Když se první obyvatelé Mezopotámie nějakých pět tisíc let před naším letopočtem pokoušeli ulovit rybu, vyskočila na ně místo toho z hlubin moře ošklivá vesmírná příšera podobná ještěru.

Naštěstí hned v jejím závěsu přistál nad vesnicí obří koráb s desítkou zachránců, která se s celou bandou oblud hravě vypořádala, a pak před nevěřícně přihlížejícím davem pravěkých lidí hrdinsky zapózovala. Mezopotámie mohla v klidu pokračovat na své cestě stát se kolébkou civilizace.

Všechno to bylo součástí jakéhosi vyššího nadpozemského plánu, kdy se gigantické bytosti zvané Celestiálové, levitující kdesi v tmavé hmotě uprostřed kosmu, rozhodly, že Zemi stvoří vlastní nesmrtelné ochránce. Mělo to však háček: mohli zasáhnout pouze tehdy, když lidstvo znovu ohrožovali Devianti, tedy ony mimozemské ještěrky. Do mezilidských ani jiných mezidruhových konfliktů vstupovat nesměli.

Tisíciletí plynula, krvelačné konflikty, při kterých umíraly tisíce a posléze i miliony lidí, následovalo lusknutí prstů, po němž ze světa zmizela polovina populace (diváci Avengers: Infinity War vědí), a Eternals, jak se rasa nadpozemských strážců nazývá, se drželi v ústraní. A trpělivě vyčkávali, kdy se konečně budou moct vrátit na rodnou planetu.

Takový život je tím pádem vyplněn prodléváním v dějinných epizodách, kdy přichází čas poznat zblízka lidskost z jejích nejlepších i nejhorších stránek – a třeba si ji zakusit i na vlastní kůži.

Desítka velmi rozdílných protagonistů (už na první pohled jsou Eternals nepochybně etnicky, genderově i věkově nejrozmanitější skupinou postav, co kdy vzešla z výrobního pásu superhrdinů studia Marvel) má také nepříliš překvapivě velmi rozdílný přístup ke svým chráněncům. Někteří se lidem straní, jiní jsou jejich věčnou nepoučitelností fascinováni. Někteří by je chtěli ovládat, jiní zase mají tendenci je neustále postrkávat k dalšímu pokroku. Někteří vidí jen jejich morální nedostatky, jiní jim závidějí jednoduchost lidského údělu.

Právě to vnitřní pnutí a vzájemný konflikt mezi postavami ohledně něčeho, co není nový záporák z trhacího kalendáře, dává pocit, že nesledujeme standardní marvelovku, která se v řadě s ostatními pomocí hlášek, nepřehledných akčních scén a na poslední chvíli zabráněné destrukci planety cyklí do nekonečného řetězce. A v tom mohou být Eternals trochu zrádní.

Škála příběhu – čímž se myslí množství jeho dosud neznámých aktérů i rozkročení se napříč komplikovanými dějinami světa a současně i filmové ságy čítající přes 20 dílů – spolu s faktem, že za kamerou sedí oscarová režisérka Chloé Zhao, dělají z nejnovější komiksové adaptace v našich kinech projekt nemalých ambic a očekávání.

Chtít po Eternals, aby byly rozjímavým, skoro až nedějovým dramatem ve stylu Země nomádů, by bylo celkem pošetilé. Sci-fi takové pochopitelně dokáže být, pro příklad ani nemusíme chodit daleko, ale v souvislosti s Marvelem by se to dalo bez hyperbol považovat za revoluci, protože to jde skoro proti všemu, na čem si studio postavilo svou značku.

Když pak v titulcích zahraničních médií čteme o všech těch údajných prvenstvích, která si nový snímek v marvelovském kánonu uzurpuje, dostaneme pocit, že k té revoluci skutečně došlo. A přitom největší změnou je, že jeho tvůrci začali preferovat reálné venkovní prostory před zeleným plátnem.

Filmový jazyk Chloé Zhao se totiž nejvíce projevuje v zachycení vztahu postav k prostředí, ve kterém se nacházejí. V tom, jak nakládá s emočním prožitkem některých scén, jaké si k tomu kamera nachází detaily i jak nechává doznít situace, než z nich přestřihne jinam.

Říct, že Eternals vystihují okamžiky, kdy se ruka dotýká hladiny vody nebo se v záběru komíhají koruny stromů, zní šíleně, když si člověk uvědomí, o jak prostý a obvyklý vizuální prvek jde. Navíc by to byla lež, protože skoro tříhodinový film netráví v těchto tichých chvilkách zase tolik času, aby to bylo to hlavní, co si z něj divák odnese.

Co Eternals charakterizuje, je rozpor. Velká škála vyprávění v neustálém kontrastu s malou, osobitou zkušeností. Pocit, že příběh dostává možnost dýchat, i když je sražený do 160 minut napěchovaných expozicí. Líbivost, která působí nepatřičně a vykalkulovaně. Efekt před obsahem.

Scénář a obsazení se příliš nevymyká bezpečným mantinelům zábavy po marvelovsku. Ani hlavní otázka, kterou si snímek klade, není v superhrdinských filmech kdovíjak neprobádaná, i když zřídka v takovém rozměru a se zastoupením tolika rozcházejících se postojů na straně těch, co by měli být zástupci dobra.

Množství postav zase neprospívá, že nejcharismatičtější z nich (Lauren Ridloff, Barry Keoghan a bolestivě nevyužité Angelina Jolie se Salmou Hayek) zůstávají na pozadí, zatímco vyznění dějových zvratů stojí na dvojici (Gemma Chan a Richard Madden), která se tváří, jako by byla stále v křeči z toho, jak se před mnoha tisíci lety milovali na skále.

Protože v poslední době už ani tolik nejde o to, zda marvelovky obstojí jako filmy samotné, ale spíše ve srovnání s dalšími částmi komiksového univerza, tak je třeba poznamenat, že Eternals nejsou ani výrazně lepší, ani zdaleka ti nejhorší, a jen docela prostý průměr. Je to Marvel pod širým nebem a zahraný s akustickými nástroji – přesně jak ho známe, jen v instrumentální verzi.

Snímek Eternals měl v českých kinech premiéru 4. listopadu.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít