Fotograf ruské invaze: Jako by to byli barbaři, a ne skutečná armáda

Není to tak dávno, co vám vyšla fotografie na titulní stránce amerického časopisu Time. Je to fotografie vojáka s novorozencem v červené kombinéze, kterého ten voják nese v náručí a po jeho boku jde matka toho dítěte. V její tváři je nepopsatelné utrpení. Kde jste tento snímek vyfotil? Jaký je jeho příběh?
Ano, vypadá to, jako kdybych tu fotku pořídil před sto lety, ale jedná se o fotku, kterou jsem vyfotil v okupovaném městě Buča. Teď už asi všichni tento název znáte. Je to malé město, které není daleko od Kyjeva a ukrajinská armáda tam zničila most, protože se ruská armáda snažila přes tento most dostat do Kyjeva. Ukrajinská armáda ho z toho důvodu zničila nebo poničila. Lidé, kteří ale utíkali z Buči směrem do Kyjeva, se snažili dostat právě přes tento poničený most a tohle místo bylo ostřelováno ruskou armádou. Byli tam lidi, kteří byli zabití. Bylo tam spoustu lidí, kteří byli zranění. Ale není to, opakuji, žádné strategické vojenské místo. Není to nějaká pozice plná vojáků. Toto jsou obyčejní lidé, kteří utíkali. Možná tam bylo několik vojáků, kteří třeba pomáhali lidem dostat se přes ten most.

Nesli zavazadla nebo děti, snažili se pomáhat. Toto vážně není vojenská pozice. Jednalo se o první den, kdy jsem se k mostu dostal. Viděl jsem, jak vypadá. Chtěl jsem se podívat, jak vypadá zničený most a zničené město. V ten den se tam ale snažilo přejít mnoho lidí, možná tisíc se snažilo dostat směrem na Kyjev. A já jsem viděl tu cestu směrem k mostu. První věc, kterou jsem viděl, byl voják, žena a dítě. Vypadalo to pro mě jako perfektní obrázek. Sice jsem ani nevěděl, proč jsem tu fotku vyfotil. Byl to prostě okamžik, kdy jsem se rozhodl. Cvak, vyfotil jsem a ta scéna zmizela. Potom jsem pokračoval ve své cestě po silnici až k mostu.

Ve stejném vydání magazínu Time jste měl také foto esej, která dokumentuje válku, ruskou invazi. Je v ní fotografie malého chlapce v nemocnici - pohled na ni mě dost znepokojil a frustroval. Leží na posteli, má na těle přichycené různé hadičky, je tam také vidět nějaký přístroj, asi plicní ventilátor. Ten chlapec má zavřené oči, možná kvůli spánku, možná z bolesti. Odkud ta fotka je?
Ano, já se snažím přinést nějaký obrázek toho, jak Ukrajina vypadala v prvním měsíci války. Ruská armáda se snažila obklíčit Kyjev a tento obrázek je pro mě velice důležitý. Hlavně jeho příběh. Ten chlapec se snažil se svými rodiči utéct před válkou. A když válka začala, tak začali Rusové ostřelovat všechno, každé velké město na Ukrajině. A jejich auto trefili. Jeho rodiče zemřeli, jeho sestra zemřela. A když doktoři tohoto chlapce uviděli, když ho našli, tak vlastně nevěděli, o koho se jedná.

Ten chlapec neměl žádné dokumenty, neměl žádné doklady. Říkali mu první pacient, první neznámý pacient. Ten chlapec byl prvním dítětem, které bylo v této válce, v Kyjevě, zraněné. Příští den, druhého dne, bohužel zemřel. Poté, co jsem ho vyfotil, byl na jednotce intenzivní péče a bohužel nepřežil. Byl to velmi smutný okamžik, ale já se prostě snažím fotit jen to, co vidím. Doktoři mi říkali tohle nefoť. Je ve špatném stavu a je dost dobře možné, že nepřežije. Ale já jsem s ním mluvil a když jsem slyšel jeho příběh o tom, co ten chlapec prožil, říkal jsem si, že je to přece důležité takovou fotku pořídit.

Protože je to strašně důležité i pro Rusy. Aby viděli, co se v mé zemi děje. Ono se jim říká, že ruská armáda útočí jen na ukrajinské vojáky, jen na nějaká vojenská zařízení. Po Buči teď už asi všichni, celý svět - nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech vidí, co se tam děje. Předtím to ale opravdu nebylo jasné. Já si myslím, že se jedná o genocidu, Rusové chtějí zabít všechny. Děti, ženy, staré lidi, oni se snaží naši zemi vyčistit od lidí a já nevím, já nevím, co dělají. Nevím, jak se definuje genocida, ale mně to tak přijde. Toto byl první chlapec, který byl zraněný a umřel v Kyjevské oblasti. A bylo to, myslím, důležité ten jeho příběh přinést. Je to příběh Kyjeva a toho, jak se bránil před ruskou armádou v posledních týdnech.

Viděl jste hodně dětí trpících válkou v ukrajinských nemocnicích? Ve městech, kde jste fotil?
Zase tak moc dětí jsem neviděl, protože někdy není možné se k nim dostat. Pokud mají živé rodiče, tak samozřejmě nedostanete povolení se k nim dostat. Některé děti vidím, ale nemám povolení je fotit. Toto byla ale jiná situace, protože jemu přežila jen babička. Ta babička navíc ani nebyla ve stejném městě, kde jsem byl já. Lékaři mi povolili k němu jít a byl v kritickém stavu. Myslím, že po tom byla další, spousta dětí, zraněna a umřela v Mariupolu, v Charkovu. Nemám statistiku, ale dá se snadno dohledat. Nevím, kolik jich je, ale je jich několik set. Není jich dvacet nebo padesát, je jich moc. Moc dětí zemřelo hlavně při ostřelování.

Před několika dny jsem viděl v Buči příšernou scénu. Byla to rodina, která úplně shořela. Byla to rodina, která se snažila opustit Buču a ruský tank prostě vystřelil směrem na to auto a zabil ženu, muže i dvě děti. Bylo to strašné. Oni potom jen vytáhli ta těla z auta, dali je do nějakých pytlů a vyvezli je někam za město a tam je zapálili. Vypadalo to šíleně. Ta situace je úplně příšerná. Já nevím, pro mě jako kdyby to nebyla skutečná armáda, jako kdyby to byli barbaři. Nevím, opravdu, čeho chtějí dosáhnout, co dělají. Já nevím, jaký tady mají cíl.

Viděl jsem vaše fotografie mrtvých vojáků, kteří leží na kolejích, nebo civilistů v ulicích. Řešíte nějakým způsobem, jakou fotku vydat a jakou už raději ne? Co je ta hranice?
Ano, ale moje rozhodnutí je, jestli něco vyfotím, nebo nevyfotím. Pokud jde o publikování, tak můžeme mluvit o nějaké výstavě, o mé fotoknize, knize fotografií. To je moje rozhodnutí. Pokud ale mluvíme o časopisu Time nebo jiných časopisech, se kterými spolupracuji, třeba časopis Spiegel, tak to rozhodují editoři. Oni se rozhodnou, co mohou publikovat. Někdy je to třeba moc, prostě příliš. Takže tato rozhodnutí potom nejsou na mě - co jde do tisku, která fotka ano a která ne. O každé fotce, kterou časopisu pošlu se domnívám, že je možné ji publikovat.

Takže nezáleží na tom, co před sebou vidíte. Nemáte dilema, jestli fotit krev, zohavená těla nebo jen třeba části mrtvých těl…
Ne, pokud vidím nějakou situaci, kde mohu někomu pomoci, pokud tam jsou zranění lidé a není tam se mnou třeba někdo jiný, pokud se něco stalo, tak jsem samozřejmě v první řadě člověk. Snažím se těm lidem pomoci, snažím se o ně postarat, snažím se nějakým způsobem postarat třeba i o mrtvá těla. Záleží, jaká je situace. Pokud mohu někomu pomoci třeba se zavazadlem, tak pomůžu. Když ale vidím, že je tam hodně dalších lidí, kteří můžou pomoci, tak prostě pokračuji ve své práci a fotím dál. Pokrývám všechno, protože se jedná o dokumentární fotografie. Někdy je to strašné jako v Buči. Říkal jsem si, že tam jsem spíš jako takoví ti fotografové, kteří fotí na místě činu. To jsou opravdu scény smrti, místa činu.

Je to strašné, ale když něco vidím, tak to potřebuji zdokumentovat. Možná tu fotku potom nebudu publikovat, nezveřejní mi to. Nevím. V tu chvíli se o tomto ale nemohu rozhodnout. Na to mám budoucnost. Když ale něco vidím, pokud tam jsem, pokud to mohu zdokumentovat a vyfotit, pokud v danou chvíli nikdo nepotřebuje mojí pomoc, tak fotím. To je prostě život. Pokud je to mrtvé tělo, nebo nevím… Mnoho lidí třeba vidí krásnou fotku, na které je nahá žena, a to se jim líbí. Toto je ale jiná situace. Toto jsou také emoce, ačkoliv úplně jiné emoce. Je to také život a já ho musím zdokumentovat.

Zmiňoval jste, že dokumentujete. Jaký je rozdíl mezi dokumentárním a zpravodajským fotografem? Teď je na Ukrajině mnoho fotožurnalistů. Jak jejich práci odlišit od té vaší?
No, pokud mluvíme o mém osobním, fotografickém, projektu, když na něčem pracuji, pak tam ta hranice mezi dokumentární fotografií a fotožurnalisty vidět je. Dokumentární fotografie je, když například dlouho pokrýváte nějaký příběh, který není tak zajímavý na první signální. Já jsem asi ale v tuto chvíli již nějakou kombinací mezi oběma póly. Já dělám oboje. Já nejsem válečný fotograf. Já nechci pokračovat ve své kariéře, jako to dělají váleční fotografové. Pokrýval jsem válečné události v mé zemi, ale v případě, že tu válka skončí, tak nepojedu do jiné země.

Já zůstanu tady a budu dělat svoji dokumentární fotografii. Snažím se pořizovat fotky sám pro sebe, pro můj projekt, třeba pro mojí budoucí knihu nebo budoucí výstavu. Zároveň se ale fotografie snažím sdílet. Snažím se bojovat s ruskou propagandou a snažím se pořizovat fotografie o situaci, jaká na Ukrajině aktuálně je. Někdy to může vypadat jako fotožurnalismus. Prostě dokumentuji, co se děje. Je to můj pohled. Pokud ale na tomto místě jsem, snažím se ve své spolupráci s různými časopisy nabídnout také přehled aktuální situace na Ukrajině. Ta hranice je teď mezi těmito dvěma přístupy velice setřená. Nevím, že by byl velký rozdíl mezi dokumentární fotografií a fotožurnalismem. Bohužel nebo naštěstí, já nevím.

Můžu se vás zeptat, co s sebou nosíte do terénu? Kromě helmy, neprůstřelné vesty a tak podobně. Kolik máte fotoaparátů, objektivů, stativů nebo třeba i dronů?
Ano, mám tu jen helmu a neprůstřelnou vestu. Všichni se mi pořád smějí, hlavně fotografové z agentury AP. Mám jen jeden fotoaparát, jednu zrcadlovku Nikon. Mám k tomu jeden pevný objektiv, 35 mm. To je samozřejmě omezení. Takže tu fotografii někdy mohu pořídit, někdy ne. Nemám žádný zoom objektiv, abych si mohl pohybovat ohniskem. S tou pětatřicítkou někdy je to samozřejmě omezení, někdy kdybych měl, nevím teleobjektiv, třeba 70 až 200 mm, tak bych samozřejmě mohl vyfotit úplně jiné věci. Ale mám pouze tento jeden objektiv.

Dron, ten jsem předtím nepoužíval, ale teď už jej k dispozici mám. Občas se ho snažím využít, v této situaci je to ale samozřejmě obtížné, protože by mi ho mohla ruská armáda zničit. Pořád se tu ostřeluje, pořád se tu bojuje. Lidé používají drony k různým věcem. Zatím jsem ho moc nepoužíval, ale budu se ho v budoucnu snažit používat. Máme dron z Německa a na dokumentování věcí, jako jsou třeba zničené budovy, je dron velice užitečný. Uvidíme. Zatím ještě nevím, ale všechno, co fotím, je tedy tím jedním aparátem s jedním objektivem.

Maxime, já vás sleduju na Instragramu, a pokud jsem z toho, co přidáváte za příspěvky správně pochopil, tak jste byli s fotografem Maksymem Levinem, který byl na Ukrajině před několika dny zabit, přátelé. Je to tak? Je mi to moc líto. Já jsem k tomu jen chtěl říct, že hodně novinářů, kteří teď na Ukrajině pracují skutečně riskují své životy a dělají skvělou práci. Jak blízko sám sobě dovolíte se té válce přiblížit?

Bohužel, žádná taková hranice není, protože se Rusko snaží zničit moji zem. Není možné stanovit si nějakou hranici. Já jsem byla například na tom mostě, o kterém jsme mluvili, zraněn.

Vážně?
Byl jsem zraněn šrapnelem. Spousta dalších lidí tam bylo zraněno. Byl jsem zraněn do pravého ramene, ale teď už jsem zase v pořádku. Nebylo to zase nic tak vážného. Nebylo to, jako že bych na místě byl opravdu vážně zraněný, ale stalo se to.

Prostě jsem tam jen přišel, abych tu situaci pokryl, abych zprostředkoval, jak to tam vypadá. Za pár hodin jsem chtěl zase pokračovat o tom, jak to vypadá jinde. Samozřejmě, že se bojím. Samozřejmě, že jsem vyděšený, když se dostanu do takové situace, ale každý si musí sám za sebe říct, jestli se chceme této válce bránit. Je to invaze na naši zem ze strany Ruska. Lidé samozřejmě mohou odejít. Někdo vstoupí do armády, někdo se snaží být dobrovolníkem v teritoriální obraně. Já jsem se rozhodl, že zatím budu fotografem a budu takto pokrývat tu situaci. Snažím se být v bezpečí, ale není to možné. Když jsem přišel do Charkova, tak jsem šel na ta stejná místa, kde byly budovy ostřelovány. Zemřeli tam lidé a po několika hodinách střílí na to stejné místo. Oni vědí, že tam přijela sanitka, přijeli tam hasiči, přijeli tam záchranáři, oni střílí pořád na to stejné místo.

Několikrát jsem musel být v krytu. Samozřejmě, že takovou situaci nesnáším. Nelíbí se mi to, ale nemohu to bohužel kontrolovat, protože jsme tu ve válce a ve válce není nikdo v bezpečí. Pokud by tato země nebyla moje a já bych sem přišel jako žurnalista, tak bych se samozřejmě mohl zastavit, mohl bych se vrátit, jet někam jinam. Ale pro mě - já vlastně nemám jinou možnost. Já tuto zemi ani nesmím opustit. Aktuálně není možné, aby ukrajinští muži odcházeli do zahraničí. Musíme tu zůstat, pokud by k něčemu došlo. Abychom mohli naši zemi bránit.

Mockrát díky za vaši práci. Prosím, budťe opatrný.
Děkuji. Budu se snažit.