Zahraniční tisk o situaci v Makedonii
Listy rozebírají napětí v Makedonii i rozhodnutí NATO vyslat tam vojáky. Všímají si také vztahu Velké Británie a Evropské unie, postavy izraelského premiéra Ariela Šarona a nedávných změn ve vládě Pákistánu.
Rozhodnutí Severoatlantické aliance vyslat své vojáky do Makedonie se věnuje německý Die Welt. Jak list uvádí, starý kontinent má šanci dokázat, že si je schopen - i bez přesily Spojených států - zamést před vlastním prahem. Takového posílení evropských pilířů v NATO se Evropa vždy dožadovala. Odzbrojení albánských rebelů je i příležitostí prověřit avizované evropské zásahové jednotky, které by spolu s jednotkami NATO mohly být druhou stranou stejné mince.
Přesto je právě Makedonie tvrdým testem emancipace Evropy. I přes přesvědčování o opaku hrozí při zásahu v Makedonii nebezpečí, že by aliance mohla být vtažena do konfliktu a nota bene donucena stranit některému ze zúčastněných. Tak to zažila v Kosovu a do takového vozu by se už neměla nechat zapřáhnout, dodává dnešní Die Welt.
Americký The Washington Post k otázce Makedonie dodává: Hádavým makedonským politikům a západním diplomatům se na tvářích zračí nervozita. Přemýšlejí, jaká šance zbývá, aby byl Balkán ušetřen nové národnostní války. Makedonie už dříve přiznala, že není schopna stávající krizi vyřešit sama. Dopouští se přitom stejných chyb jako ostatní balkánské vlády.
Kabinet, ve které dominují Slované, se snaží zklidnit albánské povstalecké hnutí nemotorným vojenským zásahem. Tlak Evropské unie a Spojených států donutil dvě hlavní slovanské a dvě albánské politické strany vyjednávat. Otázkou ale zůstává, jestli jsou Slované připraveni k plné integraci Albánců do jednotného státu. Neměli by se přitom vyhnout ani ústavním změnám, které by Albáncům zaručily stejná politická práva jako mají Slované, uzavírá svou úvahu The Washington Post.
Jak napsal dnešní Berliner Morgenpost, Balkán zaměstnává Severoatlantickou alianci déle a intenzivněji, než by jí mohlo být milé. Neexistuje však jiná možnost, než vyslat vlastní vojáky, kteří by Albánce odzbrojili. Poté, co Bush ukázal své znechucení Balkánem, je na evropských členech NATO, aby jednali s větší rozhodností.
Britský deník The Times komentuje projev ministra financí Browna o vztahu Británie k Evropské unii. Ministr výmluvně hovořil o Británii jako o mostu mezi Amerikou a Evropou. Finanční trhy a média však zajímá především to, zda by země měla přistoupit k jednotné evropské měně. Takové rozhodnutí však Brown odložil až na jaro 2003, což by mohlo paradoxně znamenat větší šance pro zavedení eura.
Tou dobou by mělo být mnohé jasnější. Ve Francii a Německu bude po volbách, mělo by být jasněji i v otázkách rozšíření a podoby institucí Evropské unie. Rok 2003 by ale zároveň mohl být pro vládu kritický. Vstoupí totiž do druhé poloviny svého funkčního období, což často doprovází pokles popularity vlády. Tony Blair však dokázal, že umí tyto zákonitosti politického života obejít, uzavírá The Times.
Kdo vlastně jsi Ariele Šarone? ptá se dnes izraelský Haarec. Ve svém komentáři věnovaném osobě izraelského premiéra list uvádí: Mnohá obočí se zdvihla, když premiér Šaron tento týden oznámil, že nemá v úmyslu vést izraelský národ do války. Co přimělo Šarona, aby bez mrknutí oka prozradil palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi to, co by mohlo být považováno za strategické tajemství?
Zřejmě to byl jen pokus o žert. V okamžiku, kdy lišácký Šaron kárá své drahé spojence a před televizními kamerami jim sděluje, že není připraven jít s nimi do války, je to jistě neklamný důkaz bezprostředního nebezpečí války. Svým prohlášením si chtěl Šaron získat přízeň světových médií a veřejnosti a zapsat se jako zodpovědný vůdce. Zjistil však, že i když by byl ochoten zaplatit cokoliv, světová média jeho jméno neočistí, uzavírá izraelský Haarec.
Britský The Independent komentuje včerejší personální změny ve funkci pákistánského prezidenta, kam sám sebe dosadil generál Parvíz Mušaraf. Autor komentáře poznamenává: Na první pohled jsou poslední události v Pákistánu důvodem k zoufalství. Sesazením dosavadního prezidenta a jmenováním sebe na jeho místo, jako by mocný vojevůdce Mušaraf zarazil poslední hřebík do rakve občanských práv.
Jestli to tak opravdu bude, se teprve ukáže. Mušaraf, který je už dlouhá léta aktérem na pákistánské politické scéně, si kdysi vysloužil mezinárodní uznání, když zahájil boj proti korupci, aby tak zachránil zemi před finančním kolapsem. Nicméně zdá se, že pod vlivem vlády Talibanu v sousedním Afghánistánu, nastupuje i v Pákistánu tvrdá linie.
