Fantasy romance mexického režiséra Guillerma del Tora nejdřív získala 13 nominací na Oscara, a pak hned dvě obvinění z plagiátorství. Což jen znovu potvrzuje, že ani příběhy o němých uklízečkách, které se zamilují do mořského tvora zkoumaného v tajné vojenské laboratoři, už dnes nejsou originální.

Recenze Tajná vojenská laboratoř 15:00 14. února 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když letos na Zlatých glóbech přebíral Guillermo del Toro sošku pro nejlepšího režiséra, viditelně na něm bylo znát dojetí. V emotivním proslovu ho nezastavila ani instrumentální hudba, která při slavnostním večeru tradičně popohání laureáty dohnat svá slova díků k tečce. Jak řekl, na tuto chvíli čekal 25 let.

Za tu dobu se stihl proslavit svou láskou k monstrům, kterým, jak nezapomněl poznamenat, zůstává nadále věrný. Kýžené uznání od kritické veřejnosti, jež mexickému režisérovi nedokázali přinést ani polodémon s uříznutými rohy, ani strašák dětí s očima v dlaních, tak konečně dostává za svůj milostný dopis všem outsiderům světa.

Akademie nakonec překvapila. Nominacím na Oscary vévodí snímky Tvář vody a Dunkerk

Číst článek

V příběhu, který je zároveň pohádkou z časů studené války i hororem neštítícím se krve a násilí, rozplétá del Toro do ozvěny klasických hollywoodských snímků romanci mezi němou uklízečkou Elizou (Sally Hawkinsová) a mořským tvorem (Doug Jones) přivezeným do vojenské laboratoře ke zkoumání odkudsi z Amazonie. Nevědomky se tak jeho drsný, ale přitom až naivně optimistický film stává zvráceným následovníkem loňského muzikálu La La Land.  

Nasvědčuje tomu řada věcí. Oba snímky ovládly nominace na ceny Akademie (La La Land loni získal 14 nominací, tedy jen o jednu víc než Tvář vody) a i skrz rozdílné žánry komunikují velmi podobnou snílkovskou atmosféru. Stejně jako Chazellův muzikál je navíc del Torova bizarní lovestory poctou starým filmům, kde postavy uprostřed scény stepují nebo náhle propukají ve zpěv.

Odpovídají tomu i barvy, které jsou sice ve Tváři vody tlumenější, ale stále v nich najdeme výrazné prvky. Je to jako by někdo sledoval místo zakonzervované v minulém čase, ale přes sklo zaneseného akvária. Pocit toho, že se vznášíme ve vodě, pak ještě dál posouvá už tradičně kouzelný soundtrack Alexandra Desplata.

V srdci toho všeho je však ještě silnější motiv, kterým del Toro napravuje příběhy typu Krásky a zvířete. Amazonské monstrum se totiž v závěru nemusí změnit proto, aby ho Eliza milovala. „Když se na mě dívá, nechápe, jak jsem nedokonalá,“ znakuje svému příteli. Pro Elizu není netvorem, ale jí rovným.

Jako v každé pohádce pak má i Tvář vody vlastního vypravěče a černobílé rozdělení postav, kde ti dobří jsou zcela schválně ti společností nejvíce odstrčení – ať už je to homosexuální soused (Richard Jenkins) a černošská kolegyně (Octavia Spencerová), kteří si v Elizině přítomnosti rozvinuli samomluvu, nebo sovětský špeh. Úloha čirého zla tedy zbývá na Michaela Shannona, jenž se jí zhostil se zvláštně charismatickou mírou odpudivosti.

A není to, že by byli pohádkově prostí v charakteru, protože del Toro jim ve vší své péči nezapomene dát ani sexualitu, ale nakonec jeho postavy nedokáží zobrazit to čisté pouto, které je spojuje. Možná právě proto, že mořskému tvorovi chybí jeho lidská část. Možná proto, že už jsme příliš zahořklí na to, abychom jejich zidealizovanému světu uvěřili.

Až teprve na začátku března se ukáže, jestli Tvář vody bude dál následovat La La Land a Akademie si místo jeho hřejivého poselství zvolí mnohem hořčí realitu.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít