Pět maratonů jsem sbírala zkušenosti a teď to vyšlo náramně, těší Stewartovou po olympijském limitu
První prosincovou neděli ve Valencii zazářila česká maratonská běžkyně Moira Stewartová. Ve Španělsku časem 2:25:36 vytvořila národní rekord, zaběhla si osobní rekord a hlavně splnila limit na olympijské hry v Paříži. Kolik maratonů může elitní běžec během roku absolvovat? Jak široký je realizační tým kolem svěřenkyně Václava Janouška?
Ve Valencii jste 3. prosince zaběhla český národní rekord na maratonu 2:25:36 a zároveň i splnila olympijský limit. Jak tento úspěch vnímáte?
Udělala jsem si velký osobní rekord, téměř o čtyři minuty. Olympijský limit byl sen, a že jsem ho překonala o víc jak minutu, tak to byl pro mě šok.
Poslechněte si celý rozhovor s vytrvalkyní Moirou Stewartovou v pořadu Na place
Už máte trasu olympijského závodu v Paříži před očima?
Vůbec jsem nad tím nechtěla přemýšlet, dokud jsem neměla jisté to, že se tam podívám. Po maratonu ve Valencii jsem spíš začala odpočívat a neřešila další plány.
Jaká je to pro vás satisfakce, když jste při kvalifikaci na minulou olympiádu byla z Češek první pod čarou?
Tenkrát to pro mě bylo těžký. Troufám si říct, že to tehdy nebyla moje chyba, že jsem tam neodjela. Byly tam trochu chyby v organizování závodů, ale nechci si stěžovat. Byla jsem tehdy hodně zklamaná, ale teď to byla taková odplata za to Tokio.
Jak se na olympijské hry těšíte?
Pro mě je to skoro dojemná chvíle. Byl to dlouhodobý cíl, který se napoprvé nepovedl a proto si to teď užívám o to víc. Olympiáda je pro atlety to nejvíc a dostat se tam je velká radost.
Podpora rodiny
Jaké byly vaše sportovní začátky, už od dětství jste věděla, že budete běhat?
Vůbec jsem to nevěděla. Celou základní školu jsem chodila tancovat a k běhání se to přehouplo až při přechodu na střední školu. Oba rodiče běhají, cestu jsem si k tomu ale našla sama, protože oni pro mě byli vzor. Začínala jsem v patnácti letech, což se teď asi vyplácí. Nejsem to přetrénované dítě.
Představíte nám vaši běžeckou rodinu?
Mamka běhala osmistovku, patnáctistovku i pětku na dráze, ale také v krosu a na silnici. Půlmaraton a maraton si ale nikdy nezaběhla. Půlmaraton tedy jo, ale až později. Byla tehdy i v širší československé reprezentaci. Táta reprezentoval Skotsko, primárně běhal krosové závody a byl i na mistrovství světa. Brácha běhá spíš kratší tratě od osmistovky do deseti kilometrů.
Pomáhají vám rodiče v běhání ve velké míře?
Podpora byla velká. Poté co jsem dostudovala Vyšší odbornou školu, tak jsem dva roky tak levitovala, když jsem nenastoupila do práce a ani nebyla v žádném sportovním středisku. V těch letech mě podporovali asi nejvíc, abych ten sport dělala a nenutili mě jít někam do práce.
Jak rychle se dává tělo dohromady, aby bylo schopno běžet další maraton?
Bude to hodně individuální. U elitních maratonců ale nevidíme víc jak tři výsledky za rok. Je to velký zásah pro tělo, které ze závodu odchází s mikrotrhlinkami v těle. Člověk to vůbec necítí, ale svaly jsou opravdu zničené. Je dobré vhodně zregenerovat a nějakou chvíli ani neběhat. Jsou lidé, kteří si to dají i každý měsíc, ale jde o běžce, kteří to nejdou úplně naplno.
Přemýšlí běžec při maratonu tak, že to hodně dlouho trvá?
Člověk tak energeticky strádá, že nemá cenu tak přemýšlet. Neznamená to, že bych měla černo před očima, ale je to, že člověk je schopen třeba jen přemýšlet, jak se cítí nebo kolik kilometrů to má do cíle. Většinou reaguji na danou situaci.
Co je potřeba k dobré přípravě na maraton?
Základ tréninku je velký objem. Bez hodně naběhaných kilometrů to nejde. Je potřeba mít dobře nastavenou mysl, protože se bude dlouho trápit a musí na to být připravený. Součást přípravy je i dobře jíst.
Specifikum maratonu
Dá se vůbec na závod těšit, když víte, že se fyzicky tělo bude trápit?
Člověk se může těšit tak na první maraton, protože neví, do čeho jde. Mezi běžci se říká, že ten druhý je pak nejhorší. Až do pátého maratonu jsem se netěšila a přehouplo se to až teď. Už jsem se poučila, při pěti maratonech jsem sbírala zkušenosti a teď to vše vyšlo. Věděla jsem, že příprava šla správně, proto jsem se těšila.
Maraton je dost zvláštní disciplínou..
Je specifický. Člověk musí vyladit na ten jediný den v roce. Pokud se mu to nepovede, tak ví, že další pokus bude až za dlouhou dobu. Je na člověka vyvíjen určitý tlak.
Kolik lidí máte v realizačním týmu, který vám pomáhá k tomu, abys předváděla nejlepší výkony?
Není to jednotný tým. Jsou to lidé z různých odvětví. S trenérem Václavem Janouškem spolupracuji třináct let, což není úplně běžné, protože většinou lidé pendlují mezi více trenéry. Na fyzio chodím do Body Solution, využívám maséry na Olympu, pan profesor Vítek se mi stará o jídlo. Starají se o mě i kluci z Centra sportovní medicíny. Manažersky se o mě stará Jan Koukal a závody mi zařizuje i Alfons Juck. Lidí je opravdu hodně, jsou to takové střípky, které se musí dát dohromady.
Jak tedy probíhá výběr závodů, kam vyrazíte?
Většinou to nechávám na panu Juckovi. Vždy mu řeknu v jakém měsíci chci závodit a on mi to v tom rozmezí najde závody. Stará se o atlety z celého světa, takže on nás dokáže dostat všude. Manažer je tam od toho, aby vyjednal pro závodníky, co nejlepší podmínky. Někdy se to zadaří lépe, někdy vůbec.
Jaké podmínky musíte splnit, aby jste se jednotlivých závodů zúčastnila?
Záleží na výsledcích a časech, které předvedu. Buď mě postaví jen na start a já si musím všechno hradit, nebo je tam člověk v roli top atleta, kdy jim uděláte reklamu závodu.
Jaký vztah máte s dalšími českými maratonskými běžkyněmi Marcelou Jóglovou a Terezou Hrochovou?
Bavíme se a jsme schopné spolu někdy něco odtrénovat. Každá ale bydlíme jinde a každá cestujeme po jiných soustředěních, takže zas tak často spolu v kontaktu nejsme. Každá si jedeme svoje. Jsme konkurentky, ale když se někde potkáme, tak nemáme žádný problém.
