Co bude dál v rusko-ukrajinské krizi? 'Putina láká představa ukázat se jako sjednotitel širšího ruského prostoru.'

Po týdnech rostoucích obav vyvolaných rozmístěním desítek tisíc ruských vojáků nedaleko hranice s Ukrajinou se NATO rozhodlo posílit přítomnost ve východní Evropě. Severoatlantická aliance vyšle do regionu další lodě a letadla. Spojené státy a Británie mezitím z Kyjeva začaly kvůli bezpečnostním obavám stahovat rodiny diplomatů. Jak vážná je hrozba možného vyostření situace nebo dokonce ozbrojeného konfliktu? Jaké jsou šance na diplomatické řešení? A na čem bude vývoj záviset? 

Dalibore, mezi Ruskem a Ukrajinou a Ruskem a Západem přetrvává napětí. My víme, že před víkendem se sešli v Ženevě top diplomaté Spojených států a Ruska, ministři zahraničí Antony Blinken a Sergej Lavrov, což vzbudilo lehké naděje. Nicméně během víkendu přišel další vývoj. Británie obvinila ruského prezidenta Vladimira Putina ze snahy dosadit do čela Ukrajiny proruského lídra. Vy se dlouhodobě zabýváte střední a východní Evropou a také transatlantickými vztahy, které hrají teď klíčovou roli v té reakci na chování Ruska. Jaká je momentálně, co se týče aktivit Moskvy, nálada ve Washingtonu? Jaký vývoj se tam očekává, s jakým očekáváním  se teď celá situace posuzuje?
Já si myslím, že klíčová otázka, kterou si kladou jak Američané, tak Evropané, je to, jestli se skutečně chystá velká invaze na Ukrajinu, anebo ne. A v případě, že se chystá velká invaze na Ukrajinu, která by mohla vést až k anexi, řekněme, Kyjeva a dál na západ, tak to by byla samozřejmě tragicky špatná zpráva pro Evropu i pro Spojené státy a Západ. Ale stejně špatná zpráva by bylo i to, pokud by se prezidentu Vladimiru Putinovi a ruskému režimu podařilo získat jakési právo veta nad ukrajinskou politikou, anebo dokonce nad Severoatlantickou aliancí, jejím rozšiřováním, její vojenskou přítomností v Pobaltí a ve východní části Aliance, bez nějakého většího konfliktu.

Je poměrně dobře představitelné, že to, k čemu na Ukrajině dojde, bude střet. Eskalace, která nedosáhne úrovně, jež by vyvolala velkou reakci ze strany Západu. A to by byla špatná zpráva pro Evropany i Američany z toho důvodu, že uspořádání Evropy po roce 1989, ve kterém nedochází ke změně hranic silou, kde národy mají právo na sebeurčení a vlastní rozhodnutí o své geopolitické budoucnosti, by jednoduše bylo takovým precedentem velmi vážně narušeno. Zkrátka zmiňovat tyto mezinárodní normy, aniž bychom věděli, jak je vynutit (v případě potřeby i silou), je prostě prázdným moralizováním. A od roku 2014 tyto mezinárodní normy byly skutečně podkopány anexí Krymu, útokem na východ Ukrajiny. Ty sankce, které zavedla ať už Evropská unie, tak Spojené státy, zkrátka tu novou politickou realitu už nezvrátily. A současně sledujeme od prezidenta Obamy přes prezidenta Trumpa až po současnou administrativu posun zájmů americké zahraniční politiky pryč od Evropy směrem k indo-pacifickému regionu, jak ho Američané nazývají, směrem ke globální rivalitě s Čínou. A to jednoduše přesouvá větší míru zodpovědnosti, než na jakou byli zvyklí, na Evropany.

