Úřady v Pekingu zamykají vesnice s přistěhovalci
Čínské hlavní město zamyká vesnice s přistěhovalci hledajícími v metropoli práci. Na předměstí Pekingu jsou takovýchto obcí už dvě desítky. Podle úřadů má toto opatření snížit rostoucí kriminalitu právě v oblastech s vysokým počtem dělníků-migrantů, kritici ho ale označují za další šikanu i kontrolu. V současnosti je v Číně až 150 milionů lidí hledajících práci i lepší výdělek na bohatším východě země.
Na hlavní silnici protínající obec Ta-šeng-čuang je rušno od časných ranních hodin. Kolem mne projíždí jedno auto za druhým, dílny i opravny čehokoli na protější straně už mají otevřeno a pouliční prodejci občerstvení vaří jídlo pro hladové zájemce.
Na první pohled vesnice jako každá jiná. Její obyvatele však úřady rozdělily na dvě zcela odlišné skupiny. Ty s kartou na krku a bez ní:
„Přistěhoval jsem se sem, abych vydělal více peněz než doma. Není těžké tady najít zaměstnání, naopak. Trvalo mi to pouhých sedm dní. Teď pracuji jako závozník a vydělám si něco málo přes dva tisíce jüanů, tedy zhruba 5,5 tisíce korun, což je asi o čtvrtinu více, než kolik bych dostával v rodném městě. A navíc nemám rodinu, takže mi to stačí,“ svěřuje se 25letý muž pocházející z centrální Číny. Patří do početné rodiny dělníků-migrantů, i proto nosí identifikační kartu, kterou se musí nepřetržitě prokazovat.
Zavřené železné brány
„Podmínky jsou tady normální, dokáži tady žít. V bytě sice nemám ani koupelnu ani kuchyň, protože firma by mi takový komfort nezaplatila, ale tekoucí voda na ubytovně je. A v pokoji, který má asi 12 až 15 metrů čtverečních nyní žiji sám,“ dodává a odchází směrem k jedné ze železných bran, které uzavírají všechny uličky ústící do hlavní silnice.
Většina z nich má jen malou branku pro pěší, některé jsou ale uzamčené a opatřené řetězem i velkým zámkem neustále. Auta a motorky pak mohou projet vždy pouze přes hlavní stanoviště 24 hodin denně hlídané ochrankou i policií.
Úřady k opatření uzavřít celé čtvrtě obývané přistěhovalci přistoupily v první polovině letošního roku, oficiálně kvůli snížení kriminality. Počet násilných trestných činů vloni stoupl o deset procent a policisté řešili na pět a čtvrt milionu případů vražd, loupežných přepadení či znásilnění. Viníky pak hledají především mezi migranty. Ostatně plakáty s nápisem „zamykání vesnic prospěje všem“ mohu sám vidět vylepené všude okolo.
Využívám chvíle, kdy si ostraha odskočila, a nepozorovaně vcházím dovnitř. Míjím policejní služebnu a potkávám několik mužů i hrajících si dětí. Jejich oči si mne zvědavě prohlížejí, mluvit se mnou však nikdo nechce. Prý nemají povolení. Uspěji až v malém krámku.
„Brána se zavírá v deset večer. Pokud by tomu tak nebylo, mohli by se sem dostat i nepoctiví lidé. A když přijdete později, musíte prokázat svou totožnost. I proto je tady bezpečněji. Pravdou je, že se cítíme trošku jako vězni, ale na druhou stranu je lepší žít v klidu,“ říká mi 30letý pan Liou původem z provincie Šan-tung.
Hlavním důvodem, proč před pěti lety přišel do Pekingu, jsou peníze. Jeho obchůdek mu relativně vynáší, i když si stěžuje na růst cen nájmu i energií. I z tohoto důvodu musel domů poslat svého syna, o kterého se nyní starají dědeček s babičkou.
Občané druhé kategorie
„Vrátil se do rodné obce, předtím tu však rok chodil do školy. Poplatky nebyly tak vysoké, přesto jsme si to nemohli dovolit,“ vysvětluje. Přistěhovalci totiž dodnes čelí diskriminaci co se týče školní docházky jejich dětí. Nemohou se ani pojistit, proto si musí kompletně hradit léčbu. Jsou prostě občany druhé kategorie a nyní navíc musí žít v uzamčených obcích.
Vycházím na ulici, venku však už na mne čekají muži zákona. „Ukažte mi doklady. Pokud chcete mluvit s místními, musíte o to požádat na odboru propagace komunistické strany,“ sděluje mi policista, který mne s kolegou vyzývá, abych je následoval na služebnu. Odvětím, že vše potřebné mám v autě parkujícím na hlavní silnici, a tak mne nechají odejít.
O pár minut později tak nechávám vesnici Ta-šeng-čuang za sebou. Rozdělování společnosti i problém s rostoucí propastí mezi bohatými a chudými však zůstávají.
