Polská písnička pro Eurovizi vzbudila diskusi. Interpreti zpívají jazykem, který má rozbíjet jednotu
Polské duo Swada a Niczos v celoevropské části hudební Velké ceny Eurovize neuslyšíte. Na domácí půdě skončilo druhé. Přitom ale vzbudilo diskusi jako málokterý interpret. Swada a Niczos totiž zpívají podleským jazykem, mikrojazykem používaným v regionech kolem východopolské hranice. Mnohé to nadchlo. Jiní ale uměleckou formaci obvinili z nepřátelství k polské identitě a kultuře.
„Písnička Lusterka (v překladu zrcátka – pozn. red.) je o jakémsi, řekl bych, našem vnitřním soudci. O tom, že máme pocit, že nám něco stojí v životní cestě, v cestě ke štěstí. Ale popravdě to my sami sobě nejčastěji v něčem bráníme, protože jsme přehnaně kritičtí sami k sobě,“ říká Wiktor „Swada“ Szcygieł – polovina dua Swada a Niczos. Swada je autorem hudební aranže písní, které v sobě snoubí klubovou taneční hudbu, rap a folklorní prvky.
Zákaz duhových vlajek, účast Izraele i vliv války na Ukrajině. Eurovize nikdy nebyla apolitická
Číst článek
„Určitě je ta písnička netradiční tím, že ji Nika zpívá podleským jazykem. A to není moc známý ani populární jazyk. Tady u nás, v našem regionu – na východě – je známý, pořád ho někteří lidé používají. Ale pokud mluvíme o celém Polsku, tak to není populární.“
Právě jazyk písničky vzbudil obecně v Polsku rozporuplné reakce. Někteří duo nařkli z toho, že zpívají bělorusky a ukrajinsky. Podlaštinou údajně rozbíjí polskou jednotu, chtějí zemi fragmentovat, pracují ve prospěch Ruska a podporují jím prosazovanou ideu panslovanství.
Nad kritikou se zamýšlí jazykovědkyně Maria Boleková, která vede populárně-naučný portal o-jezyku.pl a podleským mikrojazykem se zabývá akademicky. Podle ní část Poláků při televizním vystoupení Swady a Niczos prožila šok.
„Řekla bych, že to byla kognitivní disonance. Část lidí šokovalo, že existuje něco jako podleský jazyk. Dosud o něm neslyšeli, nebo si mysleli, že je to jen záležitost nějakých skanzenů na východě. A najednou se ukázalo, že jsou lidé, kteří v tom jazyku tvoří kulturu. Že to jsou Poláci, kteří jen používají jiný jazyk a chtějí tím jazykem reprezentovat Polsko,“ míní.
Výsledek systémového problému
Maria vzniklou debatu považuje za výsledek systémového problému. Kulturní, jazyková a náboženská různorodost je v Polsku považovaná za něco dávného, co v zemi mělo místo ještě před druhou světovou válkou, ale ne dnes.
Česko bude na Eurovizi reprezentovat slovenský zpěvák. Adam Pavlovčin je známý ze SuperStar
Číst článek
„Asi je to i výsledkem toho, že se o různorodosti neučíme na školách. Různorodost nepovažujeme za bohatství. A z pohledu politiky a médií je to něco, čím se dá strašit. Jsme strašení, že na nás jako na jednotu chce někdo zaútočit, někdo z ní chce něco sebrat. Nevidíme, že sami jsme různorodí. A nejsme ani připravení se to dozvědět,“ říká jazykovědkyně.
Podlaštinou, která patří mezi východoslovanské jazyky, dnes v Polsku mluví na denní bázi asi 3,5 tisíce lidí – hlavně obyvatelé východního Polska v blízkosti hranic s Běloruskem. Pasivních uživatelů je ale mnohem více.
„Jejími variantami se mluvilo a dodnes místy mluví od Volyně až po oblasti na polsko-běloruské hranici, kolem Bělé Podleské, Hajnówky,“ říká Maria Bolek. Není to tedy jen záležitost dnešního Podleského vojvodství, které navíc neznamená to samé co Podlesí.
Pro část veřejnosti je problém i definice podlaštiny jako jazyka nebo mikrojazyka. Někteří jazykovědci podlaštinu považují jen za směsku polštiny, běloruštiny a ukrajinštiny.
Podle spoluautora o-jezyku.pl a jazykovědce Pawła Chroła je ale potřeba se podívat na mapu Polska před druhou světovou válkou, kdy hranice státu vedly jinudy. Byly mnohem více na východ. A právě ve východní části tehdejšího Polska žili lidé užívající různé jazyky. Kašubové, Polešuci, Slezané, Lemkové.
„Ve stalinistické éře se vlády snažily tyhle rozdíly zamlčet a zahladit, aby se snáze budovala nějaká jednotná identita a aby bylo snazší lidi ovládat,“ říká Chrół.
Jediný uznaný jazyk menšiny
Kašubština je dnes jediným v Polsku uznaným jazykem etnické menšiny. Slezané o uznání svého jazyka usilují, ale zákon, kterým by toho dosáhli, loni zavetoval prezident Andrzej Duda. I slezštinu mnozí polští jazykovědci považují jen za dialekt, a ne životaschopný samostatný jazyk. Jeho uživatele někteří politici obviňují ze separatismu. Na popírání naráží i podlaština.
24:25
Během příprav na Eurovizi jsem žila z úspor. Účast pro mě ale byla čest, říká hudebnice Aiko
Číst článek
„Tam, odkud já pocházím, si lidé říkají Podlašuci, Polešuci, někdy to i to. Ale není to národnost, je to spíš taková regionální, etnická identita založená právě na používání podleského jazyka. Občas říkáme, že mluvíme ‚po swojemu‘,“ říká jazykovědec Paweł Chról.
„Anebo ‚po tutajszemu‘,“ doplňuje Maria Boleková a přidává i svou zkušenost z terénního výzkumu. „Jsou tací, co tak mluví se sousedy, jsou lidé, kteří podlaštinu používají v umění – ve zpěvu, v divadle. Potkala jsem i mladého kluka – 22 let – pro kterého to byl první jazyk. Polsky se naučil až ve školce. Takže to není mrtvý jazyk,“ dodává.
Písnička Lusterka a obecně tvorba Swady a Niczos navíc pomohla jakési renesanci podleského mikrojazyka.
„Po tom, co se ta písnička v národním kole Eurovize objevila, mnozí lidé začali mluvit a psát pod klip, na náš web nebo na sociální sítě o svých zkušenostech. Jak podlasky mluvila babička, nebo dokonce oni. Když pominu politiku, společensky se ten jazyk pojil s venkovanstvím, nevzdělaností. Protože se vzdělávalo v polštině a kdo mluvil podlasky, ten byl považovaný za nevzdělaného. Dnes se ukazuje, že to, jak se mluví doma, není žádná ostuda. Není zač se stydět,“ vypráví Maria, ale přiznává, že mnoho lidí podlasky mluvit veřejně nechce.
Baví se tak jen mezi lidmi, které znají, s příbuznými, se sousedy. Až pokud na ně cizinec promluví „po tutajszemu“, rozpovídají se i oni.
Mnoho lidí si dokonce nově k podlaštině cestu nachází. I díky tvorbě východopolského dua. Ta totiž vzbudila hlavně nadšení. Nadchla i Pawła Chroła. „Mně se obecně líbí celá tvorba Swady a Niczos. Pro svůj původ je znám už déle. Je to skvělá muzika. A velmi příjemně mě překvapilo, jak se stali populárními. Protože v Polsku hudba, která pracuje s folklorními prvky, i když je velmi dobrá, většinou zůstává známá jen úzké skupině lidí.“
„Nika navíc nezpívá jedinou variantou podlaštiny. S jazykem si hraje, občas do textů zapojuje i slova, která jsou doma v jiné oblasti, než odkud ona pochází. A to zase ukazuje tu pestrost a hravost, tu košatost našeho dědictví, kterým podleský jazyk bezesporu je,“ doplňuje Maria Boleková.
„Ano, byly všemožné kontroverze. Ale po našem vystoupení v národním kole Eurovize, vlastně dodnes, dostáváme pozitivní reakce. Ozývají se nám lidé, kteří v naší hudbě našli něco svého a to je to nejdůležitější. Vidíme to i na našem koncertním turné,“ připouští Swada.
Swada a Niczos totiž vyprodávají kluby. Na jejich koncerty se stojí dlouhé fronty. Jejich hudba oslovuje různé generace. Nachází posluchače po celém Polsku, a dokonce ještě dál. Například písničku Nakrashana svého času znalo víc lidí v Brazílii než v Polsku.
