Prý tady čekáme na příchod ruského světa, říká žena z Vuhledaru. Z města nechce odejít kvůli svým psům
Válka na Ukrajině přináší nezměrné utrpení nejen lidem, ale také zvířatům, zvláště těm domácím, které jejich majitelé při útěku z bombardovaných měst a vesnic opustili. Po Vuhledaru, Avdějevce a dalších městech Donbasu se teď potulují smečky napůl zdivočelých psů.
„Už toho mám plné zuby, už bych se chtěla jednou ráno probudit a neslyšet tohle všechno. Říkají nám ‚čekatelé‘. Prý tady čekáme na příchod ruského světa. To je nesmysl. Já tady mám stokilového psa alabaje, a s ním mě nikam nepřijmou. Přece ho tady nemůžu nechat!“ říká paní Taťána Aljochinová, profesionální cvičitelka psů v neustále ostřelovaném Vuhledaru.
Poslechněte si reportáž zpravodaje Českého rozhlasu Martina Dorazína o trpících psech v Donbasu
„Hladový by se začal vrhat na lidi, protože dokud nedostane žrádlo, bývá zlý. Není zvyklý na obojek, chováme ho ve výběhu,“ popisuje své starosti o mohutného středoasijského pasteveckého ovčáka.
„Mám celkem osm psů, takových podvraťáků. Jednomu z nich projektil utrhl nohu a visela mu jenom na kůži. Očistila jsem mu ránu peroxidem vodíku a podala antibiotika. Teď jsem je ale vysadila, aby si játra odpočinula. Teď ho jenom krmím, ať se vyleží,“ pokračuje.
Taťána vypozorovala, že psi se v těchto těžko představitelných podmínkách chovají podobně jako lidi.
„Jakmile začne ostřelování, oni už podle zvuku rozeznají, co se děje, a běží se schovat. Zřídili jsme jim tady takový malý kryt a oni hned pochopili, že to je pro ně bezpečné místo,“ říká Taťána.
„Krmím je hlavně kaší – tím, co lidi přinesli z bytů a co myši nestačily rozhlodat. Do kaše jim přidávám slunečnicový olej z vlastní humanitární pomoci. Když nám dobrovolníci přivezou granulované krmivo, to je pro nás veliké štěstí. Veliké!“ ukončuje.
