Nelze se divit ani tomu, jak bouřlivou odezvu její návrhy sklízejí. Stačí zmínit ty z poslední doby. Poskytnout penzistům ne pět, ale hned šest tisíc rouškovného. Navázat platy ústavních činitelů na minimální mzdu. Rozšířit ošetřovné. Zavést státem cálované náhradní výživné. Šlo by pokračovat dál, rejstřík Maláčové je široký. Ne nadarmo získala přezdívku Venezuela.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Lukáše Jelínka

Hlavu v dlaních si drží především tábor nevoličů sociální demokracie. Pro něj je Maláčová symbol rozhazovačnosti a populismu. Zmatení jsou i mnozí liberálové, kteří byli v minulosti ochotni ČSSD volit – ovšem jen pokud by šla cestou, po níž kráčel Tony Blair v Británii nebo Gerhard Schröder v Německu.

Jenže doba se změnila. Sociální demokraté jsou v očích svého klasického elektorátu příliš smířliví a musí se potýkat už nejen s konkurencí radikálních levicových hnutí, ale též pravicových extremistů. Proto levicové strany zaujímají k různým tématům mnohem tvrdší postoje než v předchozích desetiletích. V řadě z nich se prosadil i selektivní přístup k hodnotám, jako je solidarita nebo internacionalismus.

Také u nás mají starolevicoví voliči sklon naslouchat hlasatelům nacionálních postojů – ať už směrem k migraci, nebo k evropské integraci. Část sociálně demokratických politiků, která nechce o někdejší voliče přijít, se to snaží trumfnout výrazně sociální rétorikou. Ta je pro levici přirozenější než přejímání nahnědlých akcentů. A dá se také lépe obhájit.

Převzato z Plusu

Aktivizovat fanoušky ČSSD

Zjednodušeně řečeno, Maláčové styl, v lecčems inspirovaný západními skalními socialisty, je jednou z mála šancí na zabránění nacionalizace sociální demokracie. Rovněž to, že její náruč je spíš otevřená hlavnímu proudu neprivilegovaných, ale nikoli už vyloučeným jedincům na úplném okraji, je úlitba starolevicovému voličstvu, které je poslední nadějí skomírající ČSSD.

Berme, nebo neberme. Záleží na tom, jestli sociální demokracii fandíme, aby přežila s parlamentním zastoupením, nebo je nám ukradená. Vytrvale ji tuneluje hlavně hnutí ANO. Oproti jeho lídrovi Andreji Babišovi ale Maláčová nabízí ucelenou představu, kam dávat, ale i kde brát.

Pokud se ANO tváří, že peníze v rozpočtu prostě vždy budou, tak Maláčová tvrdí, že je musíme někde vzít, například vyšším zdaněním nadnárodních korporací nebo progresivnějším zdaněním příjmů fyzických osob.

Mnohé také vytáčí styl Jany Maláčové. Je pro ně zatvrzelý či dokonce arogantní. Když ministryně dostane nepříjemnou otázku, buď se zatváří ukřivděně, nebo přejde do protiútoku. Naposledy zaujala svojí reakcí na dotaz, z čeho pokrýt mimořádný přídavek seniorům. Je to prý „taková hloupá, plytká diskuse, kde na to vezmeme“.

Co může někomu připadat jako drzost, je z pohledu stoupenců tradiční levice asertivní reakce, kterou se Maláčová blíží někdejším nejúspěšnějším lídrům sociální demokracie Miloši Zemanovi a Jiřímu Paroubkovi. To oni, ne umírnění politici Vladimír Špidla či Bohuslav Sobotka, dokázali nejlépe aktivizovat fanoušky ČSSD. Odvrácenou stránkou toho ale bylo obtížné hledání koaličních partnerů.

Jana Maláčová se naučila provokovat. Dokonce se nechala zapsat na chvost kandidátní listiny pro krajské volby na Zlínsku. Zažívá svoji první kampaň. Podle toho, jak si porozumí s občany, nejspíš zváží další ambice v centrální politice. Již dnes jí jedni visí na rtech a pro druhé je ztělesněním pohromy. Každopádně její zásluhou víme, že ještě nějaká sociální demokracie vůbec existuje.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít