Co pro vás Bachmut znamenal dřív, co je teď? Znal jste místa, o kterých v reportážní knížce píšete, předtím?
Pro mě ta místa byla neznámá. Sice jsem v roce 2012 na východě byl, konkrétně v Doněcku, ale Bachmut bylo až do začátku války naprosto neznámé místo, území, slovo. A zůstalo to tak i po začátku plnohodnotné války – tehdy se hodně mluvilo o Mariopolu, Volnovaše, Popasné. Na konci podzimu roku 2022 jsem jel do Charkova, navštívil jsem tam Národní pedagogickou univerzitu.

A bylo to vlastně chvíli poté, co univerzitu zasáhla raketa Iskander, hodně toho poničila. Na katedře ukrajinistiky mi vedoucí katedry jen tak mimochodem ukázala solnou lampu – se slovy, že je z Bachmutu. Ve mně to tehdy nevyvolalo… naprosto nic, žádné emoce. No a uplynul asi měsíc a o Bachmutu se v souvislosti s intenzivními boji psalo po celém světě.

Pro Rusko to tehdy byla, jak to říct, uvízlá kost v krku. Když utrpěli strategické prohry, přesunuli se na tuto část fronty. Já osobně jsem se pak ocitl v Bachmutu spolu se záchranáři, přesně na silvestra. Právě tehdy jsem si uvědomil, že se tady všude děje něco, co poznamená světové dějiny.

Odborníci se to už tehdy snažili o všestrannou analýzu. Zjišťovali ztráty, zapojení vojenských sil. Podle jejich údajů to byla největší bitva v Evropě od druhé světové války. A právě tehdy jsme se rozhodli, že uděláme panoramatickou reportáž z několika úhlů pohledu: s myšlenkou na to, že by mohla s postupem času ukázat, jak celá válka vypadala.

Impulz k sepsání reportáže tedy byl jasný. Proč jste se ale rozhodl právě pro tenhle žánr? Při čtení si nelze nevšimnout vlivu polských reportérů – jejich knihy jsou v Česku dost populární. Podle vás má reportáž nevýhodu rychlosti a nevybroušenosti – a výhodu autentičnosti. Ale u vás jsou i stopy poezie v próze, povídky, je to smíšený žánr – a obálka knihy oproti tomu, co je uvnitř, vlastně klame…
Je pravda, že polská reportážní škola je velmi populární i u nás. Ukrajinská tradice mimochodem byla zničena ve 30. letech minulého století, kdy byl popraven třeba Majk Johansen. Víte, pravda války je asi taková, že když se ocitnete v zákopu – jako je to na obálce knihy, tak tam potkáte neuvěřitelné lidi.

Matematického kandidáta věd, člověka, který měl svoji šnečí farmu, ženu, která pracovala v módním časopise… A podobné je to i v tom všednodenním prožitku. Při poplachu se do podzemí kyjevského metra společně vydává člověk, který před chviličkou na ulici v rychlosti zaparkoval svoje superdrahé auto – a vedle něj je malá holčička s mámou, která se ji snaží zabavit pohádkami. Když píšu reportáž, píšu o tom, co se mě fyzicky dotýká.

Na chodníku zůstává zaschlá krev člověka, kterého před chvílí zabili. A já musím psát o husí kůži, kterou vyvolávají běžné situace i tyhle hrůzy. A mravenčení, změnu srdečního rytmu, podle mě evokuje už ta forma, jakou reportáž vzniká, jak ji čteme. Naprosto nemusím brát ohledy na čtenáře, který si s knihou zaleze v klidu do kouta a tam si hezky užívá text.

Nemusím a nemůžu se jako reportér starat o to, jestli má šanci z toho vystoupit. Je to žánr, ve kterém nemůžu zachycovat jen fakta – nebo jen emoce. Je to dojem, autenticita – a s pocitem tachykardie je potřeba počítat.

