Snad každá vesnice tu vypráví nějaký příběh spojený se spojeneckým vyloděním, které se uskutečnilo 6. června 1944, tedy právě před 73 roky.

Coby novinář jsem tu byl na velkých výročích invaze v letech 2004 a 2014. Viděl jsem muzea, vyloďovací pláže, válečné hřbitovy, rozmlouval s veterány a místními pamětníky.

Nikdy nezapomenu, jak jsme s kolegou Honzou Šmídem před třemi lety narazili na veterána, který si s sebou na vylodění vzal tenisovou raketu, která mu při potopení jeho lodi uplavala, abychom pak v jednom z muzeí našli coby exponát právě tenisovou výbavu vyplavenou na jedné z pláží. Teď jsem se umyslel, že už je vhodná doba na to vzít do tohoto malebného kraje i děti (9 a 11 let) a dopřát jim historickou lekci, aniž by přitom musely s nudou protaženým obličejem sedět ve školní lavici.

Drtivé většině spojeneckých vojáků, jejichž náhrobky na normandských hřbitovech najdete, bylo mezi 18 a 22 lety. Jejich povědomí o hrůzách nacismu a celkovém smyslu druhé světové války a nutnosti tenhle konflikt vyhrát muselo být, zvláště u amerických a kanadských hochů, hodně nízké. Chtěli třeba v budoucnu studovat jako moje dcera. Nebo dělat profesionálně nějaký sport jako náš junior. Jejich první kontakt s evropskou pevninou byl přitom v tisícovkách případů kontaktem posledním.

Někoho roztrhal na kusy granát vypálený z německé baterie v Longues-sur-Mer (bydleli jsme nedaleko a dodnes pozoruhodně zachovalé betonové bunkry pořádně prozkoumali), jiného zkosila palba německých kulometčíků rozmístěných nad „krvavou" pláží Omaha, kde dnes ždímou krev z turistů místní restauratéři.

Na největším americkém hřbitově v Colleville-su-Mer, kde je pohřběno 9387 amerických vojáků, jsem dal dětem za úkol najít hroby bratrů Roberta a Prestona Nilandových. Právě jejich příběh posloužil coby předloha k natočení vynikajícího snímku Zachraňte vojína Ryana. Mimochodem: věděli jste, že třetí z bratrů Nilandových (kromě repatriovaného Fredericka ze 101.výsadkové divize) ve skutečnosti nepřišel v Pacifiku o život, jak tvrdí Spielbergův film, nýbrž přežil japonské zajetí?

Madlenka s Danem nakonec skutečně náhrobky Nilandových našli. I když do oficiálních oslav invaze ještě pár dnů zbývalo, na bezvadně udržovaném hřbitově nad pláží Omaha bylo pořádně plno. Určitě s rodinou splníme přání vdovy po padlém americkém stíhači Billiem Harrisovi a pošleme jí e-mail s fotkou, abychom - stejně jako spousty dalších návštěvníků Colleville - dokázali, že se na Billieho příspěvek ke svobodě nás všech nezapomíná.

Pořád slýchávám, že Francouzi nemají Američany a Brity moc v lásce. Mám intenzivní pocit, že v Normandii to ani 73 let po spojeneckém vylodění neplatí. Koncentrace „Union Jacků" a vlajek s hvězdami a pruhy zůstává vysoká i v jiných než červnových dnech.

Mezi Normanďany je evidentně pořád dost těch, kteří si uvědomují, kolik mladých Američanů, Britů, Kanaďanů a příslušníků některých dalších národů zaplatilo cenu nejvyšší za jejich svobodu. Moment, vlastně za naši svobodu. Nás Evropanů...

V Bayeux jsem musel zajet k čerpací stanici, protože jsem měl lehce podhuštěnou pneumatiku. Jenže kompresor fungoval na mince, které mi po dlouhém dni nezbyly.

Najednou se odněkud vynořil postarší Francouz, podíval se na britskou SPZ našeho auta a se špatně srozumitelným zamumláním, kde jsem dekódoval jen slovo „libération", mi do dlaně vložil 50 centů. Než jsem kromě poděkování stačil vykoktat, že jsem Čech, byl pryč.

Díky vám, stateční kluci v amerických a britských battledresech! A díky vám všem, kdo nezapomínáte...

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít