A měl také mírný, nicméně slyšitelný americký akcent. Však žil tehdy v USA už o pár let déle než v rodné zemi. Od roku 1966 chvíli legálně (otec vedl pobočku ČTK v New Yorku), po srpnové okupaci ale celá rodina požádala o azyl.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ivan Král, muž z absolutní špičky světového rocku

Právě dvacetiletému Ivanovi Královi se zkraje stýskalo, v pražském rozhlasu se písnička jeho rockové kapely Saze dostala do žebříčku relace Houpačka a on si představoval, že jde o šťastný start tuzemské hudební kariéry. Jenže pak „udělal kariéru“, jak se říká, mnohem zářivější. A navíc v zemi, kde se rock narodil a kde je také v muzice bezkonkurenčně největší konkurence.

Samé slušné zářezy

Však jsme také byli prudce zaujati, když se na obalu prvého alba fenomenální Patti Smithové objevilo Královo jméno, samozřejmě bez čárky nad a.

A brzy někdo přišel s tím, že jde o někdejšího pražského středoškolského muzikanta ze skupiny Saze. Který si fascinovaně troufl Smithovou oslovit, jestli neshání baskytaristu (Král ovšem původně hrál na kytaru a později se k ní také vrátil). A když se ocitl v Patti Smith Group, znamenalo to vstup mezi elitu newyorské nové vlny, respektive punku. Kam už měl předtím nakročeno kratším angažmá ve skupině Blondie.

Převzato z Plusu

Se Smithovou pak trávil skoro pět let, lemovaných dalšími třemi alby, obrovskými úspěchy a naplněných tvůrčí atmosférou. V ní Král napsal pro svou básnivě textující šéfovou několik skladeb. Především zásadní Dancing Barefoot, kterou dodatečně nahráli také U2 a v anketě časopisu Rolling Stone ji čtenáři zařadili mezi pětistovku „největších písní všech dob“. To je slušný zářez.

Po rozpadu skupiny Král získané jméno zúročoval: chvíli ve skupině jednoho ze zakladatelů legendárních Velvet Underground Johna Calea a pak několik sezon u excentrického punkera Iggyho Popa. I jemu napsal podstatný song Bang Bang!, který si vypůjčil i sám David Bowie. Sledovali jsme Královu cestu ve světových velehorách sice zpovzdálí a za železnou oponou, ale s o to větší pýchou a radostí.

Král devadesátek 

A po roce 1989 jeho unikátní zkušenosti využívala omlazená domácí scéna, které coby producent pomáhal k dosažení optimálního výrazu, originality a maximální účinnosti.

O tom mohou vyprávět třeba skupiny Lucie a Mňága a Žďorp nebo Dan Bárta, Lenka Dusilová a další. A mnohem později ještě i Aneta Langerová. Ale kdybyste se ptali, v čem spočívalo Královo producentské kouzlo, asi by všichni krčili rameny a shodovali se, že šlo o jakési komplexně pozitivní vibrace, cit pro detail a velký dar empatie. To vše maskované plachým chlapeckým úsměvem a tím jeho žoviálním „jasně chlape!“. 

Tehdy ho byla Praha plná. A je-li řeč o skvělých devadesátkách, pamětníkům se musí vynořit vyzáblá Králova postava, nechybějící nikdy nikde, když se cosi pozoruhodného dělo. Tenkrát také sám doma konečně uspěl výborným albem Nostalgia. Po kterém si ale snad představoval ještě cosi víc, a k tomu už nedošlo.

Rozčarovaný, ale snad ne zatrpklý hudebník se definitivně vrátil do USA a v tuzemsku se zjevoval už vždycky jen občas a na pár koncertů. Ale zasvěcení dobře věděli, že jde o jediného Čecha, který se pohyboval v absolutní špičce světového rocku a populární hudby. Povede se to ještě někdy někomu jako Ivanu Královi?       

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít