V Národním divadle se začíná hrát představení 100 songů. Autora inspiroval teroristický útok
Na Nové scéně Národního divadla se od středy hraje očekávaná hra německého dramatika Rolanda Schimmelpfeniga 100 songů. K napsání hry ho vyprovokovaly události po teroristickém útoku v Madridu v roce 2004, pár minut před odjezdem vlaku z nádraží. Ve hře události sledují lidé skrze okna kavárny, kde se odehrává i česká inscenace - hosté si v ní navzájem říkají, jakou píseň mají rádi.
Stoupáte po schodech a míříte k jevišti nové scény. Míjíte kavárnu a vstupujete do sálu. Na chvíli máte pocit, že jste zpátky v kavárně. I takový byl záměr režiséra inscenace Štěpána Gajdoše.
„Pro mě je nejzásadnější téma ten moment, který nelze vrátit zpátky. Ten okamžik života, se kterým se už nedá nic udělat. A to, že tady si můžeme dovolit ho zpátky vrátit, je pro mě nějakým způsobem, až bych řekl, i vysvobozující nebo smířlivé s tou situací,“ popisuje.
Herci jsou oblečení civilně. Johana Tesařová v elegantním kostýmku zralé dámy. Dlouhovlasá Pavlína Štorková v objemném svetru a dlouhé splývavé sukni. A třeba David Matásek v krátkých béžových kalhotách. A také on má svůj oblíbený song, který mu v hlavě často zní.
„Titulní písnička z alba Davida Bowieho Heroes. To je taková srdcovka, nejenom tou zvláštní náladou a tím tehdy progresivním zvukem, ale i ten text nějak konvenuje. Tak to bude asi tahleta,“ popisuje herec.
Střelba na fakultě
100 songů ale není o tom, jaké písničky máme rádi. Je o daleko smutnějším tématu. Herci si ale téma vztahují spíše ke střelbě na filozofické fakultě.
„Nás to samozřejmě šokovalo a zastihlo naprosto nepřipravené. Vždy jsme podobné věci měli zprostředkované a najednou se to stalo u nás a takovýmto otřesným způsobem. Představení mi to hodně připomnělo. Ale nejvíce mě zaujala formální stránka, je to rekonstrukce pomocí střípků, vlastně taková detektivní práce, kdy se dává dohromady příběh, abychom se seznámili s postavami. To potom člověka daleko víc zasáhne, když ty lidi znáte. To se snažíme divákům zprostředkovat,“ říká Matásek.
Dramaturgyně Národního divadla Ilona Smejkalová si také sama často pobrukuje skladbu, která trochu k tématu inscenace odkazuje.
„Jmenuje se Runway Train a v souvislosti touto inscenací, mě to přišlo až osudové. Jednoduše se tam zpívá o tom, že odjíždějící vlak už se nikdy nevrátí. Skladba vznikla jako připomínka toho, že když má člověk depresi, tak může mít pocit, že je to takový ujíždějící vlak, který ho může úplně zničit, a často neví, jak z té deprese ven. Když jsem tu skladbu poslouchala, tak jsem vůbec nevěděla, že to má až takové konotace. Ale strašně mě uchvátil klip, ve kterém se objevovaly ztracené děti, které někdo hledá. A díky tomu se mnoho dětí našlo. Když tu píseň slyším, tak si vždycky vzpomenu na šťastné osudy dětí, které se našly. A zároveň na to, že v době, kdy jsem tu píseň slyšela, jsem si uvědomila, že odjíždějící vlak se nikdy nevrátí a musím hodně změnit život,“ vzpomíná.
31:31
Divadlo ve stylu newyorského klubu. Do Violy vrátíme hudbu i poezii, plánuje ředitelka Cibulková
Číst článek
A bude hra o písních a o hudbě? „100 songů je trošku zavádějící název. Já se přiznám, že jestli něco mi trošku vadilo na Schimmelpfenigově textu, tak je to název jeho hry. Všichni mě ale přesvědčili, že naopak, že si pod tím každý může představit cokoliv. Jednoduše řečeno, každá z postav, která se objeví v našem příběhu a cestuje vlakem, má v hlavě nějakou píseň. Z těch 100 songů se skládá příběh celé hry. Teprve, když sledujete naši inscenaci nebo když čtete text, tak pochopíte, že ty písně nejsou zvoleny náhodně,“ uzavírá dramaturgyně.
Německý dramatik Roland Schimmelpfennig má svůj osobitý styl psaní. Nechává tak trochu na divákovi, aby si z dialogů postav děj sám poskládal. A podobně postupují i čeští inscenátoři.
