkali?
Ono se tomu dá hrozně snadno vyhnout. Odehrává se to v tom lese, do kterého nechodíte ani moc běžně. Chodíte na okraj houbařit, ale nechodíte do jeho hloubi, protože zaprvé je tam Bělorusko, zadruhé se tam můžete ztratit. Ti běženci nebo lidé, kteří se pohybují v tom lese, ti migranti, se moc často do toho městečka nedostanou. Opravdu jenom v situaci, kdy už jsou úplně zoufalí a už je to všechno jedno, tak jdou na náměstí a tam si sednou a tam sedí. Ono se kupodivu často nic nestane. Nikdo je nelegitimuje.

Narazili jsme například na člověka, který se takto dostal do jednoho bezpečného domu takzvaného, protože prostě z toho lesa vyšel ráno a sednul si na náměstí v Hajnůvce. A tam ho potkal jeden z těch lidí, kteří pomáhají, vzali ho k sobě domů, nakrmili ho, ošatili ho. A jemu se potom podařilo dostat se mimo tu zónu. Takže i to se může přihodit v tomhletom dokonale hlídaném prostoru. Ale nenarazíte na ty lidi, oni jsou v lese. A to všechno za vás vyřeší vojsko a policie, kteří je nepustí k vám.

A to, co si lidé myslí… vlastně asi ten názor místních velice odpovídá tomu, co si o tom myslí celá polská veřejnost. Všichni v Polsku vědí, proč se to děje, co za tím je a že není možné, aby se někdo rozhodl, že začne vozit lidi z celého světa a posílat je na hranice. To každý ví.

Spor je o to, jestli se polský stát chová správně, nebo ne, jestli postupuje příliš tvrdě, nebo ne. Zhruba půlka lidí si myslí, že postupuje příliš tvrdě, zhruba půlka lidí si myslí, že postupuje adekvátně. A bavili jsme se hlavně s těmi pomáhajícími, kteří by měli asi tendenci přehánět, třeba říkat: Ne, ne, jsme tady jediní a všichni jsou proti, protože ani nepomáhají. Tak i ti říkají: Ne, ne, je to tak fifty-fifty. Půlka lidí nepomáhá, protože se bojí, nemá čas - ono je to také náročné - nemá energii, nemá chuť. A půlka lidí říká: Ti lidé tady nemají co dělat, takže o čem se bavíme? Je to prostě běloruský útok skrze nelegální migranty. Tvrdost je jedině namístě. Takže to vlastně kopíruje to polské rozdělení do značné míry.

Polská vláda vysvětluje svůj přístup snahou ochránit unijní hranice. V tuto chvíli panuje konsensus ohledně toho, jestli takový postup je v souladu se zákony a s mezinárodními pravidly?
No, ten konsensus nepanuje. Respektive teď se ta situace mění, protože ona je skutečně dramatičtější, než byla. Celé léto o tom byl velký spor, což je mimochodem asi, zdá se, jeden z důvodů, proč si Alexandr Lukašenko vybral právě Polsko. Protože on začal s Litvou. Ale litevský stát zareagoval trochu konsolidovaněji. On ty lidi vzal na své území, postavil uprchlický tábor velký. A postavil plot. A to bylo celé.

Kdežto polská společnost, a hlavně politika, se o to hrůzostrašným způsobem pohádala jako ostatně o všem a nepanovala vůbec žádná shoda. Vznikl z toho politický spor, který navázal na ten spor, který v Polsku panuje posledních 15 let. Takže to bylo velice rozštěpené. Ale ty poslední čtyři týdny, kdy zaprvé začal ten nápor sílit po celé délce té hranice. A teď navíc v pondělí, v úterý přišel ten špalír těch lidí k tomu kužnickému přechodu, tak ten to trochu posunul ten vývoj. Už tam panuje minimálně konsensus na tom, že je potřeba polskou hranici chránit, protože je to také hranice Evropské unie. Panuje konsenzus na tom, že je potřeba vyjednat podporu u evropských partnerů. A ohledně toho postupu, tam se to teď trochu rozmývá.

