Havla si cením jako umělce a bojovníka za svobodu, politicky jsme se neshodli, říká srbský překladatel
Hry a eseje Václava Havla měly obrovský úspěch i v bývalé Jugoslávii. Do srbštiny je mistrně přeložil pozdější velvyslanec Aleksandar Ilić, jinak profesor světové literatury. Na Havla vzpomíná hlavně jako na umělce a bojovníka za svobodu, politicky si naopak více cení současného prezidenta Václava Klause.
První Havlova knížka, kterou srbský bohemista a profesor bělehradské univerzity Aleksandar Ilić přeložil, byly v roce 1971 Antikódy.
„Na knihu sám Václav Havel zapomněl. Teprve když se stal prezidentem, tak mu ji ukázali. Vyšla v emigraci. Byla tam i taková žertovná písnička – Slibujeme, že přestaneme blbnout – což podepsal Jan Žižka a Josef Švejk,“ říká profesor.
Pak se Aleksandar Ilić pustil do dramat – překladatelských i politických. „Nebylo to lehké, protože kromě komunistů-liberálů existovala velice silná skupina kryptostalinistů, kteří byli proti tomu, aby Havlovy knihy vycházely a hry se hrály v divadlech. Měli jsme s nimi velké konfrontace. Havel byl možná jenom v Polsku tak překládán a hrán jako v Srbsku,“ upozorňuje.
Vzpomínky překladatele a pozdějšího velvyslance Aleksandra Iliće zaznamenal zvláštní zpravodaj ČRo vSrbsku Martin Dorazín
Havlovy hry v Bělehradě uvádělo slavné divadlo Ateliér 212. V podobě spíš renesanční než brechtovské. Taková byla například Žebrácká opera.
„Na to představení jsem se díval spolu s Josefem Škvorecký. Škvorecký byl tenkrát v Bělehradě a já mu řekl, že jdeme do divadla na Havla. Byl strašně šťastný. Potom Havlovi zavolal z Bělehradu a řekl mu – já jsem se teď díval na Žebráckou operu. Havel se zeptal – oni hrají Johna Gaye? A Škvorecký odpověděl – pro Pána Boha ne, oni hrají tebe!“ vzpomíná Ilić.
Typicky havlovským paradoxem bylo obsazení hlavní ženské role. Hlavní roli manželky hlavního zabijáka a mafiána obsadila Mira Stupica, známá a slavná herečka a také manželka tehdejšího prezidenta Jugoslávie Cvijetina Mijatoviće.
„Moje vzpomínka na Havla je jako na člověka, který celý svůj život zasvětil umění, ale také svobodě. Byl to velice statečný, duchaplný a krásný člověk,“ míní Aleksandar Ilić.
'Vážím si Havla i Klause'
Dramatika a jeho překladatele ale rozdělily názory na konflikt v Jugoslávii a roli Srbska.
„Měli jsme rozhovor v Divadle Na zábradlí, který trval do dvou hodin v noci. On zapomněl, že jsem velvyslanec a já jsem zapomněl, že on je prezidentem. Nepohádali jsme se, ale prostě jsme spolu nesouhlasili. Bylo to velice vlídné, bylo to všechno hezké,“ vzpomíná Ilić a pokračuje:
„Ale já jsem přišel na ambasádu a řekl jsem – pro Pána Boha, ty jsi zapomněl, že to už není spisovatel, kterého jsi překládal, a kamarád, to je prezident republiky. A trochu jsem byl smutný z toho, že jsem udělal faux pas. Několik dní potom jsme se potkali na oficiální úrovni a najednou to byl velice milý člověk, který mě krásně pozdravil, jako kdyby nic nebylo,“ žasne nad jeho tolerancí navzdory ostrému nesouhlasu.
Havlovu větu bylo někdy v angličtině potřeba rozdělit na dvě, vzpomíná jeho překladatelka
Číst článek
Překladatel a diplomat Aleksandar Ilić je jedním z mála lidí, kteří si vytvořili dobrý vztah k oběma prezidentům – Václavu Havlovi i Václavu Klausovi. „Já jsem v paradoxní situaci. Havla si velice vážím jako umělce a jako bojovníka za svobodu svého národa. Ale politicky a za vytvoření demokratické společnosti v České republice si také velice vážím Václava Klause,“ přiznává.
„Pan prezident Havel a pan prezident Klaus jsou antipóly, ale ty se také přitahují. Měli jste štěstí, že jste na obou pólech té antinomie, kterou demokracie potřebovala, měli tyto dva lidi. Můžete být jako Češi pyšní na oba,“ uzavírá profesor bělehradské univerzity.
