Utopíme tě na lžičce vody aneb Realita reálného socialismu
Jedenadevadesátiletý Josef Jurkovský pochází ze středně velké rolnické rodiny hospodařící na okraji Chřibů. Jako jediný dědic rodinného gruntu vystudoval zemědělskou školu, mezitím ovšem přišla éra nedobrovolné kolektivizace a poměry v nově založeném místním JZD jej od této profese odrazovaly. Komunisté mu však neumožnili získat dlouhodobé zaměstnání v jiném oboru, takže nakonec musel do družstva nastoupit.
Spolu s kolegy se mu podařilo výrazně zlepšit produktivitu i výdělky, přesto později z osobních důvodů opět přešel jinam. Jurkovský připouští značné nedostatky socialistického hospodaření i prohřešky lidí, nicméně chápe, že každý se chtěl mít lépe.
Josef Jurkovský se narodil 28. června 1934 v Medlovicích, středně velké obci na jihovýchodním okraji Chřibů (Buchlovských kopců). Rodina vlastnila desetihektarovou zemědělskou usedlost, na které pracovali především jeho rodiče.
Náš zachránce se stal mým manželem aneb Když Němec skrýval Žida
Číst článek
„Měli s tím docela dost práce, i když jim občas vypomáhali někteří lidé z dědiny. To byli menší zemědělci, kteří na rozdíl od nás neměli ani vlastní koně či krávy. Takže otec jim tu jejich práci vracel koňma – za tři dny, co u nás pracovali, jim jezdil orat, sít, co bylo potřeba. Někteří sedláci za tohle žádali až pět dní práce, ale otec ne,“ vysvětluje.
„A maminka měla dost práce i se mnou – byl jsem velký tulák a odmalička jsem utíkal. Když mě maminka přivázala na delší špagát k noze u stolu, abych neutekl ze světnice, tak jsem ten stůl táhl za sebou, ale přes dveře jsem ho nemohl protáhnout. Nebo na dvoře mě přivázala k velkému kamenu, ten jsem vzal do náruče a šel jsem s ním pryč,“ vzpomíná Jurkovský.
„Asi 30 metrů od domu byl most přes zmolu, tam jsem chtěl ten balvan shodit ze zábradlí dolů. Asi bych to nepřežil – byla tam šestimetrová hloubka a dole voda. Naštěstí šla kolem sousedka, která mě naklepala a odvedla domů,“ dodává.
Válka vesnici příliš nepoznamenala
Než začal Josef chodit do místní obecné školy a později do měšťanky v Osvětimanech, začala německá okupace. Místní ji pocítili jen nepřímo – povinnými odvody potravin a dalších zemědělských produktů. Ty sice místní sedláci odevzdávali bez většího nátlaku, často to ale Němcům nestačilo.
Jurkovští, přestože byl u nich ubytovaný německý nadporučík, který se k rodině choval hezky, třeba přišli o množství píce: „Otec měl veliké zásoby jeteliny, sena. Seník byl zamčený, tak ten Němec, podřízený velitele, chtěl, aby otec ten zámek urazil. Otec odmítal, tak na něj namířil pušku, že ho zastřelí.“
„Otec tedy chca nechca musel otevřít. Vzali si seno pro své koně. My jsme ale měli další zásobu zamaskovanou na mlatě – nad vrstvou krásného sena a jeteleiny byla nasypaná stará sláma, tak toho krmení zůstalo ještě dost pro náš dobytek,“ dodává.
A přišli i o koně: „Jednoho nám Němci sebrali u odvodu, pro druhého dojeli, někdo jim asi ze závisti ‚poradil´, že máme pěkné koně, tak nám sebrali druhého. Běžel jsem tehdy za nima, jeli na Újezdec, myslel jsem jako šestiletý kluk, že se k tomu koňovi nějak dostanu a uteču s ním.“
Rakušan uchránil český byt před Rusy aneb Tři dny s časovanou bombou, vzpomíná pamětník Feld
Číst článek
Na své usedlosti si také tajně vybudovali podzemní úkryt, ve kterém se chystali přečkat přechod fronty na jaře 1945. Ta však koncem dubna obcí prošla poměrně rychle a hladce.