Takže tu vlastně není ve hře opravdu nic menšího než to, jak vypadá mezinárodní uspořádání, na které jsme zvyklí od druhé světové války?
Ano. Samozřejmě stejně jako ostatní se obávám velké války na Ukrajině. Ale myslím si, že ten pravděpodobnější scénář je určitá válka, která bude pod úrovní toho, kdy už by to skutečně vyvolalo jednotnou, koherentní odpověď ze strany Severoatlantické aliance. Prezident Putin je racionálním aktérem v tom smyslu, že ví, že po zkušenosti s Čečenskem a Afghánistánem, že dlouholeté války, které vedou k velkým obětem, by mu na popularitě nepřidaly. Co by mu na popularitě přidalo, jsou takové jednorázové rychlé výpady jako anexe Krymu, jako válka proti Gruzii v roce 2008, které umí doma prodat jako vítězství. A je docela dobře možné, že pokud získá i, řekněme, deset procent z toho, co v těch různých ultimátech ruská vláda žádá od Západu, tak i to bude umět doma prodat jako vítězství. A to také v podstatě znamená, že žijeme ve světě, kde se hrubou silou dá od Západu něco vynutit, namísto toho, aby na to Západ odpovídal silou a aby Severoatlantická aliance hrála nějakou odstrašující úlohu vůči takovým různým porušováním mezinárodních norem.

Než se zaměříme na to, jakou odpověď Rusko dostává, pojďme ještě možná upřesnit, jaké požadavky a jaká odpověď zaznívá z druhé strany. Co vlastně v tuto chvíli Rusko chce?
Tam jsou takové dvě kategorie požadavků. Jedna kategorie se týká Ukrajiny jako takové, kde ruská vláda žádá, aby Ukrajina dodržovala podmínky dohody z Minsku, podle které by v zásadě východ Ukrajiny měl být federalizovaný. Což by znamenalo, že ty východní lidové republiky by posílaly do Kyjeva poslance ve volbách, nad kterými by ale Ukrajinci samozřejmě neměli žádnou kontrolu, protože to není území, které kontroluje Ukrajina. Takže bez toho, aby ruská strana v podstatě plnila dohody z Minsku a garantovala územní integritu východní Ukrajiny, by Ukrajinci byli jakoby dotlačení k tomu, že by Putinovi lidé byli aktivní v ukrajinské politice. V podstatě by tak získal Vladimir Putin právo veta nad ukrajinskými politickými rozhodnutími.

Ta druhá kategorie požadavků se týká Severoatlantické aliance. Tam je ten dlouhodobý narativ ze strany Kremlu, že Severoatlantická aliance Rusko obkličuje, ohrožuje, a že tedy Rusko se musí bránit. Ty ruské požadavky byly formulované různě. Ale v té extrémní variantě požadovaly, aby se uspořádání Evropy vrátilo před rok 1997, kdy se v podstatě rozeběhl ten proces rozšíření (NATO); aby Rusko mělo také nějaké právo veta nad vojenskou přítomností Severoatlantické aliance ve východní Evropě. A to jsou zkrátka požadavky, které jsou samozřejmě nepřijatelné tím způsobem, jakým jsou formulované. Ale jak říkám, pokud by se naplnily, byť jen z malé části, byla by to špatná zpráva pro bezpečnost střední a východní Evropy. Protože samozřejmě země jako pobaltské republiky, Polsko anebo také Visegrádská čtyřka…naše země se skutečně opírá o bezpečnostní záruky Severoatlantické aliance.

Aliance jako taková - naposledy ústy ministra zahraničí Spojených států Antonyho Blinkena minulý týden v Ženevě - ty požadavky odmítá. Jak jednotná je Aliance v odpovědi na tyto kroky Moskvy?
Aliance je jednotná v odmítání ruských požadavků. Ale nezdá se být jednotná v tom, co by následovalo, pokud by ruská strana přistoupila k další eskalaci. Zvlášť pokud by nešlo o tu skutečně plnohodnotnou eskalaci, která by vedla k invazi na Ukrajinu jako takovou, ale jen o „menší vpád“, jak to nazval prezident Biden ve středu na své tiskové konferenci.

Bylo to takové přeřeknutí, které je samozřejmě pravdivé; že pokud tedy půjde o malý vpád, tak NATO bude ve své odpovědi rozdělené. Ale jedna věc je, pokud takový výrok zazní od analytika, a druhá věc je, pokud přijde od lídra největší země Severoatlantické aliance. Samozřejmě Spojené státy a EU pohrozily Rusku sankcemi. Jenže další týdny a diskuze, které prosakují i do médií, ukazují, že země Aliance nejsou jednotné v tom, jak by měly tyto sankce vypadat. Z německých kruhů zaznívají obavy, že odříznutí Ruska od systému mezibankovního zúčtování plateb SWIFT by mělo negativní dopady na evropskou ekonomiku. Německá ministryně obrany Christine Lambrechtová mluvila o tom, že rusko-německý plynovod Nord Stream 2 nemá být zatahovaný do tohoto konfliktu - jako kdyby skutečně šlo jen o nějaký komerční projekt bez jakéhokoliv geopolitického rozměru.

Takže ta jednota je skutečně zpochybňována, jak to prezident Biden naznačil. To přeřeknutí ale odráží skutečně ten hlubší posun, který probíhá v americké diskusi v posledních letech, jak na straně demokratů, tak na straně republikánů. Lidé, kteří formují zahraniční politiku, se stále více shodují na názoru, že tou hlavní dlouhodobou hrozbou pro Spojené státy a jejich úlohu ve světě je Čína. A je to realita, na kterou kromě jiných nedávno upozornil také Elbridge Colby, který byl spoluautorem bezpečnostní strategie z roku 2018.

Mluví o tom, že zkrátka není realistické očekávat, že Spojené státy budou schopné znásobit svoji vojenskou, odstrašující, přítomnost v Tichomoří, v jihovýchodní Asii a současně také výrazně posílit to východní křídlo Severoatlantické aliance. A Evropané se zkrátka podle toho musí začít chovat a plánovat. Protože je možné, že po čtyřech letech Bidenovy administrativy - jež je tak trochu návratem do normálu, mnozí lidé, kteří působí ve Washingtonu, tam už působili za prezidenta Obamy i za prezidenta Clintona - se můžeme vrátit do situace, kdy bude v Bílém domě prezidentem republikán, který bude mít velmi malou trpělivost s Evropou, s evropskou nečinností, co se týká evropské bezpečnosti.

No, vy jste o tom i několikrát psal, naposledy teď minulý týden, že Evropa se, zdá se, příliš spoléhá na to, že se do věci vloží Washington a že bude hrát klíčovou roli. A je to otázkou diskuse, jak velký prostor tam vůbec pro Evropu je a jestli je i ona v té odpovědi jednotná. Čím vy si to vysvětlujete, že není schopna či ochotna najít jednotnou řeč?
Ty faktory, které omezují akceschopnost EU, zvláště EU jako takové, jsou dva. Jeden je chybějící vojenská kapacita - obranné rozpočty napříč Evropskou unií, napříč evropskými zeměmi jsou nedostatečné, samozřejmě jsou to nejméně populární složky veřejných výdajů. Sice ten počet zemí, které naplňují cíl dvou procent, rozpočtových výdajů na obranu, se zvýšil, ale co se týče akceschopnosti, tak Evropa skutečně pokulhává za svým ekonomickým potenciálem.

No a ten druhý, ještě vážnější faktor, je absence shodného pohledu na strategické hrozby, kterým Evropa čelí, a to, jakým způsobem by se měly řešit. Od časů prezidenta Trumpa se v Evropě často mluví o strategické autonomii, o evropské suverenitě. Ale tyto termíny nemají smysl, pokud se samotní Evropané neshodnou na tom, jak se má Evropa chovat tváří v tvář těmto různorodým hrozbám. A v těchto dnech vidíme, jak napříč Evropou vznikají rozličné koalice zemí, které zaujímají rozdílné postoje vůči ruské hrozbě. Spojené království, které tedy není v EU, se velmi aktivně angažuje na Ukrajině, snaží se pomáhat. Francie…prezident Macron oznámil, že francouzští vojáci posilní přítomnost NATO v Rumunsku a v Bulharsku. Oproti tomu Německo podle všeho zakázalo estonské vládě reexportovat německé zbrojní systémy, které estonská vláda chtěla nabídnout Ukrajině jako vojenskou pomoc. Německo se samozřejmě snaží chránit projekt Nord Stream 2; navzdory situaci, která vznikla na východě Ukrajiny. Takže skutečně ta představa o nějaké jednotné evropské suverénní odpovědi se mi jeví jako poměrně nerealistická, Pokud nějakou odstrašující přítomnost uvidíme, tak půjde o nějakou činnost koalice zemí napříč EU, ale i mimo Unii, spíš než o nějaký náhlý posun, náhlou akceschopnost Bruselu.

A vidíte tam ale na druhou stranu vůbec prostor pro nějakého dalšího hráče, co se týče těch   jednání? Protože my vidíme, že se vše odehrává na ose Moskva - Washington. Vlastně se jedná o Ukrajině bez přítomnosti Ukrajiny a nejsou tam tedy zapojení ani další hráči, byť samozřejmě Spojené státy úzce spolupracují se svými dalšími partnery v NATO. Je tam ale vůbec pro někoho jiného místo? 
Ta optika těch rozhovorů, kdy skutečně americká vláda a ruští představitelé jednají o evropské bezpečnosti a Ukrajině bez zastoupení Evropanů a Ukrajinců je velmi problematická. Obávám se však, že zvlášť z evropské strany si za to tak trochu můžeme sami. Právě z toho důvodu, že ta evropská jednota chybí. Je těžké si tam představit evropskou přítomnost bez přítomnosti německé, která by samozřejmě dbala na ochranu německých ekonomických zájmů, plynovodu Nord Stream 2 a ekonomických vazeb, které existují mezi Německem a Ruskou federací. Takže těžko se mi viní americká strana z toho, že Evropany nepřizvala. Ale měla by to být pro Evropany příležitost se trochu probrat a uvědomit si, že pokud se nepostavíme těm bezpečnostním hrozbám, kterým čelíme otevřenou tváří, jednoduše se bude rozhodovat o nás bez nás.

A když se na to díváte perspektivou střední Evropy, odkud koneckonců oba dva jsme, jak se vám jeví to, jakým způsobem se angažují středoevropské země, které se často odkazují na to, že mají v jistém smyslu společnou historii s Ruskem, prostřednictvím Sovětského svazu a dob socialistických. Jsou v tuto chvíli dost aktivní, co se týče řešení situace?
Střední a východní Evropa je tak trošku mikrokosmem těch evropských debat a rozporů, které pozorujeme jinde. V tom smyslu, že samozřejmě je skupina zemí jako Polsko, pobaltské země a Rumunsko, které jsou si velmi vědomé hrozby z Kremlu a snaží se pomáhat, co jim síly stačí. Zvlášť tedy Polsko a pobaltské země dokonce posílily vojenskou pomoc. Samozřejmě jde o velmi symbolické částky, velmi symbolické prostředky, které jsou do toho schopné vyložit. A potom samozřejmě země jako Česko pomáhají také. Pokud jsem tedy dobře rozuměl paní ministryni Černochové, tak dokonce vojenská pomoc Ukrajině by měla být mezi možnostmi, které jsou v tuto chvíli na stole.

Ale jsou i jiné země…moje rodná vlast Slovensko, se k této otázce staví trošku vlažněji. Tam v současnosti probíhá kontroverze kolem obranné dohody za Spojenými státy. A existuje tam velká část voličů, která se dívá na Severoatlantickou alianci poměrně skepticky. Tam ta představa nějaké aktivnější úlohy by byla politicky velmi problematická. A na závěr samozřejmě Maďarsko, které všechny ukrajinské snahy o užší vazby se Západem, s EU a s NATO, dlouhodobě sabotuje. Částečně pod zástěrkou ochrany maďarské menšiny na Ukrajině. Viděli jsme, že Viktor Orbán se pokusil vetovat opakovaně ukrajinskou účast na summitech EU. A samozřejmě maďarská vláda má celou agendu vybudovanou okolo užší spolupráce s Kremlem. Takže střední a východní Evropa i přes tu historickou zkušenost se k této otázce nestaví tak jednotně, jak by člověk očekával.

No asi všichni si teď kladou otázku, co se bude dít dál. Máme v tuto chvíli představu, kudy se věci mohou ubírat dál, co se vlastně uděje v těch příštích dnech a na čem ten výsledek toho celého bude záviset?
Já si myslím, že tím klíčovým faktorem je skutečně rozhodnutí Kremlu. Prezident Putin se v roce 2024 pravděpodobně pokusí stát se prezidentem-diktátorem na zbytek svého života. A na to bude potřebovat ukázat Rusům narativ vítězství, narativ toho, že on skutečně patří mezi historické postavy ruské a sovětské historie, jakými byli Petr Veliký nebo Stalin. Ta představa Putina jako sjednotitele širšího ruského prostoru, je pro něj určitě velmi přitažlivá. A otázka proto je to, jakým způsobem bude kalibrovat své další kroky. Moje očekávání je pesimistické. V tom smyslu, že se mu podaří kalibrovat další kroky přesně tak, že nevyvolají plnou, silnou a jednotnou odpověď Aliance. Současně podryjí evropskou budoucnost Ukrajiny, podryjí mezinárodní normu suverenity jednotlivých států a ochrany hranic před jejich změnami silou. A jednoduše, že se mu podaří tento krok bez z toho, aby čelil nějaké silnější odpovědi.  Samozřejmě mohou být ve hře nějaké sankce. Ale problém se sankcemi je ten, že ruská ekonomika je na ně velmi dobře připravená. Ruská ekonomika se od roku 2014 přeorientovala na takový režim, kdy poměrně nízké ceny ropy stačí na to, aby Rusko mělo vyrovnaný rozpočet. Rusko má jedny z největších rezerv v zahraniční měně hned po Číně a Švýcarsku, myslím. Takže ta představa, že by nějaké nové sankce přinesly zásadní rozdíl, díru v ruských státních financích a změnily motivaci Putina a jeho úzké elity, to očekávání se mi nezdá jako realistické.

Ono se občas objevuje srovnání se situací před první světovou válkou, kdy nikdo konflikt a válku nechtěl, ale přesto jednotlivé vlády podnikaly kroky, které neodvratně k tomu vojenskému konfliktu mířily. Je to podle vás adekvátní paralela?
Ta paralela trošku pokulhává v tom, že samozřejmě Ukrajina nemá západní bezpečnostní garance, jaké má Polsko nebo Pobaltí. A nemyslím si, že by někdo argumentoval ve prospěch toho, aby za dnešní situace, řekněme, američtí vojáci nebo západoevropští či středoevropští vojáci šli a bojovali za Ukrajinu. Zároveň se také nemluví aktivně o tom, že by Ukrajina nebo Gruzie měly vstupovat do Severoatlantické aliance kdykoliv v nejbližším časovém horizontu. Takže pokud ten konflikt na Ukrajině nastane v nějakém větším rozsahu, tak nebude mít nutně takovou tu kaskádovitou reakci, která v roce 1914 vedla ke globálnímu konfliktu. Ale otázka je, pokud se Putinovi tato eskalace skutečně vyplatí, tak mu to samozřejmě dodá chuť testovat schopnost Aliance. Dostát i těm svým základním závazkům, které spadají pod článek pět Severoatlantické smlouvy. Může testovat nějaké hybridní formy války v Pobaltí…viděli jsme nedávno, čeho je schopný běloruský diktátor Lukašenko s ruským krytím na polské a litevské hranici. Jednoduše je třeba se připravit na více a více takovýchto pokusů znejišťovat Západ. A samozřejmě, že do toho může velmi lehko vstoupit nějaká chybná kalkulace, která nakonec k nějakému mezinárodnímu konfliktu s účastí Severoatlantické aliance povede.