Zahraniční noviny o pedofílii v církevních řadách
Valencie je městem El Cida, španělského hrdiny z období "reconquisty", období konfrontace křesťanů s Maury. Teď se tu na konferenci zahraničních ministrů Evropské unie a jejich kolegů z arabských zemí mělo udělat něco pro sblížení Izraele s Palestinci, napsal německý Frankfurter Algemeine Zeitung. Pokus ale ztroskotal.
Arabové opustili sál, aby tak protestovali proti Šaronovu postupu na obsazených palestinských územích a Nabil Šáth odmítl setkání s umírněným izraelským ministrem zahraničí, Šimonem Perésem. Pro člověka jako je Perés je to tragédie, neboť právě on jednal s Palestinci už před mnoha lety, kdy to bylo v Izraeli ještě trestné. Stále víc a víc je zřejmé, že rozdělení vlády mezi Stranu práce a jejího zahraničního ministra nepřináší nic víc, než pokoření.
Třináct amerických kardinálů uposlechlo obsílku z Říma, napsal komentátor kanadského listu National Post. Duchovní otcové by tu měli od papeže dostat lék na sexuální skandály, které skličují katolickou církev v Americe. I když hlasy médií uvádějí kněžšký celibát jako jeden z důvodů skandálů, nevěřím, že by se obtěžování chlapců snížilo svatbami kněží. Ženatí knězi nemohou snížit případy sexuálního obtěžování o nic víc, než ženatí učitelé ve školách.
Obtěžování dětí s sebou nese obrovské stigma a těžké tresty. Není to jako pašování nebo cizoložství, které, i když jsou nemorální a protiprávní, jsou téměř normativní. Mnoho lidí by se jich dopustilo, kdyby věděli, že uniknou trestu. Obtěžování dětí je ale nemoc a jako taková se nedá léčit manželstvím. Francie si musí vybrat mezi pravicovými a pravicovějšími. To je šok nejen pro ní, ale i pro ostatní. Evropa si stále není jistá, jestli se má začít smát, nebo plakat, napsal londýnský The Guardian. Z trpké francouzské zkušenosti plyne několik lekcí. Pomohlo by mít slušné kandidáty. Mezi levicí a pravicí by měl být jasný rozdíl. Jako premiér vsadil Lionel Jospin původně na zcela odlišný sociálně demokratický směr. Pak se však nečekaně jeho hranice a hranice Jacques Chiraca přiblížily.
Střed je v politice vždy slušivý, ale ne když je prvotním úkolem odlišit vlastní stranu. Jospin měl vytvořit mezi sebou a Chiracem ideologickou propast, měl-li se stát jedním ze dvou vítězů prvního kola. Teprve pak se měl posunout do středu. Udělal chybu, když bojoval o druhé kolo dřív, než dokázal přežít to první.
Naše image padá přes palubu, napsal dnes australský Sydney Morning Herald. Australská opozice podporuje snahu vlády, zajistit zemi místo v Radě bezpečnosti OSN, ale nesouhlasí se způsobem, jakým toho chce vláda dosáhnout - absurdními názory premiéra Howarda, že naše mezinárodní postavení je v jakémsi stádiu bezprecedentní blaženosti.
"Nemylte se, přátelé, hodnota Austrálie a respekt světa vůči ní je dnes nejvyšší v celé její historii," ohodnotil premiér nedávno svou vlastní politiku. Přesto má zahraniční politika současné vlády několik nedostatků. V jejich výčtu je i Afghánistán.
Howard sice obratně hovoří o australské účasti na válce proti terorismu, ale je podivně tichý, když přijde řeč na přispění k hospodářské obnově posttalibánského Afghánistánu. Austrálie si skutečně dělá ve světě jméno, jen jiné, než John Howard očekává.
