Rok povinné vojny skončil před 10 lety, dnešní mladíci po aktivní službě nijak netouží
Na povinnou základní vojenskou službu nastoupili poslední mladí muži v dubnu 2004. Skončila jim už za devět měsíců, do civilu šli v prosinci téhož roku. Od té chvíle se armáda spoléhá jen na profesionální členy.
„Říkalo se: Vojna z tebe udělá chlapa. Když už nic jiného a musel jsem tam rok být, někoho jsem musel poslouchat, každé ráno jsem měl tělocvik, tak to pro moji fyzickou stránku udělalo víc než v předchozích několika letech na škole,“ vzpomíná na svá vojenská léta současný mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek.
Dnešní mladíci ale po aktivní službě nijak zvlášť netouží. „Jako pacifista jsem proti jakékoli službě v armádě,“ potvrzuje mladý muž. „Určitě bych si to chtěl zkusit, ale ne, aby to bylo povinné - taková ta drezúra a školení vojáků. To by se mi asi nelíbilo,“ přemítá další.
Podle sociologa Jaroslava Sýkory byla ale role vojenské služby zásadní v životě mladých mužů a služba jako taková měla zásadní vliv na morální vlastnosti člověka a jeho další vývoj. „Vyvolává podvědomí – řekl bych – povinnost obrany vlasti a spojenců,“ zdůrazňuje s tím, že navíc pocit věčného míru, vyvolaný dlouhou dobou klidu od roku 1945, může být zrádný.
Povinná základní služba měla navíc v českých zemích zhruba 150letou tradici. Pro většinu mladých mužů ale znamenala spíš nepříjemnost: přerušení kariéry, komplikace v osobním životě i to, že museli často poslouchat důstojníky, jejichž odbornost byla mnohdy sporná.
V 80. letech chodilo na vojnu až osmdesát procent mladých mužů z populačního ročníku, o deset let později to bylo už jen dvacet procent.
„Byli znevýhodněni na trhu práce. Příjmy byly oproti těm, které by mohli dosáhnout v civilním zaměstnání, nesrovnatelně nižší, byť o ně bylo postaráno – měli stravu a šatstvo,“ porovnává Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu.
Slovenské armádě chybí peníze, východisko hledá ve spolupráci s Čechy
Číst článek
Výcvik vojáků základní služby tak postupně začal být pro stát luxusem - za rok se nováčci stejně nenaučili obsluhovat čím dál náročnější vojenskou techniku. Česká armáda se navíc začala podílet na zahraničních misích, a na ty právě kvůli neodbornosti nebylo možné vojáky základní služby vysílat. Vojna byla ale lákavá třeba pro mladíky, kteří se chtěli stát profesionálními řidiči.
„Armáda umožnila řidičský průkaz na nákladní auto, umožnila vojákům jezdit autobusem i nákladním autem. V civilu na to čekali třeba pět let,“ připomíná výhodu analytik Bohuslav Pernica z ministerstva obrany.
„To, že vojenská služba skončila a s ním i příspěvek armády civilnímu sektoru, kam jsme dodávali řidiče, se projevilo za čtyři nebo pět let po skončení základní vojenské služby, kdy autodopravci zjistili, že nemají žádnou kapacitu, která by takhle školila řidiče nákladních automobilů.“
Zrušení základní vojenské služby se mnohdy zaměňuje se zrušením branné povinnosti. Ta je ale nadále v případě ohrožení České republiky závazná, a to pro muže i ženy. Profesionálních vojáků má v současnosti armáda 21 tisíc, tedy stejně jako před 10 lety. I díky zrušení povinné vojny se ale povedlo o dvě třetiny snížit počet civilních zaměstnanců - na sedm tisíc.
