Původně jste vystudovala hudební vědu. Pak jste se deset let věnovala práci v marketingu. Nakonec jste se ale rozhodla změnit profesi a stát se kurátorkou. Co vás k tomu vedlo?
Kurátorství mě lákalo delší dobu. I když se zabýváte marketingem v muzeu, tak nemáte žádné slovo ohledně toho, co by se mohlo vystavovat. Chtěla jsem na to mít větší vliv. Když se věnujete té obchodní stránce, je těžké se přesunout ke kurátorství. Nejdříve jsem tak dělala kurátorské projekty na volné noze a spolupracovala přímo s umělci. Jakmile jsem odešla do Smithsonian American Art Museum (ve Washingtonu pozn. red.) v rámci doktorského studia, dala jsem si od marketingu pauzu.

Nakonec jsem se vrátila do Londýna a začala pracovat v Tate Modern jako asistentka kurátora. Vyžadovalo to hodně tvrdé práce, aby mě tak lidé vůbec dokázali vnímat, neboť jsem měla deset let zkušeností v jiném oboru. Teď si toho vážím, protože mnoho lidí se dostane na ředitelskou pozici přes kurátorskou dráhu a pak najednou musí řešit financování, nebo přemýšlet o značce a o tom, jak komunikovat s lidmi z široké veřejnosti, ale i z hlediska podporovatelů. S tím mám také bohaté zkušenosti.

V londýnském Tate Modern jste pracovala v akviziční skupině, která se specializovala na nákup děl ze středovýchodní Evropy a Ruska. Bylo to právě tehdy, kdy jste se nadchla pro tuto oblast umění?
Už moje doktorandská práce byla zaměřená na historické souvislosti v letech 1950 a 1960 mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Zajímalo mě, jak využívali umění jako formu diplomacie. I díky tomu jsem pak dostala místo v Tate. Nakonec jsme se tam ale ruskému umění skoro vůbec nevěnovali. Místo toho jsem dala přednost spíše středoevropskému a východoevropskému umění, což bylo úžasné. Rozšířila jsem si tak znalosti třeba českého, polského, rumunského nebo maďarského umění.

Pokud jde o akvizice a práci na rozšiřování sbírky, Tate se velmi soustředí na rozšíření globální sbírky. Kurátoři měli tendenci odjíždět z Londýna, na několik dní do jiné země, aby tam mohli „nasát“ kulturu a zjistit, jaká je tam umělecká scéna. Na základě toho se pak rozhodovali o sbírkách. Bavili se s místními galeristy, koho z umělců by doporučili. Proto jsem měla silné nutkání taky strávit někde delší čas. Dovolilo mi to nakonec angažmá v pražské Národní galerii.

Tam jste v roce 2019 pracovala na výstavě sochaře Alberta Giacomettiho. To byla první návštěva Prahy?
Poprvé to bylo v roce 2003. Pak už jsem se vracela pravidelně. Do Prahy jsem se přistěhovala v roce 2018, když jsem začala pracovat v Národní galerii. Nastoupila jsem, a hned mi po pár měsících řekli, že budu kurátorovat výstavu o Giacomettim. To byl křest ohněm. S producentem a i s týmem z Fondation Giacometti v Paříži se nám to nakonec podařilo a byl to úspěšný projekt.

Nebude vám jako budoucí ředitelce Galerie Rudolfinum chybět ta kreativita a ruch kolem přípravy výstavy? Neobáváte se byrokracie?
Pracovala jsem patnáct let, sedmnáct let, ve státem financovaných institucích. S tímto druhem administrativy mám bohaté zkušenosti a pracuje se mi v tom velmi dobře, ačkoli si uvědomuji, že i tak je to výzvou. Opravdu mě baví obchodní stránka provozu galerie a jak se dostat blíž k návštěvníkům. V kurátorství však hodlám pokračovat. Stále mám v plánu připravit každý rok nebo dva výstavu. Jako svůj hlavní úkol ale vnímám roli ředitelky a spolupráci na výstavách s dalšími kurátory.

Galerii nicméně tvoří mnohem více věcí než jen výstavy. Jsou tu lidé, kteří se zabývají vzděláváním, komunikací nebo financemi a tak dále. Aby tak byla galerie skutečně úspěšná, musí v ní všichni spolupracovat. Proto chci jako ředitelka dávat kolegům prostor, aby byl jejich hlas slyšet.

Galerie Rudolfinum je známá tím, že do ní mohou přijít lidé zadarmo. Jak to v současné situaci, kdy se mnoho kulturních institucí potýká s vysokými náklady, udržet?
Je to finančně náročné období jak pro instituce, tak i pro běžnou populaci. Galerie Rudolfinum volný vstup zavedla zhruba před pěti lety. Po celou tu dobu je podporována sponzorskými dary. Samozřejmě doufáme, že spolupráce bude pokračovat. Pokud toho nebudeme schopni, hledali bychom podporu jinde.

Mnoho let jsem pracovala v galeriích a muzeích v Londýně, které měly vstup zdarma, zejména do stálých sbírek. A vždycky se po několika letech, kdykoli nastala finanční krize nebo finančně těžké období, objevila otázka: měli bychom začít vybírat vstupné? Některé kontroverznější hlasy říkaly, zpoplatněme jen cizince nebo jen turisty. Pak se ale rozpoutá velká diskuse o tom, jak by se to vůbec dalo kontrolovat.

Průzkumy prokazují, že díky vstupu zdarma přijde více lidí. A ti pak mají tendenci si koupit v galerii třeba kávu nebo něco v obchodu s dárkovými předměty. V případě zavedení placeného vstupu, tak nakonec můžete o peníze přijít, protože se sníží návštěvnost a tím pádem i pravděpodobnost, že si lidé něco koupí. Je třeba zaměřit se na to, aby se k nám lidé nadále vraceli. V kavárně můžeme rozšířit nabídku a v obchodě taky. To je třeba něco, co můžeme změnit a volný stup takto podpořit.

Je to těžká otázka, ale můžete zmínit vaše oblíbené české umělce? Abychom si mohli alespoň představit, kam chcete tuto instituci rozvíjet.
Samozřejmě nechci jmenovat a vyvolat tak přehnaná očekávání. V České republice je mnoho výrazných umělců. Někteří z nich v poslední době vystavovali také Rudolfinu. Jako třeba Jiří Příhoda. Retrospektiva jeho díla na mě udělala velký dojem. Zajímavě využil prostory galerie. Nebo Kryštof Kintera, který tu měl také skvělou výstavu. Nesmíme opomenout ani české umělkyně jako Adriana Šimotová, Eva Kmentová a celá ta generace šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. A myslím, že je nezbytné věnovat více pozornosti vynikajícím umělkyním, které dnes tvoří.

V posledních letech edituji také knihy pro Univerzitu Karlovu. Mezi publikacemi mě zaujala třeba práce na překladu knihy o Bohumilu Kubištovi (Bohumil Kubišta a Evropa pozn. red.). Líbí se mi jeho experimenty a ty texty shromážděné Marií Rakušanovou nabízí velmi podrobný vhled i do tehdejší české a evropské výtvarné scény.

Cítíte jazykovou bariéru? Většina vašich kolegů mluví česky.
Když jsem před pěti lety přišla do Národní galerie, nemluvila jsem česky vůbec. Jsem velmi vděčná všem kolegům, kteří se mi přizpůsobili. Nedokážu si představit, že by se někdo objevil v londýnské galerii a neuměl ani slovo anglicky. Vím, že to není zcela rovnocenné přirovnání. Teď už ale rozumím česky mnohem lépe a snažím se česky mluvit. Učím se ale pomalu, protože čeština je těžká.

Tým v Rudolfinu je mezinárodní. Jsme součástí České filharmonie, což je mezinárodní instituce. Jsou zvyklí mluvit anglicky. Nedávno se filharmonie vydala na další zahraniční turné, tentokrát po Japonsku a Jižní Koreji, angličtina je tedy jejich hlavním operačním jazykem. Česky se ale učím, chápu, že je to důležité a od Nového roku, kdy nastupuji do Galerie Rudolfinum, budu v učení pokračovat na denní bázi.

Martin Hrnčíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít