Cílem nesmí být vrchol, ale návrat. Na vrcholu je člověk teprve v polovině cesty, říká horolezec Jaroš
Horolezec Radek Jaroš je prvním Čechem, který vystoupil na všech 14 osmitisícovek. Jaká zkušenost ho v kariéře nejsilněji ovlivnila? A čím je zrádná cesta na Nanga Parbat? „Předtím než tam vylezl Hermann Buhl, v lavinách Nanga Parbatu zahynulo asi 36 horolezců. Je to opravdu děsivá hora, říká se jí Hora zabiják,“ připomíná Jaroš.
Pojďme na Nanga Parbat. V souvislosti s úmrtím Kláry Kolouchové se o této hoře hodně mluví. Jak vypadá normálka na Nanga Parbat? Normálka v uvozovkách, protože tam je nejjednodušší výstupová linie poměrně náročná.
Pokud budeme brát první výstup, tak ten vede ještě úplně jinudy. Předtím než tam vylezl Hermann Buhl, v lavinách Nanga Parbatu zahynulo asi 36 horolezců. Je to opravdu děsivá hora, říká se jí Hora zabiják.
S kyslíkem lezou lidi, kteří horolezci nejsou. Plní si svůj výkonnostní nebo byznysový cíl, ale horolezci na osmitisícovky s kyslíkem nelezou, myslí si Radek Jaroš
Byla jsi v Pákistánu a asi sis všimla, že tam v různých místech visí plakáty. A když je tam plakát na Nanga Parbat, tak je tam malým písmem napsané Nanga Parbat a velkým Hora zabiják. Ta hora má hodně špatnou pověst.
Nelezli jsme tu cestu , co lezl Hermann Buhl, ale takzvanou Kinshoferovu cestu.
Budu tě, Radku, citovat: „Za ideální smrt považuji dostat v 75 letech v severní stěně Eigeru kamenem do hlavy.“
Posunul bych to na 85. (směje se)
Dobře. Kdo někdy viděl severku Eigeru a viděl třeba ten známý, i když velmi starý film, tak má nějaké ponětí, ale jak ses za tu dobu, co lezeš, smiřoval se smrtí? Protože přijetí vlastní smrtelnosti se v horách posouvá tím, jak člověk stárne. Nejdřív má takové fanfarónštější období, říká: „To je jedno, pohlédnu smrti do tváře.“ A pak je mu najednou padesát a možná se to mění. Jak se to měnilo u tebe?
V pětatřiceti si myslíš, že jsi starý a že jsi všechno prožil. V padesáti si říkáš, že jsi mladý a že toho máš ještě hodně před sebou. A když v pětatřiceti řekneš to, co jsem říkal – že ideál je v sedmdesáti šutrem do hlavy v severní stěne Eigeru… Byl by to ideál, protože to znamená, že jsi absolutně zdravý, absolutně výkonný…
Absolutně nabušený.
A přijde to rychle, to je důležité. Co si budeme říkat. Třeba můj táta umíral dva roky na rakovinu, a to ve věku, kolik je teď mně. To samozřejmě nechceme nikdo, to je potom bezmoc. Takže rychlá smrt v horách je nakonec krásná věc.
Život horolezce je vždy na hraně. Do rodinných věcí by se rýpat nemělo, říká Radek Jaroš k úmrtí Kolouchové
Číst článek
Umění otočit
Pojďme se bavit o umění otočit. Když se vrátíme ke Kláře Kolouchové, tak ona se svým šerpou šla 2. července kolem šesté hodiny ranní z tábora č. 3 a zhruba 100 výškových metrů pod táborem č. 4 se rozhodla, že výstup ukončí kvůli zdravotním obtížím. Jak těžké je to otočit?
Určitě je to těžké. Samozřejmě tam hraje roli hodně faktorů. Hraje tam roli touha po vrcholu, ješitnost, touha nebýt uvozovkách poražen…
Pracuji na filmu, který se jmenuje Cílem je návrat. Je to na základě toho, jak mě vyškolily moje první vysoké hory ještě v roce 1989, tehdy v SSSR. Vylezli jsme dvoukilometrovou stěnu ze čtyř do šesti tisíc metrů a k vrcholu jsme to měli už jen malým sklonem 50 metrů.
Takže jste vylezli stěnu, pak tam byla nějaká převěj, na to jste vylezli a pak už by se jemně stoupalo?
Úplně s rukama v kapsách. Ale ani když jsme lezli po čtyřech, tak jsme neměli sílu se na ten vrchol dostat. A to pro mě byla strašně důležitá lekce, že cílem nesmí být vrchol, ale návrat. Tam jsem pochopil, že když máš motivaci jenom na vrchol, tak jsi mrtvola na vrcholu. Protože jsi v polovině cesty.
Nepál zdraží povolenky k výstupu na Mount Everest. Jejich cena se zvýší o 36 procent
Číst článek
Všichni oslavujeme to, že někdo vylezl. Ale třeba na K2 třetina horolezců zemře při sestupu do základního tábora. Proč se tak málo mluví o cestě dolů?
Protože se slaví vítězové a neslaví se poražení, dá se říct. Cesta dolů je strašně těžká, strašně složitá. Nakonec, když se vrátíme k naší K2, kdes byla, tak víš dobře, že když jsme se poprvé vraceli z aklimatizačního výstupu, tak jsem seběhl dolů těch 2,5 kilometru za jeden den.
Byl jsi někdy mimo sebe? Že ses ohlédl a říkal sis, že vůbec nevíš, jak jsi těch sto metrů sestoupil?
To se mi stalo při výstupu na Everest. To jsem se otočil a věděl jsem, že jsem byl tam a teď jsem tady. A nepamatoval jsem si, co bylo mezi tím. A tehdy jsem se rozhodl k návratu z Everestu. Byl jsem 200 metrů od vrcholu, takže to bylo drama.
Mimo sebe jsem byl na Dhaulágirí, taky 200 metrů od vrcholu. Byl jsem tam sám a najednou jsem slyšel, že se se mnou někdo baví. A přece jenom s těmi zkušenostmi, co jsem měl za sebou – byla to moje minimálně desátá expedice –, jsem si uvědomil, že to je průšvih.
Dokázal jsem to vyhodnotit, nepodlehl jsem tomu a uvědomil jsem si, že tam nikdo není a že jestliže už mám halucinace, tak to znamená rychle dolů, nebo to neskončí dobře. Protože bych se možná dostal nahoru, ale určitě ne dolů.
Proč podle Radka Jaroše skuteční horolezci nelezou s kyslíkem? Kdo rozhodl o konci jeho horolezecké kariéry? A kterým sportům se dnes věnuje? Poslechněte si celý rozhovor výše.
