Rozdělená Amerika v roce 2020. Byl to vyčerpávající rok, ale zároveň poučný, říká analytik

Můžeme shrnout, co se v USA v roce 2020 vlastně všechno stalo? Začněme od toho nejaktuálnějšího, americký sbor volitelů tento týden potvrdil vítězství Joea Bidena v prezidentských volbách. Znamená to, že po týdnech sporů, kdy prezident Donald Trump odmítal uznat výsledky voleb, mají Spojené státy definitivně jasno, že je z Bílého domu povede Joe Biden?
Ano, je definitivně jasné, že Joe Biden se v lednu stane prezidentem. Ostatně většině Američanů to bylo jasné už kolem  7. listopadu, když přišly výsledky z korespondenčního hlasování. Jasná ale zatím není odpověď na otázku, co Bidena čeká s ohledem na polarizaci a politickou nevraživosti, kterou jako prezident zdědil. Právě jsme prošli naprosto bezprecedentními šesti týdny, během kterých prezident Spojených států přímo napadal legitimitu voleb. Cesta kupředu k inauguraci a do Bílého domu je tedy pro Joea Bidena jasná, ale je lemována spoustou politické zátěže a nepřátelství, s nimiž se bude během příštích čtyř let potýkat. Desítky milionů Američanů stále ani v tuto chvíli nevěří, že volby byly legitimní. A to je pro Bidena velký problém.

Tím se tedy v podstatě završuje v mnoha ohledech překotný rok 2020, ale zároveň se otevírá perspektiva nového roku 2021, který může Bidenovi vzhledem ke zmíněné polarizaci přinést mnohá překvapení. Jaký ten končící rok pro Ameriku vlastně byl? Co ses ty sám o Spojených státech dozvěděl díky volbám, ale také s ohledem na epidemii covidu a další události, které rok 2020 přinesl? V jaké formě je USA zvládly?
Letošní rok byl vyčerpávající, v mnoha ohledech tragický, ale myslím, že také velmi poučný. Byl to rok, který naprosto jasně odhalil všechny skryté sociální, politické a ekonomické problémy Spojených států, a často jsme je viděli v té nejškaredější podobě. Měli bychom si připomenout, že tenhle rok začal impeachmentem.

Stalo se to v roce 2020 – i když se zdá, jako by to bylo už dávno.

Připadám si jako nějaký dědeček, když říkám: já si, synku, pamatuju, jak prezident čelil ústavní žalobě a byl obviněn ze zneužití pravomoci! Tak to bylo letos, před jedenácti měsíci. Do tohoto roku jsme už vstupovali v ovzduší velkých politických rozporů a nevraživosti, což se okamžitě stalo normou.
Pak přišla pandemie, která ostře nasvítila spoustu dalších momentů, ve kterých je Amerika rozdělená. Člověku by se chtělo věřit, že tak zásadní krize, jako je pandemie, lidi spojí, že pocítí solidaritu a budou mít společný cíl. Realita je ale samozřejmě jiná, nic takového se ve Spojených státech nestalo. Pandemi  dopadla na strukturu americké společnosti jako obří závaží a odhalila a prohloubila všechny pukliny a praskliny, které v ní už existovaly. Američané se prakticky okamžitě politicky rozdělili v pohledu na základní fakta o samotné pandemii. Demokraté tíhli k plné důvěře vědcům a chtěli maximální odpověď od vlády. Republikáni, vedení Trumpem, vážnost krize dlouhé měsíce zlehčovali a soustředili se na ekonomické dopady pandemie. Samozřejmě bylo potřeba vést racionální debatu o ekonomických a psychologických dopadech lockdownů. Vzpomínám si na jeden váš podcast na jaře, myslím, že byl s Janem Bočkem, který výborně popisoval přesně tohle téma – psychologické a ekonomické dopady – což byla opravdu zásadní věc k diskusi. Ale ve Spojených státech se žádná racionální debata nekonala, okamžitě z toho byl politický boj. Dalo se velmi rychle rozpoznat, kdo je republikán a kdo demokrat, podle toho, jestli dotyčný nosil roušku, nebo ne. Skutečně to dosáhlo až úrovně kmenového nepřátelství kolem tak základních věcí, jako jsou otázky: Budeme nosit roušky, nebo ne? Měli bychom se zabývat pandemií, nebo ne? A to je teď příznačné pro všechny aspekty amerického života. Pandemie zároveň odhalila další nerovnosti v americké společnosti. Počet úmrtí byl dramaticky vyšší v nízkopříjmových skupinách obyvatel, mezi etnickými menšinami. Ekonomické dopady pocítily obzvlášť tvrdě ženy. A během toho všeho byl Washington tak rozvrácený a rozdělený, že nedělal dost pro to, aby kompenzoval velmi slabou sociální záchrannou síť, kterou Amerika má. Zatímco probíhaly divoké politické pře a hádky ohledně pandemie, lidé skute čně trpěli. Postupuju chronologicky tak, jak si události roku 2020 pamatuju – pak tedy přišla vražda George Floyda, která odstartovala obrovské protesty proti přetrvávajícímu a velmi reálnému problému rasismu v americké společnosti. Toho se také okamžitě chopily politické strany. Většina demokratů podporovala protesty a přehlížela část násilí, které je provázelo. Většina republikánů podporovala policii a přehlížela rasismus a nespravedlnost ve vztahu k jiným etnikům. A stejně jako to platí ve všech ostatních oblastech, republikáni a demokraté žijí na odlišných planetách. Během toho všeho Trump rozdmýchával rozpory, jak to jen šlo, protože to je jeho politický styl, jeho politická strategie.

Pak přišly volby provázené kampaní, během níž se kandidáti snažili vylíčit toho druhého ne jako člověka, se kterým nesouhlasí politicky nebo nesdílejí jeho vizi americké budoucnosti, ale jako hrozbu pro jejich zemi. Biden vykresloval Trumpa jako ohrožení samotné podstaty americké demokracie. Trump označoval Bidena za socialistickou hrozbu vznášející se nad americkým snem. Mezi těmito dvěma politiky neexistovala vůbec žádná neutrální půda, kde by se potkali. A bylo to jasně vidět i během televizních debat, které byly otřesné. Teď je celý volební proces za námi, Biden z hlediska zákona vyhrál, to je zcela jasné. Ale stále jsme ve fázi, kdy Trump výsledky zpochybňuje, dělal to šest týdnů a nejspíš v tom bude pokračovat, přestože sbor volitelů už hlasoval. Do roku 2021 vstupujeme s novým a velmi odlišným prezidentem. Ale všechny ty rány zůstávají otevřené a já si nejsem jist, jestli je Joe Biden – nebo kdokoli jiný – v tenhle okamžik dokáže rychle zahojit.

Vzhledem k tomu, jak hluboké ty rány a polarizace, rozdělení americké společnosti jsou, si mnozí kladou otázku, jestli je americká demokracie je schopna tohle všechno vydržet a poskytuje možnosti, jak propasti zmírnit. Co si o tom myslíš ty? Co ses dozvěděl o stavu americké demokracie na základě všech letošních událostí?
Myslím si, že největší problém spočívá v tom, že se tolik Američanů už neshodne na definici „amerického života“. Nevidí stejně fakta a hodnoty, na nichž jako společnost stojíme. Každý jednotlivý problém se tak mění v ostrou politickou hádku.

Takže to opravdu jsou dvě země v jedné?
Víc než to. Jsou to dva tábory v jedné zemi, které jsou spolu svým způsobem ve válce. Když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, nic vám neprozradí o politických názorech dotazovaného tolik jako informace, ke které politické straně se dotyčný hlásí: ať už jde o pohled na potraty, imigraci, daně. To je nová věc, tak to nebývalo. Ještě před třiceti lety tu byli demokraté, kteří podporovali omezení potratů. A měli jste tu republikány, pro které byly zásadní otázky životního prostředí. Vždyť republikánský prezident Richard Nixon schválil zákon o čistotě ovzduší! Ještě před třiceti, čtyřiceti lety byly politické strany mnohem různorodější, než jsou teď, zahrnovaly mnohem širší spektrum politických názorů. Dnes prakticky ve všech otázkách prosazují republikáni jeden pohled a demokraté opačný, ať jde o potraty, imigraci, daně, životní prostředí, infrastrukturu. V posledních čtyřech letech se tenhle problém ještě zhoršil, částečně kvůli Trumpovi, ale podle mne jsou za tím i další skryté záležitosti. Pro demokracii to znamená skutečný problém. Když se totiž zamyslíte nad tím, co demokracie znamená – pak ano, je to soubor zákonů, procedur, institucí, ale kromě toho je to něco jako kouzlo, kterému lidé věří, jako když jsou hromadně očarovaní. Lidé věří v instituce, a ty díky tomu fungují – díky jejich důvěře. Když se ovšem dostanete do bodu, kdy jisté množství lidí přestane věřit, že tyto instituce jsou legitimní nebo že fakta jsou stejná, ať se na ně díváte odkudkoli, a že hodnoty jsou společné pro všechny, kouzlo demokracie může docela rychle vyprchat. A jakmile se to stane, otevírá se prostor pro všemožné jiné zlé čáry. Tak daleko Spojené státy ještě zdaleka nedošly, ale myslím si – a teď pokračuju v té metafoře – že kouzlo zvané americká demokracie se v tuto chvíli jeví velmi křehce. Nedovedu si představit, že se to o moc zlepší, dokonce ani za Bidenova prezidentování ne. To všechno jsou tak hluboké problémy, které vznikaly tolik let, že potrvá déle než jedno prezidentské období, než se tyhle rány podaří zahojit.

Vede se výrazná debata o tom, jestli rok 2020 – zvlášť volby, a především pak těch šest posledních týdnů, které jsi zmiňoval – svědčí o tom, že americká demokracie funguje, nebo je naopak ve velmi křehkém stavu. Ke kterému z těchto pohledů se přikláníš?
Myslím si, že je to obojí, a neříkám to proto, že bych se chtěl vyhýbat odpovědi. Je to křehká, ale fungující demokracie. Když se na to podíváme z té pozitivní strany – volby přece fungovaly. Byly to největší volby v americké historii, přišlo obrovské množství voličů, účast byla nejvyšší za mnoho desetiletí. A to všechno uprostřed pandemie.

Problémů se samotným hlasováním bylo minimum. Je pravda, že na některých místech se tvořily dlouhé fronty, což dobré nebylo, ale celkově vzato Amerika zorganizovala volby, během nichž za pandemie hlasovalo 140 milionů voličů, a odehrálo se to více méně hladce. To svědčí o tom, že demokracie v sobě má fungující prvky. Pak je tu další věc, prezident, který je nejvlivnější osobou v celých Spojených státech, totiž podnikl zásadní útok na integritu voleb a prakticky na všech úrovních byly soudní žaloby zastaveny a smeteny se stolu: od nejnižší instance až po Nejvyšší soud. To také svědčí o odolnosti a síle jistých aspektů demokratických procedur, které tu máme. To vše funguje. Problém je podle mne uvnitř, v samotném duchu demokracie jako systému, víra spousty Američanů v legitimitu demokratických institucí klesá. Dnes mluvíme o republikánech, ale mějme na paměti, že po zvolení Trumpa před čtyřmi roky tu byla celá řada demokratů, kteří říkali: „Tohle není legitimní, není to můj prezident! Zvolil ho Vladimir Putin!“ a tak podobně. Teď jsou v čele tažení proti legitimitě voleb republikáni vedení Donaldem Trumpem. Rozdíl je v tom, že demokraté tehdy říkali: zpochybňujeme legitimitu výběru, který voliči provedli. Kladli si otázku: Nebyli náhodou voliči ovlivnění Vladimirem Putinem? – což bylo samozřejmě přehnané. Ale je to trochu něco jiného, než říct: „Celé volby jako takové jsou nelegitimní, vyhrál jsem je já!“ Takže jsem přesvědčen o tom, že v otázce procedur a logistického fungování naše demokracie funguje. Problém vidím v tom, jestli lidé věří, že systém je nastavený férově, spravedlivě, je legitimní a udržitelný. Existuje totiž třeba debata o tom, jestli je legitimní sbor volitelů. Dvakrát za posledních dvacet let jsme tu měli prezidenta, který prohrál v počtu hlasů od lidí, ale nakonec stejně volby právě díky existenci sboru volitelů vyhrál. Kdyby Trump letos zvítězil, vedlo by to ke stejné situaci. Americká demokracie podle mne funguje, přestála za poslední čtyři roky i v posledních týdnech řadu útoků a vypjatých momentů, ale stran jejího zdraví panuje hodně otazníků. Nadále je tu spousta lidí, kteří cítí potřebu ji zpochybňovat.

Jednou z hlavních otázek ale tím pádem je, jestli tenhle proces lze zvrátit a – zůstanu u metafory – jestli je možné přimět lidi, aby v kouzlo demokracie znovu uvěřili. Nabízí Bidenova administrativa cestu ven z téhle velmi křehké situace?Existuje několik způsobů, jak lidem vrátit pocit, že jsou součástí systému, který je legitimní. Jedním je hospodářský růst – jestliže lidem dovedete ukázat, že způsob, jak věci řídíte, jim pomáhá ekonomicky, je to jedna z velmi snadných cest, jak si znovu získat jejich přízeň. Ale podle mého názoru to nestačí. Problémem zůstává, že ať dělá jedna strana cokoli, ta druhá to bude vždycky vnímat jako zlo. Republikáni měli v ekonomické agendě nemálo věcí, které řadě lidí pomohly. Nezapomínejme, že Trumpa v listopadu volilo 71 milionů lidí – to je víc, než pro něj hlasovalo před čtyřmi lety. Prezident Trump teď získal druhý nejvyšší počet hlasů v amerických dějinách, předstihl ho jen Joe Biden. Trumpova politika prostě byla pro spoustu lidí přínosem. Důvodů je několik: dokázal artikulovat jejich ekonomické obavy, snížil řadu daní, zrušil různá omezení a dělal věci, které lidé mají rádi. Vyjadřoval jejich rasové, kulturní obavy. Podstatná část společnosti ocenila, že do pozic v Nejvyšším soudu i nižších instancích jmenoval konzervativní soudce.
Zároveň tu ale byl jeho styl – způsob, jakým se vyjadřoval například o menšinách nebo o ženách. Jeho imigrační politika byla pro spoustu lidí otřesná. Trump je mimořádně polarizující osobnost. My jsme teď v situaci, že i když přijde Joe Biden a řekne, že máme nejlepší Zákon na rozvoj infrastruktury v americké historii, díky němuž zaměstnáme miliony lidí a dostaneme se z téhle hospodářské recese, pořád tu budou lidé, kteří budou říkat „tenhle chlapík je socialista a je hrozbou pro Ameriku“. Čili můžete dělat věci, které lidem pomohou po materiální stránce – všichni přece známe ten slogan, že o peníze jde až v první řadě („it’s the economy, stupid“), ale zároveň je tu politická a kulturní propast, kterou je těžké překlenout. Republikáni nebudou vůbec nic z toho, co dělají Demokraté, považovat za dobré a prospěšné – a naopak. Demokraté jsou naprosto neochotni vidět cokoli pozitivního na republikánské politice. Takže se potácíme mezi těmito dvěma póly a já v tuhle chvíli opravdu nevidím způsob, jak tyhle dvě strany v dohledné době znovu přimět ke spolupráci.

Nakolik Trump změnil politickou dynamiku v Republikánské straně a v celém konzervativním spektru? Sám jsi zmiňoval, že řada problémů začala ještě před Donaldem Trumpem. Dá se říct, že jen zhoršil situaci, která už v Americe byla, anebo opravdu změnil celou stranu?
Trumpovo vítězství v roce 2016 bylo příznakem velmi hlubokých problémů v americké společnosti. Velmi bezostyšně zneužil existující nespokojenost – ekonomické, kulturní, rasové úzkosti – aby vyhrál volby. Ale určitě tuhle nespokojenost nezpůsobil. Trump z Republikánské strany v uplynulých čtyřech letech udělal svou, Trumpovu stranu. Významní republikánští senátoři – Mitch McConnell, Lindsey Graham, Marco Rubio, kteří se v roce 2016 o Donaldu Trumpovi vyjadřovali s nejhlubším opovržením, se od té doby stali v mnoha aspektech jeho naprosto loajálními obhájci. Jednoduše proto, že někteří z nich Trumpa viděli jako užitečný nástroj pro prosazování politických kroků, které chtěli uskutečnit vždycky – ať už to byly daňové škrty, otočení přístupu k otázkám životního prostředí nebo dosazování konzervativních soudců do Nejvyššího soudu. A pak jsou tu i ti, kteří se skutečně ztotožnili i s jeho extrémně nacionalistickou, populistickou politikou. Ale všichni dohromady se teď obávají republikánských voličů, protože Trump je mezi nimi ohromně populární. Když se podíváte na statistiky, přesahuje mezi republikánským elektorátem souhlas s jeho politikou 80 %. A to už celé měsíce. Většina republikánských voličů ho jednoduše zbožňuje. To mu pro příštích několik let dává obrovskou moc a vliv na to, co republikánští zákonodárci mohou, nebo nemohou dělat. Existuje tedy pro Republikánskou stranu cesta kupředu bez Donalda Trumpa? Já ji nevidím. Spíš se nabízí otázka, zda Republikáni dokážou rozšířit svou základnu v americké společnosti a oslovit nové voliče i s Trumpem. Před pár měsíci bych řekl, že určitě ne. Ale když se podíváte na výsledky voleb, je zřejmé, že se Trumpovi skutečně podařilo svou voličskou základnu rozšířit, což spousta lidí nečekala. Především dostal v roce 2020 víc hlasů od etnických menšin než v roce 2016, hodně pozornosti se věnovalo růstu hispánského voličstva Donalda Trumpa. On prostě našel způsob, jak oslovovat lidi svou konzervativní nebo ekonomickou politikou tak, že svůj tábor příznivců během těch čtyř let rozšířil.
Domnívám se, že před 3. listopadem nikoho ani nenapadlo, že by Republikáni mohli ve své politice pokračovat i s Donaldem Trumpem, ale když pak lidé viděli volební výsledky, řekli si – hele, tenhle člověk dokázal rozšířit elektorát republikánů i mezi takové skupiny obyvatel, o kterých byste si nikdy nemysleli, že ho budou volit. Jedna věc je jasná, v dohledné budoucnosti jsou republikáni s Donaldem Trumpem naprosto spjati. Vzhledem k tomu, jak populární mezi republikánskými voliči je, nevidím žádnou možnost, jak by se bez něj mohli obejít.

Dokonce už se diskutuje o jeho možné kandidatuře na prezidenta v roce 2024. Za jak pravděpodobné to považuješ?
Možné to rozhodně je. Myslím si, že Trump nesnese být mimo světla reflektorů příliš dlouho. Jak pravděpodobné to ale je, to nevím. Navíc existuje ještě možnost, že v roce 2024 nebude kandidovat znovu Donald Trump osobně, ale některý z jeho potomků, kterého by na to mohl připravit. Jeho vliv na Republikánskou stranu, respektive na celý konzervativní tábor, je a zřejmě i zůstane takový, že si prakticky bude moct vybírat. Uvidíme, jak se to vyvine v dalších letech.

Pokud dovolíš, ráda bych využila tvých zkušeností, které jsi načerpal při reportování o zemích s autokratickýmí lídry, jako je Rusko nebo Brazílie. Řada pozorovatelů si všimla, že Trump si s těmito představiteli velmi dobře rozumí. Máš ty osobně pocit, že s nimi má něco společného i v rétorice nebo chování? (A že se to nějak odráží i v tom, jak se k němu Američané – přinejmenším někteří – vztahují?)
Pro Trumpův přístup k zahraniční politice – ale dalo by se říct i obecně k čemukoli – je charakteristická jeho bezostyšně transakční povaha. Jemu nezáleží na hodnotách, na podpoře demokracie, vládě zákona, lidských právech nebo svobodě slova. Takové věci mu nic neříkají. Nedefinuje americké zájmy tímto jazykem. Jeho světonázor v ohledu na moc a obchod je čistě hra s nulovým součtem, kde hráči buď získávají, nebo ztrácejí, ale spolupráce v podstatě nedává smysl. Proto nespatřuje ve spojeneckých vazbách, které Amerika má, žádný přirozený klad. Zpochybňuje veškeré aliance. „Co z toho máme?“ ptá se. „Přináší nám to nějaké finanční zisky nebo výhody? Pokud ne, proč to děláme?“ A možná na tom něco je. Skutečnost, že nikdy neučinil z demokracie nebo lidských práv těžiště své zahraniční politiky, respektive její obhajoby, mu velmi usnadňuje dobré vztahy se dvěma typy světových vůdců. Jedním jsou nepokrytí autoritáři, diktátoři, tyrani, despotové. Jako Kim Čong-un v Severní Koreji, Abdal Fattáh Sísí v Egyptě, saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán a samozřejmě Vladimir Putin v Rusku. Druhým typem politiků, s nimiž dobře vychází, jsou demokraticky zvolení vůdci s autoritářskými, antiliberálními či přímo antidemokratickými tendencemi, například zmiňovaný brazilský prezident Jair Bolsonaro. Já Na ten seznam bych přidal izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a o něco blíž k vám v Česku maďarského premiéra Viktora Orbána nebo polského prezidenta Andrzeje Dudu. Po celou dobu svého úřadování měl prezident Trump s oběma zmiňovanými typy lídrů velmi hladce fungující vztahy. Některým z nich hodně pomohlo, že se Spojené státy přestaly – i když jen ve verbální rovině – starat o lidská práva, svobodu médií a demokracii ve světě. Prezident Sísí má v Egyptě mnohem volnější ruce k represím opozice, protože ví, že ho Trump nechá být. Trump dokonce prohlásil že Sísí je jeho oblíbený diktátor. Tihle vůdci teď proto mají pocit, že vše je povoleno. Jistě, je třeba přiznat, že Spojené státy v tomto směru nikdy nebyly zcela konzistentní. Desítky let podporovaly diktatury v Latinské Americe a dál je podporují na Blízkém východě. Nikdy to nebylo bez poskvrny, ale tím, že USA už ani nepředstírají, že je tyhle věci trápí, se otevřela stavidla a mnoho vůdců na celém světě si s lidskými právy a vládou zákona dělá, co se jim zlíbí. Orbán, Duda a Kaczyński jsou určitě spokojení. Stejně tak přišel Trumpův přístup vhod v izraelskému premiérovi Netanjahuovi. V Tel Avivu a Jeruzalémě visely před volbami obří billboardy, na nichž si Netanjahu s Trumpem potřásají rukou. Přátelství s Trumpem hrálo velmi podstatnou roli ve třech složitých volebních kampaních, které Netanjahu v poslední době musel absolvovat. Pro tento typ lídrů byl Trump požehnáním. Myslím si, že spousta z nich nemůže být šťastná z toho, že teď budou mít co do činění s prezidentem Bidenem, který o věcech, jako je demokracie, přinejmenším bude mluvit.
Při hledání nějakých shodných rysech Donalda Trumpa a autokratů ve světě, podívejme se třeba na to, čím v Brazílii Bolsonaro učaroval spoustě lidí. Zjistíme, že je to vlastně podobné. Bolsonarovi voliči mají pocit, že přišel a rozbil ten strašlivě zkorumpovaný politický systém, který obsluhuje sám sebe, a ne obyčejné lidi. Trumpovi voliči to cítí stejně a líbí se jim i ten jeho drsný přístup ke zbytku světa. Proč bychom se měli starat o bezpečnost Japonska a Jižní Koreje, proč bychom měli dělat něco pro Evropskou unii? Jeho heslo „Amerika především“ má velký mobilizační potenciál. Domnívám se, že v Trumpových příznivcích musí vyvolávat upřímné nadšení pocit, že jsou součástí trendu, jakéhosi širšího nezastavitelného hnutí, které mění zaběhnuté pořádky. Určitě je to vzrušující. Někteří lidé Trumpa označují za fašistu. Já to tak nevidím, ale ta divoká emoční síla, s jakou dokáže na své příznivce působit, to, co vidíte na shromážděních jeho stoupenců, rozhodně odráží něco z masového pojetí různých kultů osobnosti, které jsme zvyklí vídat jinde

Mluvili jsme o tom, jak působila Trumpova administrativa směrem ven, do zahraničí. Zaměříme se teď na region střední a východní Evropy včetně České republiky – co může očekávat od nové administrativy Joea Bidena?
Biden i Tony Blinken, kterého si nový prezident vybral jako svého ministra zahraničí, už vyslali jasný signál, že chtějí hned zkraje svého úřadování vynaložit spoustu energie na to, aby napravili pošramocené vztahy mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Střední Evropy – pravděpodobně tedy víc Polska a Maďarska než Česka – se to může dotknout tak, že zřejmě uvidíme Bidenovu administrativu na straně Bruselu v pokračujícím sporu s Varšavou a Budapeští ohledně vlády práva a demokracie. Vzhledem k tomu, co všechno bude Biden muset řešit, by mě spíš překvapilo, kdyby daný region měl alespoň zpočátku v jeho úřadování nějakou vyšší prioritu. Takže pro střední Evropu jako takovou se toho asi mnoho nezmění. Viktor Orbán určitě není z Bidenova vítězství šťastný, protože naprosto otevřeně podporoval Trumpa. A možná se mu teď něco z toho vrátí, ale neočekával bych, že zrovna v tomhle směru bude Bidenova administrativa nějak přehnaně aktivní. I tak toho budou mít k řešení víc než dost, až se v lednu ujmou úřadu.

Jaké vztahy se dají očekávat mezi administrativami Joea Bidena a Vladimira Putina a možná i mezi Spojenými státy a Čínou?
Začněme Čínou. Zmiňoval jsem už, na kolika věcech se dnes Američané nemohou shodnout, avšak na jedné věci se republikáni a demokraté naopak shodnou čím dál víc: totiž že Čína představuje pro Spojené státy hrozbu nebo výzvu, se kterou je třeba se vypořádat.

Trump to celé posunul směrem k obchodní válce, uvalování dovozních cel a všemožných restrikcí na čínské výrobky včetně technologií. Je zajímavé, že spousta lidí, kteří se zahraniční politikou zabývají, to vyhodnotila jako v zásadě správný postoj, pouze špatně realizovaný. Že místo toho, aby na to Trump šel společně s Evropany, Japonci, Jihokorejci a všemi dalšími, kteří mají z Číny také obavy – ačkoli jejich důvody budou jiné – s Čínou se rozhodl vypořádat sám a po svém. Takže si myslím, že od Bidena se dočkáme směrem k Číně dvou různých postupů zároveň. V jednom případě se pokusí vytvořit společnou frontu s tradičními americkými spojenci: budou se snažit čelit čínskému ekonomickému a technologickému vlivu. Ale zároveň se pokusí s Čínou spolupracovat na řešení specifických otázek, jako je klimatická změna. A to v zásadě dává smysl. Těžko by mohly být dvě největší ekonomiky světa ohledně této záležitosti ve sporu a očekávat dobrý výsledek. Nejtěžší na tom pro Bidena bude to, aby nevypadal pro jednu stranu příliš měkce a pro druhou příliš neústupně. Jinak se totiž ve Spojených státech opravdu všichni v zahraničně-politickém establishmentu shodnou na tom, že k Číně je potřeba zaujmout rozhodný postoj. A Biden se o to pokusí o něco více strategickým a méně impulzivním způsobem. Uvidíme, jestli to bude fungovat. A pak je tady Rusko. Vztahy mezi Washingtonem a Moskvou snad už ani nemohou být horší. Je zajímavé, že Trump měl s Putinem skvělé osobní vztahy, choval se k němu až nezvykle uctivě, věřil jeho slovům víc než americkým tajným službám atd. Jenže bez ohledu na to Kongres a administrativa vršily směrem k Rusku jednu sankci za druhou. Takže pokud Vladimir Putin doufal, že se s příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu dočká dramatického zlepšení v americko-ruských vztazích, musel být velmi zklamán. Na Trumpově prezidentství samozřejmě vydělal v jiných ohledech – hrálo mu do karet americké stažení z mezinárodní scény i již zmiňovaný konec důrazu na lidská práva. Ale vztahy mezi USA a Ruskem se prostě zhoršily. Těžko předvídat, že by mohlo v nejbližší době dojít k nějakému zlepšení, když do Bílého domu přichází člověk, který se k Rusku i Putinovi samotnému staví mnohem nepřátelštěji než Trump. Nevím ale, nakolik na tom opravdu záleží. Americko-ruské vztahy totiž mohou být momentálně na bodě mrazu v řadě otázek, ale dokud se obě strany dokážou dohodnout na tak klíčových otázkách, jako je kontrola jaderných zbraní – což je oblast, na jejíž důležitosti se Biden a Putin, zdá se, shodnou – mohou vztahy mezi Washingtonem a Moskvou v zásadě zůstat špatné a nic hrozného se nestane. Tak to v dohledné době asi bude vypadat. Rozhodně si nemyslím, že se americko-ruské vztahy za Bidenova úřadování lepší.