Protože doposud opozice říkala: to, co děláme je naprosto nepřijatelné, nechováme se, jak bychom měli. Nechováme se jako evropský stát. Ale v tom, jak běloruský útok sílí a sílí, tak i část opozice už říká: to, co děláme je asi v rozporu s mezinárodním právem, ale je pravda, že sami nevíme, co přesně bychom v tento moment měli dělat, protože standardní postupy na tuto situaci obtížně platí. To není ilegální migrace, to je sousedním státem organizovaný útok na hranici vlastně. Takže v tom se to trochu mění. Ale do čeho se to přetaví, to se ještě v tento moment říct nedá, protože je to v běhu pořád ta debata.

A v tuto chvíli se tedy dá říct na základě důkazů, které jsou k dispozici a přece jen na základě pozorování těch týdnů, teď už měsíců, že tedy Minsk skutečně cíleně zneužívá lidi, kteří jsou ve svých rodných zemí v tísnivé situaci a posílá je na hranici s Polskem, s Litvou, Lotyšskem?
Ano. On se tím nějak netají. Evropou neuznaný prezident, diktátor Lukašenko, říká: Když je u vás tak dobře, tak my akorát pomáháme lidem, aby se měli tak dobře jako se máte vy, když nám pořád říkáte, jak jste lepší než my. Tam byl velký soubor kroků, kdy Bělorusko, rozvolnilo vízovou politiku pro půlku Blízkého východu. Takže přiletět do Minsku je hrozně jednoduché, klidně turistickým letadlem z Hurghady. Běloruští diplomaté vyjednali přímou linku z Bagdádu, která následně skončila, protože Evropská unie řekla Iráku, že jestli okamžitě neskončí, tak skončí pomoc. Takže přímá linka Bagdád - Minsk, která do té doby neexistovala, zase skončila.

Ale z Blízkého východu přiletí teď do Minsku za týden řekněme 40 letadel. Evropská unie má ještě zprávy, že běloruští diplomaté sondují v Africe, jestli by nebylo možné otevřít linku Dakar-Minsk. Takže to je jeden z těch důkazů. No a běloruská občanská společnost má mobilní telefony a ony ty konvoje těch náklaďáků jsou prostě vidět, jak jedou z Minsku pravidelně přímo na hranici. Na nahrávkách těch samotných migrantů z míst, kam už se nedostanou žádní Bělorusové běžní, tak tam je vidět, jak běloruští vojáci instruují ty lidi, co mají dělat.

Teď je podezření, že dokonce prostříhali ten polský plot, aby se snáz prošlo, aby se ti lidé nepořezali, protože to je žiletkový plot. Takže těch důkazů jsou desítky a ona se tím běloruská strana ani netají, to je otevřená hra.

A ví se v tuto chvíli už trochu víc o tom, z jakých podmínek přicházejí ti lidé, kteří se snaží překročit hranici a hlavně proč volí tuto cestu? Je to třeba otázka financí nebo je to otázka dostupnosti, protože představa, že někdo odjíždí do hlubokého lesa, kde může přijít o rodinu a tak dále, ta asi není úplně lákavá. Co ty lidi motivuje, že volí zrovna tuto trasu?
To jsem si také říkal. Pak jsem si včera uvědomil - vždyť stovky tisíc lidí jsou motivovaní přeplavit Středozemní moře, které je ještě nebezpečnější cesta. To jsou typově stejní lidé, stejně motivovaní, ze stejného prostředí, se stejnou touhou a stejným důvodem se někam dostat, jako všichni ti lidé, které na hranicích Evropy vidíme posledních sedm, šest let. Toto je prostě nová možnost. A je relativně pohodlná. Letí letadlo do Minsku a tam vás dokonce někdo převeze na hranici.

Co říkají ti místní, kteří s něma mluví, je že zpočátku byli v šoku, když tam přijeli v srpnu a zjistili, že se nedostanou dál a že jsou v lese, který je velmi nehostinný. Ale bezpochyby spousta těch lidí, kteří tam přijeli teď, vědí, do čeho jdou. V porovnání s jinými variantami, jak se dostat do Evropy, je to ještě docela dobrý způsob. Není důvod usuzovat, že by začali přicházet jiní lidé, než přichází doposud. Jsou to pořád ti stejní lidé, kteří prostě už nechtějí žít ve svých zemích z různých důvodů. A chtějí hlavně do Německa, Nizozemí, Francie, případně Švédska.

Když se ještě podíváme perspektivou Bruselu a Evropské unie, jaká v tuto chvíli se nabízejí řešení z perspektivy unijní politiky, jak tu situaci u polsko-běloruských hranic řešit? My víme, že Brusel v listopadu zpřísnil vydávání víz pro běloruské obyvatele, respektive konkrétně pro představitele běloruského režimu. Má tento typ opatření šanci tu situaci nějak změnit, zvrátit?
No k těm možnostem - asi jednou z možností je to, o čem polská strana mluví. Ona polská vláda už dlouho mluví o tom, že je potřeba postavit plot, respektive zeď. A opozice říká: schválili jste to mimořádně, bez veřejné zakázky a ten plot nikdy nevznikne. Je pravda, že on pořád ještě tak úplně nevzniká. Ale řekněme, že jednou vznikne. Takže to je jedno z řešení - prostě fyzická bariéra, ta tomu zamezí do značné míry. No a co se týče té politické... tak v polských médiích analytici říkají, že Alexandr Lukašenko se snaží přimět Evropskou unii k dialogu a k odvolání těch sankcí.

Nejsem úplně expert na mezinárodní vztahy, ale to mi přijde, že nemůže být pravda, že to si nemůže myslet, že se podaří. Naopak - jestli něčeho dosáhne, tak je to ještě tvrdší zpřísnění těch sankcí. Protože to je to jediné, o čem se doposud mluví. Rozhodně se nemluví o tom, že bychom se tedy měli rozmyslet jako Evropská unie, jestli náhodou s režimem nezačít mluvit, když dělá tohle. Co Evropská unie může dělat - a asi nejspíš se zdá zatím nejpravděpodobněji, že udělá - je že ještě zpřísní ty sankce. Bezpochyby tam ještě nějaký prostor je.

A nejvíce ze všeho to vypadá z běloruské a ruské strany jako takový čirý nihilismus. To, že Bělorusko touží po obnovení dialogu a chce ho vymoci tímto, podle mě není pravda, protože mu musí být jasné, že toho nedosáhne. Jak o tom mluví teď vlastně skoro všichni: Je to hybridní válka. 

Asi jako kdybychom se ptali v případě konvenční války, proč právě toto město je bombardované, jaký to má důvod? Je to výzva k dialogu? No není. Je to prostě bombardování tohoto města a je to cílem samo o sobě. Mám dojem, že je to stejné. Je to nátlak, je to násilí, je to nějaký útok a snaha uškodit. A návrat k jednacímu stolu rozhodně asi není to, co Evropská unie zvolí. A asi ani to, co si Bělorusko přeje nebo očekává.

A jedna věc jsou nějaká řešení širší, mezinárodněpolitická, která se snaží přimět třeba k ústupkům nebo k nějakému jinému chování běloruský režim, ale ještě další věc je situace těch samotných uprchlíků. Navrhuje teď někdo v Evropské unii konkrétní postup, jak pomoci těm konkrétním lidem, kteří tam zůstávají uvěznění v té zóně a nemohou tam ani zpátky?
No doteď Německo říkalo, že přijme kohokoliv, kdo projde procedurou skrz Litvu a Polsko, což doteď se týká asi sedmi tisíci lidí. Což je pro Německo zanedbatelný počet. To je vlastně trochu gesto ze strany Německa. Ale jak teď i němečtí politici vidí, že ta situace se rozhodně nezklidňuje, ona se naopak bude ještě zhoršovat. Ti místní v Bělověži doufají - protože Lukašenko tak trochu naznačoval - že v zimě by to snad mohlo přestat, protože bude zima. A na východě Polska je velká zima. No ale možná to je důvod, že se to ještě zhorší.

Protože ta velká zima to vám hraje do karet, aby vám někdo trpěl na druhé straně vaší hranice a mohli jste říkat: Podívejte se na ně, jak jsou nelidští. Takže ta situace se bude ještě zhoršovat. A asi jiné řešení než postavit fyzickou bariéru a o ty, kteří se dostanou za ni, tak se společně postarat se asi nenabízí a není. Je to stejné jako ve všech předchozích takzvaných migračních krizích. Prostě, kdo se sem dostane, tak podle mezinárodního práva má právo na nějaké zacházení a pojďme mu ho společně poskytnout.

Co je nové je, že ten tlak je na východní Evropu, na tu naší středovýchodní Evropu, která doteďka samozřejmě říkala, ať si každý řeší ty svoje problémy sám, ať si Řecko ty své ostrovy ohlídá. Tak teď Polsko vidí, jak je složité si ohlídat ne ostrovy, ale 400 kilometrů lesa. Takže to samozřejmě může dynamiku evropské debaty trochu změnit.