Srebrenica – pomník hrůz řádění pod vlivem šovinistického nacionalismu
S veškerou pietou byly v úterý v Potočari blízko Srebrenice pohřbeny ostatky sedmdesáti nově identifikovaných obětí vražedného řádění, ke kterému v oblasti došlo v červenci roku 1995. Pro připomenutí: 11. července vstoupily jednotky bosenskosrbské armády vedené Ratkem Mladičem do Srebrenice a následně se odehrál jeden z největších masakrů, jaký od doby druhé světové války Evropa zažila.
Událost, jejíž smutné dvacáté druhé výročí si podle tradice v dnešní den připomínáme, označilo mezinárodní společenství za genocidu. Několikadennímu vraždění mělo padnout za oběť na osm tisíc bosenských muslimů. Tyto oběti jsou připomínkou nebezpečí, které není nikdy dostatečně zažehnáno. Mezi poklidným životem v míru a válečným běsněním může totiž často být hranice tenčí, než se nám po desetiletích klidného života může zdát.
Oběti ve Srebrenici ale nejsou jedinými žalobci světa, ve kterém je stále možné dotknout se samotné hranice lidskosti. Při válkách doprovázejících rozpad bývalé Jugoslávie přišli o život nebo zažili nevýslovné hrůzy lidé nejrůznějšího původu – Srbové, Bosňáci, Chorvati i další.
Výstižně situaci nazval hlavní žalobce haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii při svém nedávném vystoupení před Radou bezpečnosti Organizace společnosti národů. Řekl, že konflikty v bývalé Jugoslávii naučily svět „nový výraz pro hrůzné zločiny páchané na nevinných civilistech. Tento výraz zní etnická čistka".
Tedy vraždění založené na přesvědčení, že člověk je nejdřív příslušník nějakého etnika, a potom až člověkem, který je druhému bližní. Toto dělení je možné vždy rozšířit na označení „my, ti správní" a „oni, ti nedobří". Například na základě příslušnosti k nějakému národu, státní příslušnosti, vyznání nebo třeba i politickému názoru.
Je proto varováním prohlášení zmiňovaného hlavního žalobce mezinárodního soudního tribunálu v Haagu, který mimo jiné varoval před relativizací válečných zločinů a přepisováním historie. Vyjadřoval se v rámci neradostné problematiky mu svěřené. Nemilé ale je, že podobné rozdělování zažíváme zase a znovu i v naší současnosti.
Nedostatek schopnosti dialogu a empatie vede často k nesmiřitelné zákopové válce, od které je kousek k tomu, aby se objevil velký vůdce, který za viníky všeho označí ty druhé, podle jeho vlastní libosti. To znamená, že nehodným života se může stát kdokoliv.
Připomínejme si tedy často naši historii, abychom si ji společně pod vlivem jednoduchých návodů na řešení složitých problémů nemuseli zopakovat.
Klimatická konference v Baku a české couvání před budoucností
Petr Šabata
Ruský plyn zase teče do Česka. Hodnotová politika platí jen do doby, než přijde první sousto
Petr Honzejk
ATACMS nad Ruskem – a ty druhé rakety
Libor Dvořák
Češi jsou s vývojem po roce 1989 stále nespokojenější, Petr Fiala věří na zázraky
Apolena Rychlíková