Nadal připomínal zakaboněné postavičky z obrázků v prvorepublikových románech, a vůbec celý byl takový zkroucený. Ale ani na chvíli by mě nenapadlo, že bude hrát špatně.  Naopak, vždyť takový je přesně jeho tenis, se spoustou emocí, nepřirozených a zřejmě i bolestivých pohybů, ale se smrtícími údery pro soupeře.

Když kolega Jan Jaroch z deníku Sport sbíral na začátku turnaje (ano, v té době bylo opravdu hodně pravděpodobné, že Nadal opět na Roland Garros vyhraje titul) odborné postřehy k „leváckému“ forhendu Španěla, třeba český tenista Adam Pavlásek přiznal, že by si tím sám mohl ublížit, kdyby něco podobného zkoušel napodobit.

Nadalovy pohyby s raketou nad hlavou přirovnal k roztáčení lasa a dodal, že ani fenomenální Švýcar Roger Federer, obdařený zřejmě mnohem větší porcí tenisového talentu, by nedokázal míček podobným způsobem roztančit a ještě ho umístit k lajně, jak to běžně Mallorčan dělává.

Opravdu, nezkoušejte napodobit Nadala, radil Pavlásek všem, kteří by se o něco takového chtěli pokoušet. A že jich prý je stále dost, i trenérů, kteří by jistě rádi nějakého toho nového „Nadala“ vychovali.

Ale minimálně jednu věc si z toho všeho, co předvádí teď už jedenáctinásobný šampion mužské dvouhry Roland Garros, mohou vzít všichni (a zřejmě to neplatí jen pro tenisty). Tu ohromnou bojovnost, tu snahu odehrát každý míček tak, jako by byl ten poslední. Hlavě díky ní je teď totiž dvaatřicetiletý Španěl opěvovaným hrdinou, po dost možná největším výkonu napříč všemi sporty.

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít