Skleněný strop, nedůvěra ve výkon i složitá témata. Co všechno brzdí popové zpěvačky v Česku

Praha 19. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak moc chybí českému popu ženy?
Aneta Martínková: Řešíme to už řádku let v nejrůznějších oborech od politiky přes film. K tomu, že ženy nejsou úplně dobře zastoupené v hudbě, se můžeme přes různé ukazatele dobrat také. Když spočítáme například ceny Anděl v negenderované kategorii deska roku, tak tu si žena nebo skupina tvořená alespoň z poloviny ženami anebo s frontmankou odnesla čtyřikrát za dvaatřicetiletou historii. Když se ještě v některých ročnících kategorie album roku rozdělovala podle žánrů a trochu víc se rozdrobila, tak tam najdeme ještě dva ženské zářezy, takže se dostaneme k šesti jménům ve dvaatřicetileté historii. Objev roku ženy získaly jedenáctkrát. Nepoměr je docela velký. Můžeme se podívat i do katalogu české pobočky největšího světového vydavatelství Universal Music, kde najdeme nepoměr devíti žen vůči dvaceti mužům, které vydavatelství zastupuje. Zároveň je tam patrná snaha to trochu narovnávat. Spousta ženských jmen jsou docela mladé hudebnice, ale když zabrousíme na nejrůznější místa hudebního světa, tak nepoměr odhalíme docela snadno, pokud začneme počítat.
Michal Kašpárek: Je to tak a můžu to potvrdit daty z žebříčku, který sestavuje Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu. Když se podíváme na stovku nejhranějších písniček v rádiích, tak v posledním roce je poměr sólo mužů versus sólo žen dva ku jedné. Ve chvíli, kdy se zaměříme na streamovací platformy, tedy na to, co si lidé pouštějí sami, tak je nepoměr dokonce ještě větší a vychází zhruba pět ku jedné.

Co prodeje alb?
AM: Když se podíváme na posledních pět let žebříčku Top 10 prodaných alb, který vydává každý rok česká pobočka Mezinárodní federace hudebního průmyslu, tak za rok 2022 tam nebyla žádná žena. V roce 2021 se tam probojovala třeba Dua Lipa, a pokud bychom se dívali nagenderově rozmanitější kapely, tak třeba ABBA. V letech 2020, 2019 a 2018 se tam našla asi dvě zahraniční ženská jména, ale žádná Češka se do žebříčku v posledních pěti letech neprobojovala.
MK: Stejně je to ve vysílání, kde ženy představují třetinu hitparádových sólo interpretů. Ale ať už si to řadíme podle hitu číslo jedna, podle týdnů v hitparádě nebo jinak, tak vedou zahraniční interpretky a Češky jsou dole.

Skleněný strop mladých českých hudebnic

Tolik data a statistiky. Proč tomu tak je?
AM: Na jedné straně tu jsou faktory univerzálně platné pro všechny obory. Možná je to nedůvěra v ženské výkony, neochota nechat je zazářit, pustit k práci. Pokud bychom chtěli jít konkrétněji do toho, co se v českém hudebním průmyslu děje v posledních letech a na co jsme přišli v jednom z článků našeho datového seriálu, tak můžeme narazit na to, že v současnosti tu je silná vlna mladých hudebnic, které tvoří autorsky a vydávají se na kariéru na vlastní pěst. Nemají labely, propagují sama sebe na sociálních sítích, ale se svojí tvorbou naráží na skleněný strop. Nedostanou se do mainstreamových pater, k velkým poslechům, ke smlouvám ve velkých labelech a k větším příjmům, takže s hudební kariérou se jim hůř staví na vlastní nohy.

To znamená, že start kariéry mají ztížený existencí skleněného stropu v hudebním průmyslu v českém popu?
AM: Řekněme start byznysově udržitelné funkční kariéry. Je tu hodně hudebnic, které dovedou nastartovat kariéru na úrovni menších dosahů, čísel a příjmů, ale nedovedou se dostat do velkého rádiového světa, do velkých negenderovaných hudebních ocenění, do velkých labelů, které dostávají hudbu na exponovanější místa. To je něco, co ženy v hudebním průmyslu aktuálně zažívají.
MK: Jakkoli je start těžký, tak když si promítneme srovnání muži-ženy v rádiovém žebříčku podle věku, tak z dat vyplývá, že nejhorší okamžik kariéry přichází někdy mezi dvacátým sedmým a třicátým třetím rokem, kdy zastoupení žen proti mužům strmě klesá. Vysvětlení se nabízí - zakládají rodiny a zůstávají doma s dětmi, zatímco muži, i když zakládají rodiny, mají pořád příležitost vystupovat a nahrávat.

Jaká je mladá generace českých autorek, popových zpěvaček? O jakých jménech se bavíme a s čím se snaží prorazit?
AM: Bavíme se o mladých hudebnicích, které se hodně snaží vnést do české hudby zahraniční popové trendy. Namátkou můžu zmínit hudebnice Teu Sofiu, Terru nebo Aiko, která dokonce vyhrála soutěž Czeching Radia Wave. Jsou to hudebnice, které pracují s elektropopem, R&B a jejich texty jsou tematicky hodně rozmanité. Myslím, že můžeme mluvit o něčem, co se často rámuje jako nová citlivost, ochota otevřeně mluvit o svém vnitřním životě, nejistotách, partnerských vztazích, ale s trochu jiným rámováním, než mají klasické rádiové love songy, jaké známe z žebříčků. Takto je asi můžeme shrnout.

Mohou šlapat ve šlépějích, které už v minulosti prošlapala a teď díky nim sklízí úspěch například Taylor Swift, Adele a podobné zpěvačky, nebo je to moc velký mainstream pro autořinu, kterou se české interpretky snaží dělat?
AM: Když jsem se při práci na našem seriálu bavila s lidmi, kteří působí v pozici rádiových gatekeeperů, tak zmiňovali, že mají pocit, že ženy v Česku přestávají dělat přístupnou hudbu a že generace hudebnic, jako byly Lucie Vondráčková, Ilona Csáková a podobně, nemají své následovnice. Ale když se podívám do nižších pater české hudby, tak najdu zajímavý pop, který je srovnatelný s výkony zahraničních ženských popových hvězd. Proto mi to přišlo hodně zajímavé. Zatím je ale asi nezvyklé, potažmo nepřijatelné, že současné hudebnice fungují jako autorky svých textů i hudby, což u předchozí generace, o které jsem mluvila, nebylo úplně zvykem. Tady je tradice popových zpěvaček, kterým píšou texty a hudbu píšou jiní lidé, a teď přišla skupina mladých žen, které vypráví o svém životě svým vlastním stylem. Při práci na článcích jsme narazili na to, že pro mainstream je možná náročné to zpracovat a porozumět tomu, působí to cizorodě, nezvykle, složitě k uchopení.
MK: Zároveň platí, že lidé, kteří u nás rozhodují o tom, jaká hudba poběží v rádiích, mají mnohem přísnější kritéria na domácí scénu. Umělkyně, které si píšou vlastní věci, mají autorský přístup a velice vyhraněný rukopis, vidíme v žebříčku nejúspěšnějších žen v českých hitparádách, ale jsou ze zahraničí, typicky ze Spojených států. Zároveň když se podíváme na to, jaké žánry vyrábíme a pouštíme do rádií doma a jaké dovážíme, tak hip hop je v nějaké míře žánr, který se občas pustí, ale nejsou to domácí tvůrci, natož tvůrkyně.

Vychází z dat také to, že když jsou zpěvačky samy sobě producentkami hudby a podobně, tak mají menší šanci proniknout do mainstreamu proto, že za nimi nestojí velký label?
MK: Specificky v rádiích data ukazují, že pozice pěti velkých labelů sice mírně klesá, ale podíl toho, co spadá do kolonky ostatní, to znamená malí vydavatelé, za posledních 18 let, kdy máme data, narostl z jednoho na čtrnáct procent. Pořád jsou to drobečky. Být součástí velké značky masivně zvyšuje šanci dostat se do vysílání tak často, aby se to promítlo do žebříčků.

Oba jste mluvili o rádiových gatekeeperech. Bavíme se o hudebních dramaturzích, kteří mnohdy testují to, co nasazují do playlistů rádií, na posluchačích, kteří mohou ohodnotit, co chtějí a nechtějí poslouchat. Liší se pak výběr stran ženských interpretek v rádiích a na streamu?
AM: Tady se dostaneme k problému absence žen, jak už zmiňoval Michal. V datech nám vyšlo, že žen je málo jak v rádiích, tak na streamech. Pokud bychom se bavili o české vlně rapu, která ovládla streamovací žebříčky, tak tam také nejsou žádné ženy. Nutno podotknout, že s rapem se do sluchátek Čechů a Češek dostala i ještě trochu otevřenější misogynie. Nedostatek žen nebo nevytváření příznivého prostředí pro ženy, pro hudebnice je problémem, který můžeme sledovat v nejrůznějších patrech a větvích celého hudebního průmyslu.

Světlou výjimkou může být Annet X zpívající na pomezí R&B, hip-hopu, asi i popu.
AM: Nevím, jakých čísel Annet X dosahuje na streamovacích službách, ale pro mě je zářným příkladem hudebnice, která je schopná dělat přístupné věci v R&B, melodičtější rovině, které by mohly slušet i rádiovým playlistům, zároveň se na nové desce mnohem víc pouští do rapu. Měla by šanci a má podle mě schopnosti na to zazářit v různých rovinách, ale myslím, že právě gender ji drží v patrech alternativy, která ji hodně oceňuje. Dostala cenu Apollo, což je cena, která náleží spíš k alternativní kategorii hudby, ale do vyšších pater, k vyšším oceněním a číslům se nepropracovává. Sama mi něco podobného popsala i v článku pro iROZHLAS.

Příběhy písní

Co je tedy rozhodující pro úspěch? Mluvila jsi o tématech, která vyzdvihují zpěvačky mladší generace zpívající o intimnějších věcech, vlastních nejistotách a podobně. To, že zpívají o takových tématech, je hůře přístupné pro české publikum?
AM: Obecně v historii populární hudby můžeme najít příklady toho, že ženy mluvící samy o svých životech jsou považovány za nositelky složitých témat, i když se pouští třeba jen do idealistických textů a podobně. Bavila jsem se s jedním hudebním dramaturgem o tom, jakou českou hudebnici má rád, kterou poslouchá, ale nenasadí do playlistu. Zmínil například Katarziu s tím, že její hudbu má opravdu rád, ale zdá se mu, že tvoří komplikované texty, že je to něčím příliš obtěžkané. Vzpomněla jsem si u toho na text hudebního publicisty Joea Maxe na serveru deníku Guardian, ve kterém zmínil písničkářku Joni Mitchell a to, že ona se s nálepkou příliš dospělého psaní a něčeho příliš komplikovaného potýkala po celou svou kariéru a nezískala tolik pozornosti. Tendence popisovat ženské psaní textů jako něco komplikovaného je něco, k čemu hudební průmysl tenduje obecně. Můžeme to nějak podchytit, zamyslet se nad tím, zohlednit to při gatekeepingu a než se rozhodneme něčemu nedat prostor, tak dvakrát zapřemýšlet, jestli to není z důvodů, které se v hudebním průmyslu opakují po desetiletí. Obecně si myslím, že v českém rádiovém mainstreamu je tendence sahat po hudbě spíš pro uklidňující účinky, nikoliv hledat v textech témata a dávat důraz na výpověď. Nejsme zvyklí to v textech hledat. Když jsem se snažila naposlouchat český rádiový pop a empaticky pochopit, co sděluje, tak jsem našla spoustu uklidňující hudby, ale zároveň jsem narazila i na příběhy, které mě překvapily. Nejúspěšnější rádiohit české hudebnice Anny K Nebe z roku 1997 její textař Filip Horáček napsal jako reakci na emigrační vlnu Romů do Kanady v témže roce. Je to určitý společenský protest, upozornění na to, že se jako společnost o něco ochuzujeme, že si pod sebou trochu podřezáváme větev. Ale tento příběh není vůbec známý, navíc ten song dostal o deset let později klip, který upozorňoval na úplně jiné téma. Měl být memoriálem pro letce RAF Pavla Taubera a akcent na nějaké současné téma se z toho úplně odsunul. Celý potenciálně výbušný protestsongový význam se obratem smáznul do vzdálenější historie s jasně popsanými hrdiny.
MK: Toto potvrzuje i pohled na celkové statistiky. Ať už si žebříčková data srovnáme podle čehokoliv, ať hledáme kapely, které měly nejvíc hitů číslo jedna, nebo koukáme na to, kolik týdnů strávily v hitparádě, tak první tři budou vždycky, a většinou i v tomto pořadí, Kryštof, Chinaski a Mirai. Všechny představují jeden typ hudby i kapely. Jsou to kluci s kytarami a zpívají nenáročnou, spíš odpočinkovou hudbu o situacích, které všichni zažívají. V drtivé většině textů není nic problematického. Jsou to hezké písničky o lásce, případně se do nich občas propíše únava z práce.

V rádiích má hudba funkci ne nutně sdělovat něco složitého, ale udržet u poslechu, protože rádia chtějí sdělovat nějaké informace a písničkami je ředí, aby neurazila a zachovala poslechovost. Je to na streamech podobné? Také tam posloucháme nejvíc Kryštof a Chinaski?
MK: Tam se to právě zásadně liší. Když se podíváme na nejhranější interprety z těchto kytarových boybandů, tak na špičce nejposlouchanějších je jen Mirai. Jinak to jsou žánrově i typově dost jiní lidé, jsou to hlavně jednotlivci Ben Cristovao, Yzomandias, Ektor a další hiphopeři. Pak bychom tam ještě našli kytarovou skupinu Wohnout, která ale přece jenom hraje trošku jiný žánr, je hozená víc do punku než Kryštof, Chinaski a Mirai.

Nutno dodat, že streamovací platformy mají obecně trochu jinou cílovou skupinu než česká rádia, kterou tvoří povětšinou mladší posluchači, nemýlím-li se.
MK: Je to tak. Na druhou stranu je to začarovaný kruh. Jinou cílovku mají proto, že do rádií se mladá hudba nedostane, tím pádem je poslouchá spíš starší posluchačstvo a o to hůř se do nich dostává mladá hudba.

Přesto v České republice máme spoustu specializovaných rádiových stanic, které hrají i jiné žánry a určitě i více ženských interpretek. Nicméně když to shrnu, tak minimálně v českém popu chybí ženy. Jak to zlepšit?
AM: V Česku je hodně nepopulární metoda řešení tohoto problému kvótami. Myslím ale, že stojí zato se nad ní zamyslet. Různé příklady zahraniční praxe ukazují, že vědomé zamyšlení se nad tím, jestli ženám dáváme dost prostoru a jestli jim vytváříme přijatelné prostředí, nese své plody. Zmínila bych iniciativu Keychange, která v zahraničí vyzývala festivaly k tomu, aby se zavázaly k vyrovnání lineupů. Už i v Česku to můžeme vidět v alternativní vrstvě hudebního průmyslu, kde se téma genderové rovnosti rozebírá už poměrně dlouho. Hudební magazín Full Moon věnoval několik článků nové vlně mladých hudebnic, menší festivaly se snaží o genderovou vyrovnanost a můžeme vidět, že množství mladých žen najednou skokově narostlo. Je potřeba, aby si tuto otázku vzali za svou i větší hráči, aby se nad ní zamysleli, než z nějakého důvodu nedají prostor ženě, a zreflektovali, jestli některý z jejich důvodů není předsudečný nebo jestli se netýká nějakého mýtu, který okolo žen a jejich práce vnímáme po staletí. Pak by se situace možná mohla zlepšit.

V této epizodě byly použity tyto ukázky písní 4am zpěvačky Tea Sofia z alba Stani z roku 2020, Cold zpěvačky Terra z roku 2020, Restless zpěvačky Aiko ft. Boy Jr. z alba Fortune’s Child z roku 2023, písně Vrstvy a Koukej se mnou zpěvačky Annet X a Nobody Listen z alba KOUKEJ SE MNOU z roku 2023 a Nebe zpěvačky Anna K z alba Nebe z roku 1999.