Světové listy o dodávkách plynu z Ruska
Slovenský deník Hospodárské noviny v dnešním vydání komentuje rusko-ukrajinský spor o ceně zemního plynu. Na Nový rok se celá záležitost vyhrotila do krajnosti a tlak v plynovodu začal klesat. Rusko tak potvrdilo, že se z jeho strany nejedná o žádné blafování.
Kdyby se cenový konflikt netočil právě kolem zemního plynu, ale kolem některé jiné obchodní záležitosti týkající se výhradně dvou východoevropských sousedů, byl by Kreml 1. ledna zavalen lavinami protestů, a nikoliv novoročenkami.
Západní země včetně nových postkomunistických demokracií by se totiž otevřeně stavěly na stranu Ukrajiny. Moskvě by byl její současný postoj vyčítán jako politické zastrašování, které svědčí o neschopnosti Ruska smířit se se skutečností, že se Ukrajina po oranžové revoluci vymanila ze sféry ruského vlivu. Nejen to, ale i další, nepříliš lichotivé myšlenky se jistě honí v hlavách politiků většiny evropských zemí. Ale nikdo tyto myšlenky nevysloví nahlas, aby jim tak dodal punc oficiálnosti.
Místo toho sahají politici ke klasickým prostředkům diplomacie a k nepřímému vyjadřování. Jejich pasivita se dá vysvětlit velmi jednoduše evropské ekonomiky jsou v různé míře závislé na ruském zemním plynu a ropě. Neústupnost Ruska zrovna moc nevylepšuje jeho mezinárodní pověst. A celý svět to 1. ledna zaregistroval s velkým znepokojením. Shodou okolností Rusko stejný den převzalo předsednictví v prestižní skupině nejvýznamnějších států světa G8, uzavírají Hospodárské noviny.
V souvislosti s rusko-ukrajinskou krizí upozorňuje deník International Herald Tribune na rezignaci Andreje Illarijonova, bývalého nejvyššího ekonomického poradce ruského prezidenta Vladimíra Putina. Svou rezignací vyslal Illarijonov jasný signál okolnímu světu. Autoritativně totiž varoval před hrůznou koncentrací politické a ekonomické moci, kterou má teď v rukou prezident Putin a okruh jeho lidí. Illarijonov v prosinci prohlásil, že se Rusko v roce 2005 stalo zcela jinou zemí a že už není demokratickým státem, který svým občanům zaručuje svobodu.
Když v úterý oficiálně ohlásil svou rezignaci, využil příležitosti a varoval, že okruh Putinových lidí v Kremlu vynaloží obrovské úsilí, aby Rusko znovu získalo moc nad svými zásobami ropy a zemního plynu. Narážel tím na zvýšení ceny zemního plynu, který Rusko prodává bývalým sovětským republikám Ukrajině, Moldávii a Gruzii. Prezident Putin počítá s tím, že se trasa ropovodu změní tak, aby neprocházela územím Ukrajiny a Polska. Ruský prezident tak chce posílit a upevnit strategické partnerství s Čínou, informuje International Heral Tribune.
Poslední zdvojené vydání týdeníku Economist se rozepisuje o jednom transatlantickém tématu, které má podstatný vliv na vztahy celé Evropy se Spojenými státy. O co jde? Slovo má bruselský zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka:
Francie se hádá s Amerikou ne proto, že by byla tak rozdílná, ale proto, že jsi jsou obě země velmi podobné - uvádí Economist v odvážném podtitulku. A v následující rozsáhlé analýze uvádí početné příklady takových podobností: francouzkým elitám se to nejspíš nelíbí, ale 4/5 Francouzů dnes žijí v městech nebo na předměstích a podléhají stejným hříchům jako jejich protějšci za Atlantikem.
Intelektuálové možná ještě pořád filozofují v zakouřených kavárnách, ale jejich krajané stojí fronty na hollywoodské filmy, zaplňují restaurace rychlého občerstvení v McDonaldovském duchu, , nakupují v hypermarketech a dívají se na podobné pokleslé seriály a pořady v televizi, jen častěji vyrobené doma ve Francii - dokazují to tvrdá statistická data.
Economist pak zkoumá historicko-sociální a psycholgické příčiny vzájemného americko-francouzského pošťuchování. A mimo jiné konstatuje, že Francouzi samozřejmě nejsou v Evropě jediní, kdo Američany nemá rád - zvláštnost francouzského antiamerikanismu je ovšem podle týdeníku v tom, že mu na rozíl od jiných evropských zemí nepodléhá jenom politická levice, ale i pravice.
Vzdorováním moci Spojených států, voláním po multipolárním světě se Francouzi samozřejmě snaží chránit svou sféru vlivu - ať je to Africe nebo mezi arabskými zeměmi. Zároveň je to ale jakési svalnaté sebepotvrzování sebe sama. Kontrastuje to s nemužnou tendencí Británie poskočit, kdykoli Američané lusknou prsty. A koneckonců je to elegantní alternativa americkým způsobům - i když ji Francouzi poskytují za současného přežvykování hamburgerů a sledování pokleslé televize.
Britský deník The Guardian píše o posledním výskytu ptačí chřipky. V Turecku zemřel čtrnáctiletý chlapec, který na drůbeží farmě vypomáhal při chovu kuřat. Lékaři čekají na výsledky testu, který má potvrdit, jestli chlapcovu smrt způsobil virus ptačí chřipky. Pokud bude test pozitivní, bude se jednat o první lidskou oběť viru ptačí chřipky v Turecku.
Od roku 2003 zavinil virus ptačí chřipky smrt minimálně jedenasedmdesáti lidí převážně v asijských zemích. Ve většině případů oběti pracovaly na farmách a byly s virem v přímém kontaktu. Turecko, Rumunsko, Rusko a Chorvatsko nedávno potvrdily výskyt smrtícího viru H5N1, ale doposud nebyly odhaleny žádné lidské oběti, uzavírá The Guardian.
