Pro Českou republiku je Richterova výstava ještě z dalšího důvodu přelomová – za tímto typem výstavy jsou lidé zvyklí cestovat spíš do Tate Modern v Londýně nebo do vídeňské Albertiny. Že bude mít nadnárodní přesah, naznačila už tisková konference, na kterou dorazila řada zahraničních novinářů.Sám Richter byl sice na slova skoupý, už v předešlých rozhovorech uvedl, že vše už řekl a pokud ne, lidé si to mohou přečíst na jeho obrazech.

Taky neabsolvoval s novináři slibovanou prohlídku, ale Richtera by málokdo podezíral z toho, že českou výstavu nebral dost vážně. Pro klášter svaté Anežky připravil myšlenkově hluboký projekt – sérii Březinka – velkoformátové abstrakce inspirované holokaustem a také promýšlel umístění svého zatím největšího skleněného objektu, ve kterém si hrají paprsky světla.

Takto by mohla autorka výše napsaných řádků klást jeden superlativ za druhým a nechat se unést pocitem, že Národní galerie dokázala něco skutečně velkého. Ale ihned zkrotí své nadšené výkřiky „hurá“ při pomyšlení, kolik Čechů na Richterovou výstavu skutečně dorazí, kolik Čechů jeho dílo zná, byť Galerie v Lidicích vlastní Richterův obraz „strýčka Rudiho“ v nacistické uniformě. A kolik Čechů dokáže zasadit Richterovu výstavu do kontextu výtvarného dění ve světě? Ne – není to jízlivá poznámka směrem k obyvatelům České republiky, je to spíš racionální zhodnocení situace, kdy české galerie nenabízejí podobně atraktivní výstavy a kdy české galerie nemají peníze ani na nákup děl světově proslulých výtvarníků. Vždyť i ten zmiňovaný Richterův obraz, který připomíná rozmazanou černobílou fotografii, získala lidická galerie v šedesátých letech darem.

Při pohledu z oken pražského Paláce Kinských či Anežského kláštera by se autorce těchto řádků chtělo spíš použít otřepaného rčení – jedna vlaštovka jaro nedělá. Potvrzují to i letošní dubnové chladné dny.

Michaela Vetešková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít