Pozvánka na výstavu o životě v bývalé NDR
Jak se vyrovnat s vlastní totalitní minulostí a jak tuto část historie podat těm, kteří ji nezažili? Tenhle problém řešíme samozřejmě my tady v Česku, ale aktuálně tíží taky naše německé sousedy. Pohled na život v bývalé NDR nabízí řada filmů, celé stohy knih a taky některé výstavy.
Jednu z nich teď návštěvníkům nabízí Německé historické muzeum v Berlíně. Jeho expozice s názvem "Diktatura strany a všední den v NDR" ale zůstává stát tak trochu na půli cesty, tvrdí náš německý zpravodaj Jiří Hošek, který mluvil s kurátorkou výstavy i jejími návštěvníky.
"Zemi, kterou moje matka opustila, byla zemí, ve kterou věřila. Zemí, která ale takhle ve skutečnosti nikdy neexistovala," říká na závěr poetického filmu Good Bye, Lenin jeho hlavní hrdina, Alex. NDR ale byla často velmi krutou realitou, která se v Německém historickém muzeu prezentuje na ploše osmi set metrů čtverečních.
"Je to takový princip stavebnice. Je jasné, že 16letá studentka po shlédnutí naší výstavy nebude vědět o NDR všechno. Mělo by jí to ale podnítit k tomu, aby si některá historická fakta nastudovala - třeba jak to bylo s prací žen ve východním Německu. Chtěli jsme využít plnou šíři naší sbírky a představujeme návštěvníkům celkem 37 témat. Ale rozumí se samo sebou, že se na omezeném prostoru nemůžeme detailně prokousat dobou od 50.let do roku 89," obhajuje koncept výstavy její kurátorka Regine Falkenbergová.
"Lidem, kteří v NDR žili, výstava nic nenabízí," říká mi mladá německá studentka. Podle ní je expozice určena spíš západním Němcům nebo taky zahraničním turistům.
"Žila jsem taky na Západě, ale přímo na hranici, v Lübecku. Měli jsme příbuzné v NDR a i když jsem byla hodně malá, věděla jsem leccos o jejich všedním životě, třeba že jsme jim posílali obnošené boty. Pak jsem žila v Severním Porýní-Vestfálsku a tamní obyvatelé neměli vůbec tušení o tom, jak se v NDR skutečně žilo. Pro ně je svědectví doby zachycené na výstavě velmi užitečné."
Relativně málo psaných materiálů, ale o to více exponátů. To je charakteristický rys výstavy. Prohlédnout si můžete čepici Waltera Ulbrichta, telefon, který stával na stole Wilhelma Piecka, ale i nákupní síťovky nebo pionýrské legitimace.
"Třeba tady ta kartotéka, kterou vidíte, pochází z ministerstva státní bezpečnosti. Obsahovala část centrálního registru lidí, kteří měli se STASI co do činění. Celkem 5,4 (pět celých, čtyři desetiny) miliónu jmen obětí, pachatelů, přisluhovačů nebo agentů. Takhle se trochu oklikou snažíme přiblížit, že tu byli taky lidé, kteří režimu oponovali," vysvětluje druhá z kurátorek expozice Carola Jülligová.
Právě zaujetí pro detail oceňuje na výstavě americký turista, který zrovna se zájmem sledoval západoněmecké televizní zprávy z roku 1973: "Líbí se mi, že se tu autoři soustředili na drobnosti ze života, namísto velkých politických témat. Uchopení maličkostí je určitě lepší, než se snažit vysvětlit každodenní realitu jaksi zeshora."
V člověku neznalém socialistické reality ale zůstávají právě jen ty maličkosti, což je pro pochopení totalitního útlaku a absurdity nebezpečně málo.
