Jarní alergie. Přečtěte si poslední glosu Jiřího Stránského pro Český rozhlas Plus

Jsem hodně starý, ale tak krásné Velikonoce nepamatuju. Asi i o to jsem měl větší vztek: vrátil jsem se po mnohých návštěvách znovu z nemocnice, kde mi zase pomohli s problémy získanými pod kuratelou soudruhů, takže jsem mohl docela dobře dýchat. Mělo to háček: pyly.

GLOSA Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiří Stránský, spisovatel.

Jiří Stránský, spisovatel. | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

Celý život jsem byl alergický na komunisty a jejich konání a zvykl si natolik, že to vlastně patřilo k mému životu a hlavně mě to nezadýchávalo. A najednou venku taková jarní voňavá nádhera a všechno kvetoucí před očima, ale když jsem otevřel okno, abych si aspoň vyvětral, mohl jsem se ukejchat až do udušení a z nosu mi tekly nudle.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si poslední glosu Jiřího Stránského

Naštěstí jsem se nestyděl volat o pomoc a té se mi dostalo a už čtyři dny chodím kolem jižních podolských zahrad a lapám ty vůně, aby mi co nejdýl vydržely. Párkrát mě taky napadlo, že se mi dostalo velikonočního daru: i když bych býval mohl vyjít s pomlázkou a dostat od sousedů frťana či vajíčko či mazanec či jidáše. Ale oni byli skvělými nezvanými hosty, aniž bych byl nucen opustit byt.

A včera bylo Svatého Jiří, patrona skautů, jichž jsem byl docela dlouho guru (nebo gurem? – japonsky neumím), ale teď už jím asi nejsem, když nemůžu jezdit po všech možných setkáních, při nichž mi bylo tak dobře, jelikož nepatřím jen sobě a své rodině, ale i minulosti skautů (v níž soudruzi nejen spoustu skautů poslali kutat uran, ale řadu nejlepších zabili) a kvůli nezapomínání, které se nám soudruzi pokouší vnutit a nějak jim to nejde. I když se tolik snaží, až se jim od jejich hub práší.

51:09

Zemřel Jiří Stránský, skaut, spisovatel, politický vězeň i autor Zdivočelé země. Bylo mu 87 let

Číst článek

Trochu mi slovo huba vadilo, ne kvůli soudruhům, ale soudružkám. Byť jich pár znám, a jedna z nich mi dokonce řekla, že si TO ta Horáková zasloužila.

Přítomnost

I proto teď sepisuju v podobě scénáře skautský román, co se jmenuje Perlorodky a odehrává se nejen v sedmdesátých letech, kdy byl skauting znovu tvrdě zakázaný, ale žijící, existující, až se soudruhům z toho dělaly – jak jsme říkali – bubliny u nosu. Jelikož nevěděli (a hlavně nechápali), co to je za lumpárnu – ta tichá pošta a nikdo jim nikdy při školeních neukázal skautský zákon či slib.

Ale v tom scénáři je i přítomnost a ta se asi soudruhům nelíbí. Když mi před nedávnem poslali poštou dopis, v němž mi oznámili, že v těch šedesátých letech, kdy nás velmi neradi pouštěli (a i tak si raději v kriminálech a lágrech nechali ty nejlepší, mezi nimiž byli mí učitelé i přátelé) napsali mi tam, že nás neměli pouštět a měli nás radši zabít.

Víte, jak se podepsali? Už jsem to někde říkal, ale radši to zopakuju:

SPRAVEDLIVÍ.

Paráda, což?!

Jiří Stránský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme