‚Moc bychom se chtěli vrátit domů, ale nemáme kam.‘ Dva příběhy Ukrajinek z polského města Slupca
Statisíce Ukrajinců našly nový domov v zemích, kam uprchly před ruskou invazí do jejich země. Ta začala před půl rokem. Nejvíc ukrajinských běženců přijalo sousední Polsko. Někteří se už rozhodli vrátit do částí Ukrajiny, které nejsou tolik ohroženy útoky ruské armády. Jiní si v Polsku našli práci a čekají, až válka skončí. Jako Olga z Žitomiru a Marina ze Zaporožské oblasti.
Olga Beževcová bydlí na sídlišti ve městě Slupca ve Velkopolském vojvodství na středozápadě Polska. Přijela i s dcerkou Vasilisou, která před prázdninami dokončila první třídu. V prvních měsících jim ubytování poskytl bankovní úředník Tomasz Czajkowski.
O umístění uprchlíků do rodin v okolí Slupcy se postaral místní kněz. Olga a Vasilisa nejdříve bydlely u Czajkowských v domě. Teď už Olga vydělává a mohla si dovolit přestěhovat se do vlastního bydlení.
„Pan Tomáš nám pomohl najít práci tady nedaleko Slupcy a od dubna tedy pracuji. Teď je to trochu horší, protože se neobsazují všechny směny. Není tolik objednávek, protože hospodářství má problémy všude na světě. Ale díky práci mám možnost si sama pronajímat tento byt,“ říká Olga.
Olga pracuje v továrně na výrobu kartonových obalů. Vystřihování vzorů krabic na velkém stroji není moc zábavné. Už si našla novou práci. Fyzicky náročnější, ale snad zajímavější.
3:27
‚Nejhezčí práce, kterou jsem v životě dělala.‘ Sestry nabídly Ukrajinkám ubytování i zaměstnání
Číst článek
„Doma jsem pracovala v obchodě se stavebninami. Vyřizovala jsem objednávky a rozesílala zboží. Dokonce jsem vedla kolektiv pěti podřízených. No a teď tady vystřihuji z kartonu krabice. To je holt osud,“ směje se.
S manželem se nesetkala od 8.března. Od té doby na Ukrajině nebyla. Vídá se s mužem a Vasilisa s tatínkem jen přes internet.
„Když jsme byly v Polsku prvních několik týdnů, chtěly jsme se za měsíc nebo dva zase vrátit domů na Ukrajinu. Ale zrovna když jsme chtěly odjet, spadly na naše město dvě rakety a rozhodly jsme se nevracet,“ vysvětluje Olga.
„Teď se stalo to samé. Před dvěma dny byl zase raketový útok na Žitomir. V tuhle chvíli nevím, jak to bude. Chtěly bychom se vrátit na Ukrajinu, protože tam je to pro nás snazší, pohodlnější. Ale uvidíme, co se bude dít dál,“ dodává.
Není kam se vrátit
Ve Slupcy žije od března také Marina Fedenová. Bydlela 70 kilometrů od Zaporožské jaderné elektrárny, dnes obsazené Rusy. Stejně jako Olga pracuje v továrně na výrobu kartonových obalů.
Adaptační skupiny pro malé Ukrajince budou pokračovat. Nově se zapojí děti od 15 do 18 let
Číst článek
„Pracuje tady můj muž, se kterým se rozvádím. Máme 2 dcery a on trval na tom, abychom přijely sem. Takže jsme právě tady díky němu. Paní Monika se s ním zná, a tak nás jí doporučil a ona nám přenechala byt. Ona je taková naše druhá máma tady v Polsku,“ popisuje svoji situaci Marina.
Marina a její rodina se přesto chtějí vrátit zpět do své vlasti. „Moc bychom se chtěli vrátit domů, ale nemáme kam. Tam, kde bydlíme, jsou ukrajinští vojáci a 15 kilometrů od nás jsou pozice ruských vojáků a přímo kolem nás se bojuje. Ani nevíme, jestli náš dům ještě stojí. Takže teď nemá cenu se vracet.“
„Děti se přizpůsobily rychle. Seznámily se, radují se ze života. Pro nás starší je to složité. Vzala jsem s sebou rodiče a pro ně je to opravdu těžké. Moc se jim stýská po domově. U dětí je to jinak, těm se tady líbí. No, chtěli bychom domů,“ říká s povzdechem Marina.
Na Ukrajině zůstal bratr paní Mariny s rodinou. Je tam i její 22letý syn a ani ne dvouletá vnučka. Jak říká, je tam mnoho těch, pro které její srdce pláče.