„Nejdřív byla slyšet sem tam dávka z nějakýho německýho samopalu. Pak najednou byla dědina prázdná. Asi o dva baráky dál měli postavený dvě děla a odtud stříleli na Bzenec a Kyjov. Najednou se objevili Rumuni, a když zjistili, že se tu střílí, tak začali taky,“ přibližuje.
„Zaměřovali. První granát dopadl asi 30 metrů pod silnici, druhý tak 100 metrů za ní. Němci zavřeli vrata a ujeli, nikdo je už tady neviděl. Jen někde zaštěkal nějaký kulomet a na kopci zastřelili jednoho Rumuna, průzkumníka na kole. Jmenoval se Nikolaj Tomanescu, má tu pomník. Na druhý den už tu nikdo nebyl, Němci chtěli rychle přejít přes Chřiby, což se jim podařilo,“ vzpomíná.
Život studentský a vojenský
Po válce Josef dokončil mešťanku a pokračoval ve studiu nejprve na jednoleté zemědělské škole v Miloticích, a pak získal další zemědělské vzdělání v Opavě. To už vládu převzali komunisté, rodiče byli donuceni vstoupit do JZD, které zpočátku živořilo, a tak si chlapec při studiu s kamarády přivydělával na brigádě ve Vítkovických železárnách.
Estébáci cinkali na náměstí klíči aneb Diskriminace ho přivedla k Oscarovi
Číst článek
„Jezdilo nás 10 až 12 spolužáků, včetně děvčat, která zametala kolem martinských pecí, aby tam byl pořádek. My jsme dělali třeba horké správky vyzdívek pecí. Bylo tam strašné horko, i když jsme měli azbestové obleky, přilbu a na nohách dřeváky, protože normální boty by shořely. Střídali jsme se po 10 až 15 minutách celou směnu, pak jsme v neděli v šest ráno zalehli do poledne na ubytovně, naobědvali jsme se a ve dvě odpoledne jsme nastoupili na další šestnáctku,“ říká.
„V pondělí v šest ráno jsme skončili a to už na nás u okýnka čekal účetní. Za těch dvakrát šestnáct hodin jsme dostali asi 6200 korun. V JZD bylo tehdy 12 korun za den. Jako grófi jsme chodili jíst a pít do hotelů,“ pátrá ve vzpomínkách.
Veselý studentský život ale pro některé z nich skončil předčasně. Jedna bujará oslava totiž proběhla na jaře 1953.
„Došli jsme děvčatům pogratulovat na jejich internát, húsličky, zpívalo se, okna otevřené. A představte si - šel kolem nějaký zarytý komunista, slyšel, že se tam hraje a zpívá, tak nahlásil na SNB, že oslavujeme smrt Stalina a Gottwalda. Asi dvanáct spolužáků bylo vyhozeno ze školy, dělali pak na Osoblaze, jezdili tam několik roků, než ten požár zase uhasl a mohli školu dodělat,“ popisuje.
Sám Josef Jurkovský dostal po dokončení studia umístěnku do pojišťovny v Uherském Hradišti, kde se zaučoval jako likvidátor zemědělských škod. Nicméně po necelých třech měsících musel nastoupit základní vojenskou službu, narukoval do Liberce k pohraničníkům a po sedmiměsíčním výcviku hlídal s ostatními hranici s Německou demokratickou republikou v úseku Hřensko-Krásný Les-Petrovice.
Estébáci cinkali na náměstí klíči aneb Diskriminace ho přivedla k Oscarovi
Číst článek
Tuto povinnost ale nikdo z nich příliš neprožíval, naopak se jí snažili co nejvíce vyhnout. „Mně se nikdy nepodařilo nikoho chytit, ani jsme o to moc nestáli, sice za to člověk dostal nějakou frčku a den dovolený… Já jsem byl poprvé doma po dvaceti měsících. Zemřela mi babička, zemřel dědeček. Na pohřeb mě ale nepustili,“ nastiňuje.
„Ti, co přecházeli hranici, byli většinou lidé, kteří byli nějakým způsobem perzekvovaní, ubližovali jim, jako jiní ubližovali našim rodičům doma, tak se někteří snažili utéct a mnohdy při tom přišli o život,“ dodává.
Jednotvárný život na rotě jim v roce 1955 zpestřilo natáčení dobrodružného propagandistického filmu Větrná hora, v němž vystupovali právě jako pohraniční hlídky na koních. „Mám z toho krásný vzpomínky a spoustu fotek. Hrála tam Stella Zázvorková a řada dalších známých herců,“ popisuje.
Bída a lesk
Po absolvování vojny, která se z původních 24 měsíců kvůli zostřené mezinárodní situaci
protáhla o další čtvrtrok, se už Josef Jurkovský do pojišťovny nevrátil. Politické vedení na okrese chtělo, aby nastoupil do JZD, to však dlouho odmítal, protože jako odborník dobře viděl, jak špatné podmínky tam ve druhé polovině 50. let panovaly – nízká produktivita, špatné pracovní podmínky i finanční ohodnocení a nekompetentní vedení.
Najít jiné trvalé zaměstnání ale nebylo snadné: „Vystřídal jsem asi pět zaměstnání a vždycky po čase ředitel dostal avízo: ‚Když ho nepropustíte, tak propustíme my vás.‘ Už mě to přestalo bavit, šel jsem si stěžovat na okres. Říkám: ‚Co je to za demokracii, že mě pořád propouštějí?‘ A ten pracovník na to: ‚Víte co? My, když budeme chtít, tak vás utopíme na lžičce vody!‘ Když jsem řekl, že se tedy odstěhuji k bratranci do Mariánských Lázní, tak mi na to opáčil, že bydlet tam klidně můžu, ale pracovat stejně musím tady.“
„Takže mi nakonec nezbylo, než nastoupit do JZD u nás v Medlovicích. Pracovali jsme tehdy od časného rána až do večera jen s asi čtyřhodinovou pauzou přes poledne. Za to jsme měli ty dvě jednotky, tedy 12 Kčs. To tak bylo i v JZD ve Starém Městě a kdekoliv – takové platy, že lidé měli sotva na kvasnice a na to nejnutnější. Ovšem tehdy to bylo tak, že když šel člověk s dvacetikorunou do obchodu, koupil chleba, čtvrtku másla, sýr, čtyři rohlíky a ještě z té dvacetikoruny dostal zpátky tři padesát. Většinu jídla si lidé vypěstovali sami a ještě mohli něco prodat, jinak by asi nepřežili,“ myslí si Jurkovský.
Při náletu jsme se podruhé narodili aneb Bráška bez nožičky byl miláčkem celé ulice
Číst článek
Postupně se však situace začala lepšit, i když jako v řadě jiných JZD hlavně díky přidružené výrobě. V Medlovicích začali družstevníci těžit unikátní ložisko tamního porcelanitu (jaspisu porcelánového), tvrdého nerostu s pestrým zbarvením.
„Zajistili jsme drtiče, kolejničky, nakladač. Potom jsme to vozili do Zlína, do Luhačovic, do Bučovic na zámek, sypaly se tím ozdobné chodníčky, krásná červená drť. Za jednu naloženou fůru jsme měli 100 Kčs, takže si družstvo vydělalo pěkné peníze navíc,“ přibližuje.
Josef Jurkovský začínal v JZD jako čistě manuálně pracující, po roce si ale nadřízení všimli, že má odborné vzdělání, takže se stal nejprve agronomem a nakonec družstvo několik let vedl.