Pocit tachykardie jsem přesně takhle zažila. Vy popisujete strašlivě silné věci – a zároveň všednodennost člověka, který byl vytržen ze svého kontextu. Vojáci, ženy, děti, zdravotníci, zvířata – všichni jsou tou válkou okoralí, ohlodaní. Nemyslím to teď jako provokaci, ale jak vnímáte smysl té knihy ve chvíli, kdy je jedna sociální bublina s vámi – a ta druhá to bude považovat za blamáž, svého druhu propagandu. Myslel jste na to, že to může názorově působit i opačně, pokud někdo není proukrajinský?
Na to se mi asi těžko odpovídá… Víte, na ta místa jsem jel bez ideologie, psal jsem, co jsem viděl na vlastní oči. Mimo jiné je tam doprovodný fotografický materiál. Stejně jako ve fikčních knížkách jsem přesvědčen o tom, že čtenář nemá dostávat hotové odpovědi.

A rozhodl jsem se ostatně cíleně: v knize Bachmut jsem v podstatě doslova přepsal odvyprávěné příběhy. Doplnil je fotkami. Bez komentáře, bez dalšího vysvětlování. Vnímám to jako ten nejčestnější způsob: povědět prostě o tom, co jsem zažil.

Kouzlo reportáže je i v její rychlosti. Ta se logicky trochu vytrácí spolu s překladem do dalších jazyků. Jak pracujete s překladateli? Ta knížka opravdu není pro slabé povahy, je to fakt drsné a hodně vulgární – a na druhou stranu poetické, jazykově kreativní…
Zastavím se u těch vulgarismů – to bylo téma i ve chvíli, kdy kniha vycházela ukrajinsky. Jestli psát takhle drsně, nehezky, jestli to fakt musí být každé druhé slovo. No jo, ale ti lidi tak mluví! A podle mě by autor reportáže měl být věrný originálu. Když to tak je doopravdy, je to i v knize. A neříkám, že mě ten paradox nezaráží.

Skončíte třeba během ostřelování ve sklepě spolu s evidentně dobře postavenými dámami, maminkami, které se tam skrývají s dětmi. A to pak tedy slyšíte věci! Jenže je to opravdové. České překladatelky tady odvedly naprosto nevídanou práci. Převádějí reálie, snaží se zachycovat emoce.

A až při konzultaci s nimi jsem si uvědomil to, na co jste se ptala na začátku: že je možná podobně těžké překládat takovouhle reportáž, jako překlad poezie. Je to emoce, živý jazyk, velmi osobní pohled. S překladatelkami v tomto případě až soucítím (smích). Vysvětlit idiomy, situace i reálie musí být fakt strašná práce.

Vnímáte knihu Bachmut do jisté míry i jako varování? My jsme třeba z hlediska geopolitického dění Ukrajině velmi blízko. Zpravodajství je toho plné. Berete to i jako zdvižený prst směrem k tomu, co se například v Evropě projevuje jako inklinace k extrémní – ať už pravici, nebo levici?
Tohle je pro mě zvláštně těžká otázka, i když ji naprosto chápu – víte, mně možná trochu chybí nadhled na to, abych „chtěl varovat“. Mám pocit, že hlavní otázkou je teď to, aby Ukrajina – a s ní tedy i západní svět – přežila tak, jak je známe. Možná se nějaké konkrétnější obrysy varování, jak říkáte, ukážou s postupem času.

V tomhle odpovídám jen za sebe, jak to vnímám na základě své zkušenosti. Možná v souvislosti s aktivizací různých konfliktů v celosvětovém měřítku, půjde o fyzické a kulturní přežití Evropy. Ale co já vím, třeba přeháním. Dějiny ukazují, že je důležité dívat se do zpětného zrcátka.

Jak se Rusko chovalo v minulosti. Nezastaví se, dokud nedostane facku. A bohužel není tak těžké si přestavit, jak by to teď vypadalo, kdyby ta třídenní vojenská operace před třemi lety skončila podle plánů. Měli bychom ještě ten luxus povídat si o radikalismu a jeho rozvoji?

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít