Hrát vražedkyni vlastního dítěte mnou otřáslo. Jsem nová Médea, říká herečka ze soudního dramatu
Vybraná česká kina nově uvádějí francouzské drama Saint Omer, oceněný například Velkou cenu poroty na festivalu v Benátkách. Dokumentaristka Alice Diop si pro svůj hraný debut vybrala skutečný případ mladé africké ženy, která ve Francii zavraždila své 15měsíční dítě. V soudní síni, kde se většina filmu odehrává, vražedkyně svoji vinu vůbec nepopírá. Nikomu ale není jasné, co ji k tomu vedlo.
Mnohovrstevnaté soudní drama se dotýká řady společenských souvislostí, kulturních rozdílů a předsudků, které zaznívají dokonce i v pozitivně motivovaných výrocích o obžalované. Ukazují se také limity právního jednání a soudního systému, postavení žen i imigrantů a imigrantek.
Lze navíc vyloučit, že by šlo o čarodějnický vliv? Hlavní roli obviněné Laurence hraje Guslagie Malanda. Diváci celý proces sledují pohledem spisovatelky Ramy, alter ega režisérky ztělesněné Kayije Kagame. Rozhovor s nimi vznikl v Paříži.
Jaký vliv na vás měl fakt, že Saint Omer je natočený podle skutečného soudního případu?
Kayije Kagame: Když mi Alice Diop roli nabídla, řekla mi, že kdyby chtěla vycházet ze skutečného případu Fabien Kabou, ženy obviněné z vraždy vlastního dítěte, natočila by dokument. Rozhodla se ale pro fikci. Ta jí oproti dokumentu v tomto případě umožnila využít další aspekty dramatu.
Chtěla do filmu zakomponovat příběh spisovatelky Ramy a její touhu psát. Rama soudní proces sleduje a má strach z mateřství… Díky formě hranému filmu mohla příběh Saint Omer lépe sledovat, víc ho otevřít.
Dívat se na moje filmy je jako hledat sebe samotného v cizí zemi, říká režisérka poetické Chiméry
Číst článek
Guslagie Malanda: Obě role – jak Rama, tak Fabien Kabou – nás hluboce zasáhly. Já hraju vražedkyni Laurence, která je ale vlastně Fabien Kabou. Změnilo se jen jméno. Alice skutečnou Kabou zažila během procesu, živě si to všechno pamatuje. Hodiny bych tu mohla vyprávět o tom, jak mě vnitřně zasáhlo hrát vražednici dětí, ženu, která pořád ještě sedí ve vězení.
Alice ten příběh napsala s dalšími dvěma ženami, pohled tří spoluscenáristek se vzájemně doplňuje. Takže uvnitř obou postav jsou další tři potenciální ženy – tři vypravěčky. Je to můj dojem, pochopitelně, ale uvnitř spisovatelky Ramy se skrývají ještě další možné příběhy a osudy. Je to pro mě mnohoznačnost, ze které cítím závrať a díky níž je film univerzální.
Každopádně hrát Laurence mnou strašně otřáslo v místech, kde jsem se bála toho, co se opravdu stalo. Když jsem si uvědomila, že to jsou fakta.
Samozřejmě se jako herečka můžu upnout na fikci, jenže když hraju postavu, která je až do takové míry inspirovaná realitou, měla jsem najednou daleko méně tvůrčí svobody a ruce vám svazuje o to větší zodpovědnost. To všechno ale musíte překonat, aby z postavy ve scénáři byl na plátně skutečný člověk.
Film má podobně jako případ, na kterém se zakládá, hodně rovin – například sociální, kulturní a rasovou, genderovou otázku a také osobní rozměr, to protože vidíme spisovatelku, která celý případ sleduje a je těhotná. Která z těchto rovin pro vás osobně byla nejdůležitější? Stal se pro vás některý aspekt klíčem k celému filmu?
Guslagie Malanda: Hodně z toho, o čem mluvíte, bude záležet na publiku, aby si rozhodlo, k čemu se vztáhne nejsilněji. Co se týče mě samotné a mého hereckého uchopení role obviněné ženy, nejdůležitější nebylo ani jedno z toho. Najednou jsem se dostala do pozice, která mě postavila přímo dovnitř existujícího a všeobecného tabu. Ne všechny zločiny jsou univerzálním tabu, ale tenhle případ takový je.
Opravdu mám pocit, že Laurence Coly se nachází v centru všeho, co si pod tabu představíme: k postavě Ramy patří témata jako rasismus, migrace, sexuální jinakost. Jak to sledujeme z pohledu Laurence, tak se dostáváme do prostoru určité posvátnosti.
‚Režírovala mě tichem‘
Takže pro vás je to hodně příběh Médey, ženy, která zabije vlastní děti, přenesený do současné Francie?
Guslagie Malanda: Ano, myslím, že to je opravdu důležité. V této dimenzi je navíc obsažený i vztah k umění, tvorbě a dějinám filmu. Mluvíme o filmu, uměleckém díle, které se vztahuje k mýtu.
Katolická církev mladé nezajímá a TikTok je tragédie lidstva, říká režisér filmu Papežův zákon
Číst článek
Médea zabila dva syny, Laurence Coly jednu dceru. Jinak ale jde o to samé. Jak vysvětlit něco, co je tak silně spojené se životem a smrtí? Je tu Eros i Thanatos. Saint Omer je nová Médea. Alice Diop pracovala s mýtem a povedlo se jí něco neuvěřitelného.
Jak Alice Diop režíruje? Jaké pokyny vám dávala, aby filmu ponechala velmi realistický až dokumentární ráz?
Kayije Kagame: V případě mojí role to bylo hodně založené na důkladné diskuzi při přípravě. Na place ale Alicina režie stála na jiných věcech, než jsou slova. Měla velmi přesný a vycizelovaný přístup ve všech směrech: city, intelektuální rozměr, emoce.
Guslagie Malanda: A směrem ke mně byla Alice Diop úplně zticha. Vůbec jsme spolu nemluvily. Zrovna jsme se k tomuhle tichu s Alice vracely a říkaly jsme si, že to je vlastně divné. V tom mlčení z její strany byla naprostá důvěra. Při natáčení na mě vůbec nemluvila! Režírovala mě tichem.
Překlad vznikl s přispěním Kateřiny Svátkové.
