Tálibán ovládl Afghánistán, více než 39 milionů Afghánců ovšem stále potřebuje životně důležitou lékařskou péči. Poradce afghánské mise Lékařů bez hranic popisuje, jak se změnila práce lékařů v zemi.
V nemocnicích zůstavají i nezranění lidé. Jsou bez střechy nad hlavou a nemají kam jít. Kvůli tomu nemocnice postrádají lůžka. Někteří zůstávají na jejich dvorech. Chybí i pitná voda.
Ve čtvrtek ráno dobyli bojovníci radikálního hnutí Tálibán města Ghazní a Herát. Později také druhé největší město Kandahár. Ovládají tak 12 správních středisek provincií z celkových 34.
„Samozřejmě se stává, že k nám dorazí matky, které musí bojovat o život. Hlavním důvodem je právě to, že dorazily pozdě,“ popisuje v rozhovoru Adéla Pártlová, která je na misi s Lékaři bez hranic.
V libyjských detenčních centrech jsou drženy tisíce uprchlíků a migrantů, poznamenává The Guardian. Už v minulosti byla centra za svůj přístup k zadrženým migrantům kritizovaná a obviňovaná z násilí.
„Je to náročné i fyzicky. Stalo se, že když mi ve čtyři ráno zazvonil telefon, únavou jsem se prostě rozplakala,“ popisuje slovenská lékařka, která se vrátila z mise v násilím zmítaném Haiti.
„Na pacientech bylo vidět, že mají z koronaviru strach a určitý respekt. Navíc se báli i toho, že pro ně v nemocnici nezbyde místo,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz epidemioložka Nikola Sklenovská.
Organizace Islámský stát usiluje o návrat na světlo. Podle odborníků využívá k demonstraci své síly stále intenzivnější útoky afrických radikálních skupin, se kterými navázal spojenectví.
Nejhorší situace panuje zejména v subsaharské Africe. Následky epidemie, která se kvůli absenci očkování nejspíš protáhne, budou zvláště citlivé pro děti.
Většinu vakcín, v případě značky Pfizer/BioNTech až 96 procent, totiž nakoupily rozvinuté státy, a to ještě během jejich vývoje a testování. Například Kanada má vakcín pětkrát víc, než obyvatel.
Chirurg Tomáš Šebek, který má zkušenosti z misí v Afghánistánu či Jižním Súdánu, si myslí, že by se měly podpořit již fungující nemocnice. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz nabádá k dodržování pravidel.
„Začátek pandemie koronaviru vedl k tomu, že najednou všichni stáli při sobě. A to je přesně ta vlna entuziasmu a solidarity, kterou bych si přál, abychom zažehli ve společnosti,“ vyzývá Šebek.
„Byla by fatální chyba, kdyby se situace měla opakovat a my bychom při ní postupovali stejně. Znamenalo by to, že jsme nepoučitelní,“ myslí si lékař Tomáš Šebek.
„Dozvěděli jsme se, že jsme se stali terčem útoku, tak jsme z budovy uprchli,“ řekl dětský lékař z místa incidentu. „Nemocnice byla plná pacientů a lékařů a uvnitř zavládla naprostá panika,“ dodal.
„Když slyším nesmysly, jako je uzávěra hranic na rok či dva, když nám tady prezident blahosklonně diktuje, jak dlouho se tu máme zamykat a my snad ještě kloníme hlavy, z toho mi běhá mráz po zádech.“
Tábory v Řecku jsou přelidněné, hygienické podmínky tristní. To je živná půda pro šíření koronaviru, říká Tomáš Bendl z Lékařů bez hranic. Jak se na kritický scénář připravují?
Nejvíc lidí prchá z měst Tall Abjad a Rás al-Ajn a jejich okolí. V Tall Abjadu byla podle Lékařů bez hranič uzavřena nemocnice, protože většina jejích zaměstnanců prchla před bombardováním.
Migranty poblíž břehů Malty na žádost tamních úřadů zachránila italská pobřežní stráž. Dalších 48 migrantů ve Středozemním moři vyzvedla z nestabilního plavidla humanitární loď Ocean Viking.
Loď Ocean Viking, která pluje pod norskou vlajkou, před týdnem o víkendu zachránila pět desítek migrantů, dalších více než třicet jí tento týden předalo plavidlo charitativní organizace Resqship.
Na vojenské plavidlo byli migranti převáženi na člunech po 15členných skupinkách, přičemž operace zabrala přibližně dvě a půl hodiny. Kolem 23. hodiny se skupina vylodila na Maltě, píše AFP.
Afričtí migranti zakotví na Maltě, běžence převezmou Francie, Německo, Irsko, Lucembursko, Portugalsko a Rumunsko. Oznámil to v pátek maltský premiér Joseph Muscat.
Na palubě humanitární lodi je aktuálně 107 lidí. Italský ministr vnitra a šéf protiimigrační Ligy v sobotu povolil stanout na břehu 27 nezletilým z humanitární lodi. Učinil tak podle svých slov nerad.
Do soustředěného lékařského ticha se z ničeho nic ozve: „Já vidím!” Ten hlas patří sedmačtyřicetileté pákistánce Zeinat, která po několika měsících úplné slepoty začala vidět na jedno oko.