Po válce ho odsunuli do Německa. Teď ho chtějí v rodném městě vyznamenat
Narodil se v Čechách, ale česky neumí. Když skončila válka, byly mu dva roky. Odsunuli ho s rodinou a dalšími Němci do západního Německa. Walter Schrammel se ale po revoluci rozhodl, že svůj rodný kraj znovu objeví a pozná. A tak rok co rok jezdí na Jihlavsko do Salavic u Třeště. Ze začátku se na něj místní dívali s nedůvěrou. Dneska mu chce třešťská radnice za zásluhy udělit pamětní medaili, kterou předtím ještě nikomu nedala.
Jana Trojanová čeká návštěvu z Bavorska. Přijede za ní Walter Schrammel. „Dneska budu dělat guláš, knedlík, ale on řekl, že by chtěl kuře, ještě bude kuře na prudko, kuřecí steaky. Takže ať si vybere,“ popisuje.
Paní Trojanová viděla Waltra Schrammela poprvé na začátku 90. let, když do Salavic přijely dva autobusy odsunutých Němců, kteří se chtěli podívat na své rodiště. „Nikdo je tu vlastně nepamatuje, protože všichni obyvatelé Salavic jsou, asi na dvě nebo tři výjimky, až po odsunu. Ti přišli do těch jejich domů. Byli k Němcům nedůvěřiví, báli se, že by mohli o baráky přijít,“ líčí.
Paní Trojanová se ale s Waltrem Schrammelem skamarádila: „I se syny jsme už dvakrát u něho byli. Navštívit ho soukromě v Obergünzburgu. Oni, když přijeli sem, tak zase bydleli tady u nás, aby si nemuseli platit hotel.“
Walter Schrammel se ale nekamarádí jenom s paní Trojanovou. V nedaleké Třešti odbavuje jednu návštěvu za druhou. „V Salavicích mám deset známých a tady v Třešti asi dvacet rodin, které každý rok navštěvuji," říká téměř sedmdesátiletý Walter Schrammel, automechanik, zaměstnanec Německých drah a od 90. let důchodce.
„Když se v roce 89 otevřela hranice, vyrazil jsem do rodného kraje. V Salavicích jsem uviděl kapli ve špatném stavu. Řekl jsem si, že musím něco udělat. Že ji nesmím nechat spadnout. A to se mi povedlo. Dnes je opravená."
Počáteční nedůvěra
Walter Schrammel si samozřejmě vzpomíná, že když do Salavic přijel poprvé, tak se na něj místní dívali s nedůvěrou: „V roce 94 jsem po bohoslužbě v Salavicích vystoupil a veřejně prohlásil, že se nechceme vracet, že chceme jenom navštěvovat náš někdejší domov a že chceme zůstat nadále v míru."
Schrammel má pocit, že se mu to v posledních dvaceti letech daří. Místní ho znají jako člověka, který se o zdejší kraj zajímá. A když může, tak pomáhá, říká Jana Trojanová: „Například zjistil, že jsou tady kluci, kteří hrají fotbal, takže nakoupil supermoderní nové dresy pro celé fotbalové město.“
Nejen proto se radnice v Třešti rozhodla udělit letos na podzim panu Schrammelovi pamětní medaili, kterou dosud nikomu nedala. „Jsem ročník, který nezažil ani válku, ani odsuny. Myslím si, že už je opravdu hodně let po válce. Žijeme ve společné Evropě, tak bychom to měli brát,“ dodává vícestarostka Eva Požárová.
