Zemřela Rosa Parksová, bojovnice za práva černochů
Ve Spojených státech zemřela v noci na dnešek Rosa Parksová, legendární černošská bojovnice za lidská práva. Tato žena si získala respekt a úctu Američanů tím, že v době zrodu boje za práva afroameričanů odmítla uvolnit místo bělochovi v segregovaném autobusu.
Právě letos 5. prosince tomu bude 50 let od jejího smělého činu. Rosa Parksová byla ženou, která pomohla odstartovat v polovině 50. let boj za lidská práva jednoduchým odvážným činem, který díky pozornosti médií pomohl ukázat cestu afroameričanům a vedl k hnutí, které vyvrcholilo v 60. letech takovými událostmi, jako byl projev Martina Luthera Kinga "I have a dream" ve Washingtonu a vstupem černochů na doposud pouze bělošské university.
Pomocná švadlena Rosa Parksová se jednou vracela z práce unavená a odmítla v Montgomery ve státě Alabama uvolnit své místo bělochovi a odsunout se dozadu, kde byla místa pro černochy. Její následné zatčení odstartovalo 381 denní bojkot černochů autobusové dopravy a vedl soudy k rozhodnutí o zrušení segregace ve veřejné dopravě po celých Spojených státech. Byla tak statečná, že šla k soudu i přesto, že jí manžel varoval, že jí běloši zabijí.
Afroameričané přiznávají, že za 50 let se hodně změnilo, segregace už není dána zákonem, i když v jiných formách přetrvává, zejména ve velkých amerických městech. Černoši ale mohou dělat to samé, co běloši, jde jen o to, zda to v praxi tak je.
Nedávno ve Washingtonu byla velká černošská demonstrace požadující větší šance pro černošské podnikatele, farmáře, lepší školy a pracovní příležitosti pro afroamerickou menšinu. Lidé říkají, že si činu Rosy Parksové velmi váží, ale že nebyla jediná.
Afroameričané bojují za svá práva dodnes, mají pocit, že nestačí zákony zaručující jejich rovné postavení ve společnosti, důležité je, jak vypadá jejich každodenní život. Řekli mi to nedávno na demonstraci ve Washingtonu: "Změna musí někde začít a někdo to musí udělat," říká k činu Rosy Parksové černošská studentka Hannan Kumara z Marylandu: "Hodně se za těch padesát let od činu Rosy Parksové změnilo, ale ještě je to dlouhá cesta před námi."
Bratr Allel z Atlanty ve státě Georgia uznává, že to, co udělala Rosa Parksová bylo velké. "Pomohlo to nám a našim lidem vidět nepsravedlnost založenou jen na tom, že černoši byli černí. Přitáhlo to k této konkrétní věci pozornost a pomohlo to našim lidem zjistit, že to, co jsme chtěli bylo správné a co se nám dělo, bylo špatné. Zbytek světa viděl, že nám bylo ubližováno. Hodně věcí se změnilo, lidé se mohou pohybovat po Americe, jak chtějí, ale co se nezměnilo, je to, že jsme pořád považováni za příslušníky chudé třídy, a když se sami nespojíme, tak nikdy nepřekonáme systém.
John Stokes bojoval za lidská práva už před Rosou Parksovou: "Stávkovali jsme už v roce 1951 ve Virginii," vzpomíná starý afroameričan a stěžuje si, že se toho záměrně málo dostalo do knih. "Školy byly segregované, školy pro bílé byly dotovány více než pro ty, kteří byli nazývání barevní. Neměli jsme ve škole tekoucí vodu, neměli jsme topení a také toalety byly venku, zatímco ve školách pro bílé byly toalety uvnitř a měli elektrické osvětlení a další věci. Rozhodli jsme se v roce 1951 stávkovat, základy hnutí za lidská práva byly položené dříve než vystoupila Rosa Parksová a Martin Luther King."
Replika autobusu, kterým Rosa Parksová tenkrát jela, stojí v městském muzeu v Montgomery, každý školák tady zná její obyčejný příběh, který dodává sílu dnešním bojovníkům za lidská práva v Americe.
