Japonský zábavní televizní průmysl je ve světě populární hlavně díky svým bláznivým soutěžím. U nás neznámější jsou Takešiho hrad a Ninja Faktor. Ty jsou ale slabým odvarem toho, v čem Japonci dokážou soutěžit: od ochutnávání nábytku – zda není z čokolády – po různé formy ponižování účastníků.

Ovšem z úplně jiného soudku je pořad Old Enough! (originále Hajimete No Otsukai). V něm početný filmový štáb se skrytými kamerami sleduje dvou až pětiletá batolata na jejich prvních pochůzkách. Třeba necelé tři roky starý Hiroki musí v kilometru vzdáleném obchodě koupit tři položky, včetně květiny na oltář své babičky.

V jiném díle zase tříletá dívka musí mamince vyzvednout opravené hodinky nebo z ulovených ryb nechat udělat na tržišti oblíbené sašimi. Mrtvé ryby v celku se jí sice moc nelíbí, ale úkol nakonec splní.

Štáb ani rodiče nesmí dítěti, často ověšenému nákupními taškami, pomáhat. Samy si ale o pomoc říct mohou, což často také dělají. Někdy tak pochůzka zabere malým dobrodruhům, kteří se za žádnou cenu nechtějí vzdát, i několik hodin.

Na sobě kromě „talismanu“, což je mikrofon zašitý v barevném látkovém pytlíčku, mají také peněženku, svačinku nebo nesou krabici s ledem a čerstvě ulovenými rybami. Když jim vypadnou, pomůžou všímaví sousedé. Právě nejen vesnice, ale také jednotlivé čtvrti nebo domy fungují v Japonsku jako malé komunity, takže obyvatelé většinou dítě znají a v jeho výpravě ho podporují.

Japonská oddanost komunitě 

Při sledování seriálu, který budí emoce nejen v dospělých, ale také v samotných dětech, které někdy chtějí hned vyrazit nakoupit nebo se naopak bojí, že ho rodiče pošlou samotného ven, člověka napadne, zda by se dal takový koncept přenést i do Česka.

Odpověď je poměrně stručná: nedal – a to hned z několika důvodů. Podle Michala Kolmaše z Katedry asijských studií na pražské Metropolitní univerzitě je rozdíl už v tom, že japonské děti do dvou let tráví veškerý čas s matkou, která je vede k většímu emocionálnímu propojení s tamní komunitou.  

„Třeba jim často říká, aby brali ohled na ostatní – a to ještě mnohem více než u nás. Ty děti potom jsou takové, že se snaží potlačovat vlastní emoce a snaží se vycházet vstříc komunitě. Je to takový obecný princip v japonské společnosti,“ vysvětluje Kolmaš pro Radiožurnál.

Jak dodává, oblíbená japonská show ukazuje právě to, že i tak malé děti nemají problém s tím dojít matce pro nákup nebo odnést otci do čistírny pracovní uniformu. Mají pocit, že tak přispívají komunitě a své rodině.

„Pro Japonce je osamostatnění dětí velké téma, na kterém si zakládají. Jsou hrdí na to, že je zapojují do veškerých činností. I proto si už šestileté děti na základních školách sami vytírají třídy nebo rozdávají obědy. A od první třídy také – i v Tokiu a dalších větších městech – jezdí do školy i ze školy sami,“ říká japonolog.

Řidší doprava, nízká kriminalita

Dalšími faktory, proč i batolata mohou sama vyrazit na nákup, je fakt, že v Japonsku podle Kolmaše prakticky neexistuje parkování na ulicích, které jsou proto přehlednější.

Pokud si někdo chce koupit auto, musí doložit, že má garáž nebo parkovací místo, které není na ulici. Nižší je také povinná rychlost ve městech a obcích – 40 km/h.

Roli hraje také nízká kriminalita, která v Japonsku patří mezi jedny z nejnižších na světě – i když to je právě jedna z věcí, kterou kritizují i někteří z místních obyvatel. Ti upozorňují na to, že oblíbená show se vysílá od roku 1991. Od té doby se podle nich změnila i bezpečnost na ulicích. Vášnivé debaty teď svým vstupem na Netflix vzbudil seriál také mezi Evropany a Američany.

Na internetu se o své vlastní zkušenosti z pochůzek dnes dělí také už dospělí Japonci. Pochvalují si, že jim show pomohla získat sebevědomí.

Alžběta Havlová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít