Kopat oheň jsme nikdy nepřestali. Většinu dnešních influencerů moc nechápu, říká kytarista Pixies
Inspirovali Radiohead, Smashing Pumpkins nebo Nirvanu. Po ramenou se ale neplácali a místo toho se soustředili na hledání ohně pod zemí. Legendární Pixies se po dvou letech vrátí s koncertem do pražského Fora Karlín. Proč se bojí do playlistu zařazovat nové písně, jak zodpovědně zacházet s vlastním vlivem a jak vypadá dokonale nedokonalý svět, popsal v rozhovoru pro Český rozhlas kytarista Joey Santiago.
Jméno kapely jste kdysi vybrali náhodným otevřením slovníku. Hodně lidí zároveň říká, že málokterá kapela má po hudební i textové stránce tak mnohovrstevnatý a propracovaný repertoár. Jak vypadá svět, ve kterém spolu symbioticky existují ryzí nahodilost s absolutním perfekcionismem?
Nedokonale dokonale. Nechám se nést proudem a snažím se sledovat, kam mě to hodí. V hudbě je pro mě hlavní upřímnost, čekáme zkrátka na to, co za námi přijde.
3:59
Hudba je krásná věc. Všechno ostatní je pomíjivé, říká desetiletá ukrajinská klavíristka
Číst článek
A občas si z toho všeho v naší tvorbě děláme legraci, jako když jsme vymýšleli ten název. Tam nám ale zároveň imponovalo to slovo „mischievous” (uličnický, rozpustilý), které bylo uvedeno v definici pojmu „pixies“. Říkali jsme si: Jo, to jsme asi my.
Zmínil jsem, že propracovanost a jistá složitost se týká i textů Pixies. Já osobně třeba často rozumím jen té základní, přímočaré lince, vůbec ale nevím, jestli to znamená něco víc. Myslím, že hodně fanoušků to má podobně. Víte to vy a zbytek kapely? Nebo se stává to, že na podiu hrajete píseň, jejíž význam zná pouze frontman kapely Francis?
Většinou ani sám nevím, o čem naše písně jsou. Význam textů mi Francis nevysvětluje, pokud to není něco speciálního, o čem by chtěl diskutovat. Občas mám trochu tušení, o čem by skladba mohla být, ale nijak víc se tím nezaobírám, nemá to na mě přílišný vliv.
Jsem oddán akordům. Jen tóny určují, co přesně mám dělat. A i když se občas snažím, aby mezi akordy vznikal podobně divný vztah, jako tomu může být u lidí, musím to dělat po maličkých krůčcích. Takových trpasličích krůčcích.
V interpretaci textů se vaši fanoušci poměrně vyžívají. Vznikají různé, někdy až úsměvné, interpretace. Dovolím si teď jednu přidat. Vaše zatím poslední album se jmenuje Doggerel, což je, zjednodušeně řečeno, označení pro nezdařilou báseň. Jednu z nich dokonce stejnojmenná skladba na albu cituje a zároveň se v jejím refrénu zpívá I never wander again, I am gonna stay to the end here with you. V člověku to budí obavu, jestli se tím neohlašuje poslední turné.
I když se naše nové album jmenuje Doggerel, neznamená to, že bychom končili. Ale je to zajímavá úvaha. Třeba ví Francis něco, co já ne (smích).
28:33
Vypsaná fiXa slaví 30 let. ‚Devadesátky byly ráj. Museli jsme ale pak zažít i peklo,‘ vzpomíná Márdi
Číst článek
Ale máme teď připravené album, které vyjde v říjnu, a hrajeme nové písně. Na koncertech se je sice bojíme zařazovat do playlistu, protože by je lidé nahrávali a sdíleli by je dřív, než chceme. Ale podle mě se ty nové skladby docela povedly, jsem zvědavý, co na to řeknete.
O Doggerel vyšla velmi zajímavá recenze na hudebním serveru Pitchfork. Mimo jiné se v ní píše, že díky čistšímu zvuku a pomalejšímu tempu vyniká kontrast s divokými kapelními začátky. Že se kapela zkrátka stále mění a má se kam posouvat. Chybí vám něco, co dříve Pixies měli a teď už třeba nemají?
Momentálně mi trochu chybí ty zběsilé party. Třeba některé z alba Bossanova. Teď si to ale taky užívám. Rify, které jsem si vymyslel na nové desce, jsou, slušně řečeno, sakra úchylné. Ale udělal bych to klidně znova, když má člověk náladu dělat divné věci, tak ať je dělá.
V těch, jak říkáte, úchylných rifech jste se ale vyžíval i předtím, když byly o něco zběsilejší, nebo se pletu?
Je to tak. Nevím proč, ale na divných věcech mě vždycky něco fascinovalo. Takže mám takovou náladu často.
Projevuje se to třeba i v kapelních vizuálech? Když o tom teď mluvíte, vzpomněl jsem si na obal desky Beneath the Eyrie, na kterém je nějaká neidentifikovatelná houba.
(smích) Ano, může to tak být. Snažíme se, aby ty vizuály šly co nejvíc ruku v ruce s muzikou, kterou reprezentují.
Inspirovat, nebo být inspirován?
Tvorba Pixies ovlivnila spoustu dalších umělců. Asi nejznámějším příkladem je Kurt Cobain, který před složením Smells Like Teen Spirit řekl, že by rád složil něco, co zní jako Pixies. Možná se to ale týká i filmového režiséra Quentina Tarantina, protože věta „Zed is dead“ z Pulp Fiction je nápadně podobná názvu čtvrté písně z alba Come On Pilgrim. Tušíte, jestli je to shoda náhod, nebo režisérův záměr? Vím, že Francis v roce 2009 říkal, že by chtěl s Tarantinem spolupracovat na chystaném albu.
To o Tarantinovi jsem vůbec nevěděl. Vůbec bych se nedivil tomu, kdybychom ovlivnili i jeho (smích). Ale samozřejmě to může být náhoda, zase se tu projevuje ta divnost, o které jsme mluvili. Jsou to prostě náhodná tři slova, vůbec už nevím, jak se na ně přišlo.
Váš vliv se nevyhnul ani české hudební scéně. Za velkou inspiraci vás označuje třeba kapela Vypsaná fiXa. Jejímu kytaristovi se dokonce přezdívá Joe Santiago a na Pixies mají několik narážek i v textech. Dovolím si vám teď kousek pustit, zajímalo by mě, co na to řeknete.
Jsou skvělí! Zajímal by mě text, škoda, že tomu nerozumím. Ale hudba mě baví. Český Joe Santiago má evidentně rád kytarové oktávy jako já (smích). Jestli je k nám tahle kapela přirovnávaná, tak mi to určitě nevadí.
Na ten vliv Pixies se ptám i kvůli rozhovoru s rakouským filozofem Konradem Liessmannem, který jsem nedávno četl. Liessmann řekl, že v dnešní době plné influencerů chce být většina lidí inspirací, málokdo chce ale být inspirován. Vy inspirací jste, je to ale, řekněme, nechtěný vedlejší efekt. Přemýšleli jste někdy výrazněji nad svým vlivem?
Je jasné, že my jsme neplánovali být někomu vzorem, někoho ovlivňovat. Sami jsme inspirovali tím, co jsme poslouchali a sledovali. Spíš než že bychom chtěli někoho ovlivnit, se celou dobu snažíme ukázat, co ovlivnilo a inspirovalo nás. Všechny mé kytarové party jsou jen přehlídkou toho, co jsem se naučil z poslechu jiných.
A je tedy vůbec možné někoho kvalitně nebo pozitivně inspirovat, když je tím hnacím motorem touha po vlivu spíš než obsah? Teď samozřejmě nemluvím o Pixies.
To je moc dobrá otázka. Vlastně nevím. Je ale pravda, že dneska spousta lidí prahne po tom někoho inspirovat a nezamyslí se nad tím, že vlastně nemá čím. Tak to vyřeší tím, že někomu v obchodě strčí igelitku na hlavu a odběhne. Paráda. Pozorovat, zkoumat a nechat se inspirovat je podle mě nezbytný základ pro to, aby mohl člověk být v budoucnu někomu sám vzorem. Většině dnešních influencerů upřímně moc nerozumím.
Proč pořád potřebujeme Kurta. Poslouchejte podcast Cobain o smrti ikony a nesmrtelnosti Nirvany
Číst článek
Kopání ohně
Před rozhovorem jsem se bavil s jedním kolegou, který mi řekl, že na to, kolik umělců Pixies ovlivnili, jsou stále nedocenění. Jediné, co ho prý uklidňuje, je, že je vám to nejspíš jedno. Vzpomněl jsem si při tom na slova producenta Garyho Smithe, který řekl, že v klidu neusne, dokud vaše kapela nebude světoznámá. Gary bohužel před rokem zemřel. O to víc by mě ale zajímalo, jestli může spát v klidu.
Určitě může. Nikdy jsme nepřestali dělat hudbu nejlépe, jak umíme. Objevovat ji nehledě na to, co si veřejnost myslí. Ale jestli jsme nedocenění, jsem za to upřímně rád. Je to totiž výrazně lepší, než být přeceňovaný. Pozice outsidera je dost pohodlná a zpravidla se vám povede víc věcí.
O té touze po rozvoji a objevování hudby možná zpíváte i v písni Dig for Fire, kde žena sedí v díře u cesty a snaží se vykopat ze země oheň. Jaké to je ho najít? Kdy jste to naposledy zažil?
Naposledy jsem ten oheň viděl, když jsem cítil, že se náš hudební styl protahuje a rozcvičuje jako před nějakým závodem. Obecně ho ale hledám se svobodě. Skládám, co chci, poslouchám, co chci. Hudba bude znít navždy. Zní minulostí a rozezní i budoucnost.