„Přebíral jsem to v těch nejhorších chvílích, tehdy u nás bylo ještě dost soukromníků. Ale až na výjimky jsme spolu všichni vycházeli dobře a snažili se situaci řešit. Hledali jsme různé cesty, třeba jsme vysadili meruňkové sady, a aby půda mezi těmi malými stromky neležela ladem, tak jsme tam nasázeli okurky,“ vysvětluje.
Kvůli šatičkám nepřednesla básničku Masarykovi aneb i po devadesátce na lyžích
Číst článek
„Pak jsme je prodali za 300 tisíc korun nad plán, ovšem ty nám pak zase sebrali, protože jsme nepostupovali podle předpisů. Ale zkoušeli jsme další věci a dařilo se, což lidé poznali na výplatách. Traktorista vydělal měsíčně i 6000, dojičky v kravíně 3500 a na konci roku měla ještě podle dojivosti doplatky třeba 20 tisíc. A já jsem byl rád, že jsou lidi spokojeni,“ říká.
Družstva se navíc postupně slučovala – to medlovické se jako první v okrese Uherské Hradiště spojilo se sousedy v Újezdci a Hostějově, později bylo začleněno do většího celku a nakonec se stalo součástí proslulého JZD (Družstevního agrokombinátu) Slušovice v čele s Františkem Čubou.
„Slušovice si vyráběly svoje hnojiva, svoje krmiva. Čuba měl v družstvu třicet inženýrů, kteří řídili obrovský areál od Zlína až sem k nám. Zabrali si družstva, která pro ně byla zajímavá, nějakým způsobem je získali a hospodařili tam. My jsme se k nim taky tak dostali, nic jiného nám nezbývalo. Byla to složitá doba,“ přemítá.
Kdo nekrade, okrádá rodinu?
Josef Jurkovský ale ještě dlouho před důchodem práci v zemědělství opustil kvůli novému, politicky dosazenému předsedovi, s jehož jednáním s lidmi hluboce nesouhlasil (to bylo ještě předtím, než se Medlovice staly součástí DAK Slušovice).
Nastoupil nejprve jako bagrista a buldozerista k Vodohospodářským stavbám, posledních deset let pak pracoval u svozu odpadu. V obou těchto firmách přitom zažil jak různé účetní fígle, tak nehospodárnost režimu.
Vždy jsem byla Beran, říká Milena. Kvůli setkání s Benešovou ji komunisté nechtěli pustit k maturitě
Číst článek
„Když likvidovali jednu místní textilní fabriku, chtěli všechny litinové pletací stroje vyvézt na smeťák a zahrnout hlínou. Když jsme to zjistili, tak jsme to vzali do vlastních rukou. Vyhozené stroje jsme rozbili, naložili na náklaďáky a odvezli do kovošrotu, denně i 200 metráků. Měli jsme peníze jako lordi,“ vzpomíná.
„Jenže přišlo udání, vyšetřovali to esenbáci. Sice jsme to dělali nelegálně, ale náš ředitel řekl, že jsme podnik nijak nepoškodili, jen jsme si zajeli nějakých 200 metrů a to že nám strhne z výplaty. Jinou fabriku zase modernizovali a na smeťák přijel náklaďák plně naložený starými kabely se spoustou mědi. Tak jsem si sehnal dva pomocníky, zapálili jsme to a měď jsme odvezli do sběrny. Bylo toho přes metrák,“ popisuje.
Chyby tehdejšího režimu Josef Jurkovský nijak neomlouvá, ale současně chápe, že mnozí lidé se tehdy snažili žít, jak se dalo, a využívali i neoficiální cesty k tomu, aby se měli lépe. Sám se ale prý vždy snažil dělat hlavně vše pro druhé, to pokládá dodnes za nejdůležitější.
„Do hrobu si s sebou nikdo nic nevezme. Majetek po smrti nemá cenu a vy stejně nevíte, jak s ním ti další naloží – jestli budou dobře hospodařit, propijí ho nebo prohrají v kartách. Jen ta pověst, jestli byl člověk dobrý nebo špatný, tady nějaký čas zůstane,“ uzavírá.
