Kde se ten podivný příběh o vykradačích etruských hrobek vzal?
Pro mě natáčení filmů není jenom vyprávění. Chci lidi uvést do světa, který jsem se sama rozhodla objevovat. Ano, příběh je důležitý, ale ještě podstatnější je poskytnout divákům nástroje, aby mohli spolu se mnou objevovat novou planetu a najít si tam různé vlastní opěrné body.

Konstruují si ten svět vlastně sami. Vyžaduji od diváků trochu úsilí a spolupráce. Je to jako hledat sebe samotného v nějaké cizí zemi.

Chiméra se zrodila z toho, že pocházím z regionu, kde je minulost pořád hodně přítomná a důležitá. Jako dítě a jako náctiletá jsem zažila, že se muži vydávali do tmy a nacházeli poklady, které tam byly po staletí pohřbené.

Zajímal mě na tom ani ne tak ten nelegální aspekt věci, ale hlavně to, že tito „tombaroli“ porušovali starobylá pravidla svatých míst a otevírali hroby, které měly zůstat navždy skryté. Dva tři tisíce let byly ty hroby svaté, pro ně už ale ne.

A tak jsem začala uvažovat nad tím, proč někdo opouští a nerespektuje pravidla, která byla pro minulost svatá.

A jsou tihle „tombaroli“ pořád aktivní? Pořád se etruské hrobky vykrádají?
Ano, svět je jich plný. V 80. a 90. letech byl nelegální trh se starožitnostmi tohoto druhu větší a živější než obchod s drogami. Pak došlo ke změnám zákonů, ale podobná nelegální činnost je pořád běžná nejenom v Itálii, ale i v řadě dalších zemí, například kolem Středozemního moře, kde byly nějaké starověké kultury.

V Itálii bylo dřív dokonce trendy mít doma starověké památky z etruských hrobek. A „tombaroli“ dnes říkají, že vykrádání hrobek upadá ne kvůli zákonům, ale jen proto, že mladí už nemají dost odvahy a svalů na to, aby se do toho pustili. Že na to nejsou dost chlapi.

Jaký je váš osobní názor? Měly by věci zůstávat skryté, nebo bychom k nim měli otevírat přístup?
Chiméra je moje vize. Nemám žádnou definitivní odpověď. Je to samozřejmě nelegální činnost, ale film je spíš meditací nad naším vztahem k minulosti, s našimi předky a předchůdci, ke smrti a posmrtnému životu. Není asi náhoda, že jsem ho napsala během covidové pandemie, kdy se naše společnost kolektivně zaobírala myšlenkami na smrt.

Jednoduché obrazy, nevinní lidé

Ve vašich hrdinech a hrdinkách je často ukrytá určitá nevinnost, která vystupuje do popředí ve srovnání s okolní modernitou. Co to pro vás znamená?
Nejsem proti modernitě, jsem proti kapitalismu. Bohužel jsou to ale takoví dobří přátelé. Neidealizuji staré časy, to vůbec ne. Modernita přinesla spoustu skvělých věcí. Mám ráda nevinné postavy a jednoduché obrazy, které dokážou vyprávět komplexní příběhy.

Červená nit, která může působit jako stereotyp, pro mě výborně reprezentuje určitou čistotu. Mám v oblibě postavy, které si nejsou vědomé velkých témat, a jednoduché obrazy, které si neuvědomují, kolik významů na ně nakládáme.

Když říkáte, že jste proti kapitalismu, považujete svoje filmy za politické?
Všichni žijeme v kapitalistické společnostmi a jsme její součástí. Já stejně jako manažer velkého nadnárodního korporátu. Nejsem žádnou výjimkou. Když sním nějaký sen, může to být kolektivní sen. Můj nový film je meditací nad uměním, které nebylo stvořené k tomu, abychom ho viděli.

Když přijdete do muzea starého Egypta, například v Turíně, uvidíte věci, které jsme nikdy neměli spatřit. Nádherné umělecky provedené věci, které měly navždy zůstat skryté v podzemních chodbách, hrobkách a podobně. Pocházejí ze světa, kde byla božská hierarchie. A ta nebyla lepší než naše ekonomická a mocenská hierarchie. Možná bychom ale měli víc přemýšlet nad tím, o čem sníme, a oceňovat, co nemůžeme vidět.

Jaký máte vztah k pohádkám? Ve vašich filmech se realismus mísí s něčím skoro mystickým…
Italské pohádky jsou něco, na čem jsem vyrostla. Sbíral je například Italo Calvino, ale také spisovatelé v přecházejících stoletích. Vždycky mě fascinovalo, že hrdiny italských pohádek nejsou princezny a králové, ale třeba ovčák, mlynář nebo rybář. A i když v nich jablko krvácí, když se kácí strom, nebo například vítr přinese někomu nějaký dar, mají v sobě vždy i kus realismu. A to je krásné.

Je poetická stránka vašich filmů zachycena už ve scénáři, nebo vzniká až před kamerou během natáčení?
Je to už ve scénáři. Ten se hodně podobá tomu, co je ve filmu. Hodně zkoušíme. Hodně věcí možná vypadá spontánně a opravdově, ale je to lež. Máme to nazkoušené.

Proč hlavní roli hraje Angličan Josh O’Connor?
Josh mi napsal dopis. Nechtěl po mně žádnou roli, ale vyjádřil obdiv k mému předcházejícímu filmu Šťastný Lazzaro. A tak jsem se s ním sešla. Ne proto, že bych s ním chtěla pracovat, ale chtěla jsem ho poznat.

Měla jsem už hotový scénář Chiméry a hlavní postava byla šedesátník, který přemýšlí nad svou minulostí. V Joshovi jsem ale našla tolik kvalit, které se mi líbily, že jsem scénář změnila. Hlavně půvab, nostalgii, něco v jeho citlivosti, ale taky vztek schovaný někde hluboko. Chiméru jsem přepsala a zaměřila se víc na současnost než na minulost.

Není jednoduché se mnou spolupracovat. Nutím herce, aby spolupracovali s nováčky a neprofesionálními herci a byli k nim hodně vstřícní. Josh byl velmi vstřícný a výborně ztvárnil svého tragického i komického hrdinu s jistou dávkou ironie.

Odkud se berou vaši neherci? Kde je hledáte?
Nejčastěji jsou to moji sousedi. Nebo je znám z okolních vesnic. Jeden z těch, které ve filmu uvidíte, za mnou přišel s tím, že jeho sousedi hráli v mém předchozím filmu a pořád o tom melou. Žárlil na ně a chtěl taky roli.

Nejsou to často moc dobří herci, těmi se stanou až během natáčení. Vybíráme si je ale hlavně podle jejich osobnosti a lidskosti.

Jsou nějací další herci, kteří vám píšou obdivné dopisy nebo žádosti o spolupráci?
Ne, moc ne. Ale já spoustu pošty nečtu. (smích) Moc dopisů mi ale nechodí. Hodně sama píšu. A taky mi ne vždy odpovídají!

Poetický snímek Chiméra uvedl v české předpremiéře festival v Karlových Varech. Do kin vstoupil 16. května 2024.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít