Soumrak liberální demokracie? Jsme na prahu změny světového řádu, vysvětluje politoložka

Praha 13. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Z nejnovějších průzkumů to vypadá, a zdá se, že je už i jakýmsi trendem, že SPD sahá po bronzu v nadcházejících sněmovních volbách. Všechno se ještě může změnit, ale podle toho, co vydávají agentury, tyto posuny vidíme. První hnutí ANO vládne s okamurovci už v několika krajích. Nemyslíte si tedy, že to dají dohromady i ve Strakově akademii?
Bavíme se o budoucnosti a strategiích politických aktérů, které můžeme sledovat pouze z jejich vyjádření. Vidíme také, že tato vyjádření jsou strategická a nejsou moc stabilní v čase, ale z toho, co vidíme především v Poslanecké sněmovně, se nedomnívám, že by SPD bylo pro hnutí ANO první volbou. 

Andrej Babiš by chtěl jednobarevnou vládu a toleranci SPD, to je jeho představa. Tomio Okamura by dlouhodobě chtěl do vlády a nemá problém s tím, že by tam byl s hnutím ANO, ale například Alena Schillerová, místopředsedkyně hnutí ANO, už někdy loni řekla, že s Okamurou ne.
Myslím, že problém je trochu hlubší, a proto obě strany strategicky dávají svým voličům určité signály. SPD je od svého vzniku, a když budeme počítat i předchozí stranu Tomia Okamury, neustále v opozici. To je strana, která kromě dlouhých projevů v Poslanecké sněmovně nemůže svým voličům nabídnout moc věcí, kterých dosáhla. Může to být past, protože voliči v této voličské skupině mají nyní ještě širší nabídku než v předchozích obdobích a mohou si vybrat něco jiného, jinou opoziční stranu, která jim nabízí například něco ještě radikálnějšího. Na druhé straně víme, že pro část voličů hnutí ANO není SPD přijatelná strana. Kdyby pro ně byla přijatelná, tak ji volí. Toto jde proti sobě a obě strany musí volit nějaké strategie. Myslím, že důležitým vyjádřením bylo vyjádření SPD, o kterém nevíme, jestli bude platit i den po volbách, a to, že SPD nemá zájem být partnerem menšinové vlády, respektive tolerovat ji, ale chtěla by být ve vládě. 

Chtěla by vládnout a být u moci. V tuto chvíli nemůžeme říct, že jde o nerealistický scénář, protože stát se může cokoliv. Ale pokud by SPD byla ve vládě, tak se k moci dostane partaj, ve které je například středočeský zastupitel Tomáš Doležal. Server Novinky.cz ho citoval, když říkal, že teď nestačí změnit vládu, musí se změnit režim. Znamená to, že lidem z SPD, jako je Doležal a jiní, úplně nevoní liberální demokracie v Česku?
To je samozřejmé a nejsou o tom absolutně žádné pochybnosti. To ale neznamená, že by chtěli změnit režim od demokracie k autoritářství. Naopak myslím, že to, co jim vadí na demokracii, je liberální aspekt, liberální demokracie.

Jmenují se Strana přímé demokracie...
Myslím, že z liberální demokracie nechtějí ochranu menšin. Chtějí vládu většiny, což znamená, že cokoliv většina bude chtít, tak to bude. To je jedna věc. Název Strana přímé demokracie je pak vymezení se vůči zprostředkované politice. Máme politiku reprezentativní demokracie. Nesetkáváme se na náměstí jako ve starověkých Athénách, abychom tam rozhodovali o budoucnosti naší země, to dělají naši volení zástupci. Další věc jsou zprostředkované informace médií. Myslím, že toto jsou dva aspekty...

Dva největší nepřátelé? 
V případě parlamentu postupují tak, že začnou výrokem, že parlament je žvanírna, a pak z toho udělají sebenaplňující proroctví, protože ho ve žvanírnu promění. Myslím, že už na to byla infografika, že v tomto volebním období hovořil jak pan Babiš, tak pan Okamura 230 hodin.

Asi mají co říct, nebo ne?
To nechám na uvážení obou pánů a na uvážení jejich voličů.

Vrátím se k tomu, proč se na to ptám. Lídři SPD se potkávají například s šéfy Motoristů nebo uskupení Stačilo! na akcích spolku Svatopluk, který bojuje, cituji z jeho webových stránek: „... proti nadnárodnímu extrémismu současného liberálního a progresivistického středu.“ Když jsem se ptal na nepřátele, tak chápu správně myšlenkový pochod, že z liberalismu dělají extremismus?
Samozřejmě, uděláte úplně novou řeč a věci otočíte. V tuto chvíli žijeme v liberální demokracii, zbývá jich na světě 29 a naše země je jedna z nich. Máme jednu z největších svobod projevu v jakémkoliv mezinárodním hodnocení. Myslím, že jsme podle nejnovějších dat v TOP 15. Nežijeme v totalitě, není tu žádná nová totalita, ale to, že tito politici to tak vnímají, vychází z toho, co by chtěli. Myslím, že v jejich táboře také není jednota. Na jednu stranu spolek Svatopluk, který je provázaný více například se Stačilo!, požaduje změnu režimu na rozdíl od Motoristů sobě a Petra Macinky. Je velký rozdíl mezi kritikou establishmentu a systému jako takového a pokusem o změnu systému. To hlavní, o co usilují, je podle mě neomezená moc většiny, což v liberální demokracii nemůže být, protože máte určité části společnosti, které nikdy nemohou být většinou. A proč máme vyvažování vlády většiny a ochrany menšiny? Nehovoříme o menšině jako o etnických nebo náboženských skupinách, ale o politické menšině, o tom, aby mohla existovat alterace u moci, která je důležitá, aby se vyměňovaly, střídaly vlády.

Liberální demokracie na ústupu?

Data, od kterých bych chtěl odrazit další povídání, říkají, že loni zbývalo na světě už jenom 29 liberálních demokracií. To je číslo, které vychází z vydání Democracy Report od Institutu V-Dem, který přiléhá k Univerzitě v Göteborgu ve Švédsku. Je to nejnižší počet liberálních demokracií za posledních 50 let a jde o nejméně běžný typ vlády ve světě. Nestává se tedy liberální demokracie anomálií?
Víme, že liberální demokracie je nejlepší forma vlády pro největší část populace v dané zemi. To neznamená, že je ideální nebo bezchybná. Potýká se s řadou velkých problémů. Ten hlavní je, že krize, kterých najednou probíhá velká řada, od klimatické, ekonomické, zdravotní, jíž jsme prošli a možná nebyla poslední...

Válka je za humny…
To všechno jsou obrovské výzvy pro vládnutí, ale zároveň je nemůže vyřešit žádná konkrétní národní vláda, protože problémy jsou mnohem větší. Proto je třeba spolupracovat, ale svět je komplexní a voličům se těžko vysvětluje. Myslím, že voliči vždycky od demokracie chtěli, aby bylo vládnuto v jejich zájmu, aby se dobře stavěly silnice, domy. Na autoritářství je něco atraktivního v tom, že to jde strašně rychle, nemusíte se ohlížet na soukromé vlastnictví půdy, když chcete postavit silnici, často tam žádné soukromé vlastnictví neexistuje, takže jednoduše stavíte. Pokud někdo bude protestovat proti stavbě, skončí ve vězení. Přitahuje nás rychlost, se kterou to v autoritářských zemích jde.

Ale to nemusí být nutně autoritářství, ne? Může to být referendum skoro na všechno, jak to chtějí například v SPD. 
Pokud si uvědomíme, kolik rozhodnutí je potřeba dělat, tak je to obtížné. Delegujeme každodenní rozhodování na volené zastupitele, protože je to efektivnější a nemusíme se o každém rozhodnutí informovat předem, nepotřebujeme tím strávit svůj čas. I ve Švýcarsku, které je Mekkou přímé demokracie, stále existuje parlament a vláda. Ve starověkých Aténách se shromažďovalo pouze 7 % aténské populace, což byli pouze dospělí muži s majetkem, všichni ostatní, 93 %, se zúčastňovat nemohli. Idea, že by bylo možné oživit něco takového a že bychom se mohli byť jen v České republice nějakým způsobem shromažďovat a rozhodovat, je problematická. Bylo by velmi obtížné rozhodovat o každodenních věcech. A i kdybychom takové rozhodnutí udělali, tak jsme desetimilionová země uprostřed Evropy. Naše rozhodnutí budou efektivní pouze, pokud budou s partnery. Je ale potřeba neopomenout, co lidem vadí, tedy že procesy trvají velmi dlouho, například stavební řízení. Strašně dlouho to trvá a měli bychom procesy zjednodušit, ale bez toho, abychom abdikovali na spravedlnost a veřejnou kontrolu toho, jak fungují.

Mluvila jste o výzvách, kterým čelí liberální demokracie nejenom v České republice, ale taky o tom, že to je ve výsledku nejlepší forma vlády pro většinu. Neukazuje se, že právě výzvy vyžadují jiný styl nebo formu vládnutí? Neměli bychom se tomu přizpůsobit?
Většina liberálních demokracií je v Evropě, to jsou naše partneři a nepředpokládám, že mají zájem abdikovat na tuto formu vlády.

Ale když se podíváte do světa, tak Evropa už není tou Evropou, kterou bývala. Ve spoustě ekonomických otázek, například, nás předhánějí státy v Asii.
Stojíme na prahu proměny světového řádu tak, jak jsme ho znali. Každý den vidíme řadu zpráv ze Spojených států. Kdokoliv, kdo v tuto chvíli říká, že ví, co bude na konci letošního roku, jak bude vypadat světový řád, to vědět nemůže. Nikdo z nás to neví. Je to něco, čemu říkáme backlash, vymezení se, zloba. Hodně toho jde vůči globalizaci. Na jednu stranu globalizace přinesla ekonomický rozvoj po celém světě, ale to neznamená, že to bylo uniformně v každé zemi. Všude jsou vítězové a poražení a v tom je ta linka. Na poražené se často orientují populistické strany jak napravo, tak nalevo. Přestože hovoří o mlčící většině, tak ale v Česku máme demokratické, svobodné a férové volby a relativně velkou volební účast, i když by vždycky mohla být větší. Víme, že žádná mlčící většina nezbývá. Pokud vezmeme, že voleb se zúčastní 70 % voličů, tak i kdybychom všechny ostatní považovali za mlčící, tak to není většina. Je potřeba se vůči tomu vymezit, protože jde o heslo, které není založené na pravdě. 

Také je ale důležité říct, že svět se globalizací změnil, stal se otevřenější, ale ne všem přinesl stejné možnosti. Ztráty se koncentrují v určitých geografických oblastech a sociálních skupinách, především na periferii. Tyto periferie mohou být geografické, ale i jiné. To je velmi důležité. Kvůli tomu, jaký režim tady byl před rokem 1989 a jak nebylo možné cestovat, je pro nás hodně důležitá svoboda cestování, ale pokud pracujete v továrně za minimální plat, tak je pro vás možnost cestování víceméně teoretická.

Máte jiné priority v tu chvíli.
Nemůžete si to dovolit.

Prioritou je zajistit každodenní přísun jídla pro rodinu a tak dále. 
Přesně tak. Jsou určité skupiny, jejichž základní potřeby, například mít potraviny, nejsou naplněny. Víme, že existuje potravinová chudoba, že ne každý si může dovolit potraviny, kvalitní potraviny a tak dále. Pokud nejsou zajištěny vaše základní fyzické potřeby, kam patří jídlo, bydlení, tak možnosti, které liberální demokracie nabízí, například cestování, pro vás nejsou tak atraktivní. Naopak jsou pro vás atraktivní přísliby někoho, kdo vám slíbí, že bude vládnout vaším jménem. Často to jsou charismatičtí vůdci, kteří slibují, že vás před všemi těmito věcmi ochrání.

Efekt Trump

Nemůže soumrak liberální demokracie, kdybych to tak nazval na základě čísel, o kterých jsme mluvili, odvrátit americký prezident Donald Trump? Už jsme ten efekt patrně viděli v Kanadě. Tamní liberální strana měla ještě na začátku roku mizerné preference, ale nakonec se během pár měsíců vyhoupla do čela volebního boje a nakonec zvítězila. Mark Carney se stal staronovým premiérem. 
Když vezmu nejprve soumrak pravo-levo-středu, tedy etablovaných stran, tak to každopádně podepíšu. To jsou politické strany, které jsou i v řadě etablovaných demokracií velmi staré, vznikly v 19. století. Týká se to i partají na pravici. Na obou stranách s nimi soupeří o voliče pravicové a levicové populistické strany. 

Zkrátka extrémy. 
V něčem je to symptom toho, že tradiční strany v určitou chvíli ztratily podporu veřejnosti. Především na Západě je to i o tom, že se začaly posouvat ze svých původních pozic více do středu. Globalizace se vším, co sebou přináší v domácí i zahraniční politice, je pro levicové i pravicové strany velkou výzvou a ne všechny odpovědi, které nabízejí svým tradičním elektorátům, jsou sympatické. Je ale důležité, a potvrzují to stohy výzkumů, že levicové i pravicové strany si často myslí, že způsob, jak se znovu etablovat, je převzít slovník a politiky svých nových populistických vyzyvatelů. Víme, a vždy se to potvrzuje, že neztrácejí voliče pouze ve prospěch těchto politických stran, ale také ve prospěch nových postmaterialistických stran, které nabízejí voličům otevřenější politiku. Vidíme i generační změnu, vidíme, že se politické strany stávají vnitřně slabší, ztrácejí členskou základnu, což je znovu vnitřně oslabuje, vytváří se tam hodně homogenní myšlenky, chybí jim nové impulzy, agilita.

Je to takové selhání tradičních stran, to je jedna z větví.
Ano.

Chtěla jste to rozdělit a druhá větev byla efekt Donald Trump, je to tak?
Nevím, jaké plány na dobu svého prezidentství má prezident Trump, každopádně jeho dosavadní každodenní vládnutí, které všichni konzumuje v médiích, přesvědčilo voliče jak v Kanadě, tak v Austrálii, že vůdci, kteří jim nabízejí to samé, tedy podobný mix populismu a nacionalismu, pro ně nejsou atraktivní. V obou zemích tyto kandidáty odmítli. Společné mají to, že jde o anglofonní země a je mezi nimi úzká spolupráce.

Nejsem si jistá, jak moc přenositelné to je i do dalších zemí, především do Evropy. I tady ale máme malý příklad. Před německými volbami jsme viděli na konferenci v Mnichově, jak americký viceprezident J. D. Vance velmi podpořil stranu Alternativa pro Německo. V něčem ji oslabil, protože vedle toho, že AfD je nacionalistická a populistická, tak je také antiamerická. Nesmíme si myslet, že staré strany ztratily schopnost najít jakoukoliv odpověď a jsou úplně bez šance, protože u kanadských liberálů jsme viděli, jak rychle se to může otočit. Stačí, aby váš soused řekl, že vás anektuje. Nejlepší kampaň pro Liberální stranu Kanady vedl Donald Trump. 

Začali jsme Českem, skončíme Českem a zeptám se vás na přenositelnost efektu Donald Trump do Evropy. My jsme plnohodnotnou liberální demokracií, na podzim se u nás odehrají sněmovní volby. Může se to změnit?
Liberální demokracie v České republice má ideální institucionální nastavení. Máme dvoukomorový parlament, Ústavní soud, systém, kterému říkáme brzdy a protiváhy, funguje dobře. 

To se dá všechno změnit. 
Dá, ale pouze s ústavní většinou nebo většinou, která přehlasuje veto prezidenta. Myslím, že základy a instituce už nebudou samozřejmé, záleží na konstelaci. Populistických koalic je celá řada a každá by liberální demokracii vyzvala jiným způsobem a orientovala by se na jiné instituce. Instituce, na kterou se budou orientovat úplně všechny, jsou veřejnoprávní média nebo média veřejné služby. Potřebujete totiž kontrolovat, jaké informace dostávají voliči, potřebujete menší kontrolu svých rozhodnutí a víme, že právě média veřejné služby jsou hlídacím psem demokracie. 

Kdyby se něco takového stalo, viděla byste to jako náznak něčeho, co by mohlo vést ke změně pojetí a vnímání demokracie, kterou v Česku máme?
Rozhodně bude narušována, ale nebude zničena. Naše demokracie je stabilní a netrvá jedno období, než se promění například v elektorální demokracii nebo autokracii. Viktoru Orbánovi to trvalo 15 let. Dovolila bych si říci, že naše instituce jsou stabilnější. Maďarsko má jednokomorový parlament, Slovensko také. Ovládnout dvoukomorový parlament trvá déle. Proto jsem říkala, že máme brzdy a protiváhy dobře nastavené. Proporční systém a dvoukomorový parlament jsou velmi dobrá pojistka před tím, aby aktuální nálady rychle převládly. Znamená to, že náš systém je pomalejší, a to může být v tuto chvíli důležité. Důležitou roli také hraje, a proto nevíme, jaká to bude konstelace, že v Maďarsku byl jeden vyzyvatel – Fidesz Viktora Orbána. My máme na populistické scéně minimálně čtyři a pro všechny tam není stejný prostor. Každopádně bude záležet především na voličích a v první řadě na tom, jestli se zúčastní a kdo se zúčastní.