Premiér má pravdu, že potraviny jsou drahé. Koneckonců to měsíc co měsíc potvrzuje Český statistický úřad. Celková inflace potravin v červenci už klesla pod deset procent, vejce a zelenina jsou ale stále zhruba o 30 procent dražší než loni a brambory dokonce o 60 procent. Jiná otázka ovšem je, co s tím může vláda dělat, protože apel na morálku je vzkaz voličům. Výzva, ať soukromá firma zlevní cokoliv, totiž ničím jiným není.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Výhrůžky potravinářům jsou marketing, reálný vliv je minimální

Než se pustíme do rozboru toho, co by mohl dělat kabinet Petra Fialy, můžeme se podívat do okolních zemí. Polsko zrušilo daň z přidané hodnoty na potraviny, Maďarsko zastropovalo ceny vybraných potravin a Francie požádala obchodníky, aby nezdražovali. A výsledek?

V Polsku je levněji, o čemž svědčí nájezdy českých spotřebitelů do tamních obchodů. Bez ohledu na DPH jsou ale v Polsku levnější nejen potraviny, ale také nábytek, drogerie a vlastně všechno. Zřejmě Poláci nejsou tak specifičtí spotřebitelé jako Češi a na předražené zboží si obecně nepotrpí. 

Problémem je koncentrace výroby

Maďarům se regulace vymstila. Vybrané zboží sice bylo levné, o to dražší byl zbytek. Navíc mnozí obchodníci levné regulované zboží rovnou vyhodili z nabídky. Maďarsku se tak podařila nevídaná věc. Pod praporem regulace dokázalo překonat českou inflaci, která se dlouhou dobu držela na špici. Regulací evidentně cesta nevede.

Naopak dohodu se super a hypermarkety si pochvalovali ve Francii, kde se skutečně drží inflace cen potravin při zemi. Otázkou je, zda skutečně zabrala domluva obchodníkům, nebo spíš to, že se stát rozhodl odkoupit tamního energetického giganta EDF za více než osm miliard eur a srazil cenu energií. 

Česko šlo vlastní cestou, původně chtěli ministři sledovat marže u jednotlivých položek potravin a teď apelují na černé svědomí producentů. Ceny v obchodě potvrzují, že marně.

A teď k tomu, co se dá dělat, když cesta regulace je viditelně slepou uličkou končící nárazem do zdi a znárodnění energetické firmy ČEZ je předmětem nekonečných diskusí. 

Druhou možností jsou dotace, o kterých má jednat vláda, a to i v rámci konsolidačního balíčku. Samozřejmě úplně nejlepší by bylo jakoukoliv podporu zrušit, vzhledem k jednotnému trhu a dotacím v okolních zemích bychom s tím zrušili nejen české zemědělství, ale zřejmě i zbytek ekonomiky. Takže bude vlastně zázrak, zda skutečně resort zemědělství najde aspoň oněch plánovaných deset miliard, které by měl škrtnout.

Zatím se mluví o zrušení podpory potravinářských firem a chovu skotu v souhrnné výši 540 milionů korun. Schváleného ale není nic a debata bude zřejmě pokračovat. Každopádně hrozba nulových dotací může mít na potravináře podobný vliv jako daň z nadměrných zisků a může vést k poklesu cen jídla. Ale také nemusí.

Další možností je přestat mluvit o potravinové soběstačnosti a podpoře českých drahých potravin a otevřít trh co nejlevnějšímu zboží ze zahraničí. Kdo si vzpomíná na kampaň proti levné mouce z Ukrajiny, tomu je jasné, že až tak jednoduché to není. Čeští zemědělci jsou dlouhodobě pod ochranou. A v rámci potravinové soběstačnosti máme dokonce i nulovou daň na víno, které většinově mimochodem dovážíme.

Probírat jeden krok za druhým, aniž by se člověk dobral k výsledku, je únavné. Problémem českého trhu je koncentrace výroby a fakt, že v případě některých komodit tu existují podniky, jejichž tržní podíl představuje 40 i 50 procent. A tady je to na debatu, zda podporovat české potraviny a potravinovou soběstačnost, nebo se hnát za nejlevnějším dovozem.

Ceny potravin zatím odolávají výrazným slevám. Čeští zemědělci dávají v případě masa a ovoce vinu drahému dovozu, premiér vyhrožuje českým potravinářům a spotřebitelé pořádají nájezdy do polských supermarketů. Apel na zlevnění potravin jen doplňuje kolorit předraženého Česka. 

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít