Fotbal ke mně bude patřit do konce života. Přináší radost, ale bolí čím dál tím víc, říká Matějovský
Záložník Marek Matějovský ukončí 14. června v Mladé Boleslavi svou bohatou kariéru. Proč se rozhodl skončit? Kvůli čemu nosil během kariéry na zádech především číslo osm? A koho pozval na červnovou rozlučku? To všechno prozradil bývalý záložník Jablonce, Readingu a pražské Sparty v rozhovoru pro Radiožurnál Sport.
Ve vaší kariéře jsou čtyři kluby na nejvyšší úrovni, můžete se u nich postupně zastavit? Nejprve třeba Mladá Boleslav.
Samozřejmě tam mám odehráno nejvíc, vzpomínek a zážitků je asi ze všech klubů nejvíc. A tím, že se tam kruh uzavře a zakončím to tam, tak to má v mém srdci specifické místo.
Poslechněte si rozhovor s Markem Matějovským o jeho fotbalové kariéře, nadcházející rozlučce i plánech do budoucna
Co Jablonec, tam jste také působil.
To už je strašně dávno. Začínal jsem tam, ale ať už zápasů nebo vzpomínek není tolik. Beru to jako nakouknutí do profi fotbalu, úvodní setkání s tím, jak profesionální fotbal působí.
Důležitá byla také Sparta, jaké jsou vzpomínky na letenské působení?
Vybaví se mi hlavně titul. Pro mě pořád největší klub v republice, takže hrdost vůbec za to, že jsem tam mohl působit a strávit tam tolik let.
Samozřejmě se musíme se zastavit také v Anglii, jediné zahraniční angažmá, anglický Reading.
To je zase kapitola sama pro sebe. První anglická liga, sen spousty fotbalistů nebo kluků dostat se do anglické ligy. Mně se to poštěstilo, takže jsem pyšný na to, že jsem tam vůbec mohl působit a okusit tuhle atmosféru.
Gól a záchrana Slovácka jako dárek k narozeninám. ‚Do příští sezony půjdeme úplně jinak,‘ doufá Trávník
Číst článek
Zastavit se musíme také u reprezentace. Zahrál jste si na mistrovství Evropy, celkem statistiky obohatilo patnáct startů a gól do sítě Německa v Allianz aréně. Co tedy vaše působení v dresu národního týmu?
Tohleto je pro mě úplně nejvíc. Mít možnost reprezentovat naši zemi, o tom se mi ani nesnilo. O to víc, když sem tam působil s takovými jmény, jaká tam v tu dobu byla. Tomáš Rosický, Petr Čech, Honza Koller, Marek Jankulovski, Tomášův Ujfaluši. Nerad bych na někoho zapomněl, ale hodně velká jména českého fotbalu a já jsem měl tu čest je poznat a být tam s nimi, toho si moc vážím.
Teď už k vám a vaší kariéře. Už před sezonou jste říkal, že bude vaše poslední, co vás v tom utvrdilo? Už třeba fotbal nepřináší takovou radost, jako přinášel? Nebo víc bolí?
Fotbal přináší radost a je to moje láska, ale je to víc a víc bolestivé. Není jednoduché udržet tempo s mladými kluky, takže jsem si to vyhodnotil tak, že bylo dost a je načase to zabalit.
Změnil se fotbal hodně od té doby, kdy jste vstoupil do toho profesionálního.
Rozhodně se změnil. Je to mnohem víc atletické, mnohem víc fyzické, hodně se teď běhá, sprintuje, to dřív tolik nebylo. Myslím, že za tu dobu, co jsem začínal a co teď budu končit, tak je změna poměrně veliká.
Fotbalová dlouhověkost
Existuje nějaký recept na fotbalovou dlouhověkost?
Jestli existuje, tak ho neznám. Nedělal jsem nic extra speciálního. Hlavně láska k tomu sportu jako takovému a touha být úspěšný. Nebylo nic speciálního, co bych dělal, co by někomu mohlo pomoct v tom, že hodně dlouho vydrží.
Reakce na loňskou válku ve finále poháru. FAČR slibuje razantní opatření, databáze hříšníků ale chybí
Číst článek
Když se ohlédnete zpátky, můžete říct, kdy fotbal nejvíc bolel a kdy naopak přinášel největší radost?
Těžké, ale určitě druhá anglická liga, to byla zkouška ohněm. Strašně moc zápasů a bylo to hodně fyzické, hodně soubojové. To bylo hodně těžké pro mě nebo pro můj styl fotbalu. A největší radost byla ve Spartě, když se nám dařilo, když jsme měli skvělou sezonu, vyhráli jsme double a všechno fungovalo, jak mělo. Tam to bylo asi nejúspěšnější.
Když jste zmínil druhou anglickou ligu, nepřemýšlel jste přece jen trošičku víc v případě třeba zahraničního angažmá? Nebyla nějaká možnost se ještě někam posunout?
Věřil jsem, že když jsem přestupoval do Anglie, tak s Readingem zachráníme první ligu a budu tam působit déle. Bohužel se nám to nepodařilo. Spadli jsme a pak jsem byl trošku limitovaný tím, že když jsem odcházel z Anglie, tak mě trápila zranění, takže ten výběr nebyl tak široký. Myslím, že teď už nemá smysl se ohlížet a vracet k něčemu, že to šlo udělat jinak.
To jsem se chtěl právě zeptat, jestli byste dnes s odstupem času udělal v kariéře něco jinak, byť to samozřejmě nejde, jak říkáte.
Několikrát jsem nad tím přemýšlel a je to bezpředmětné, ale moc bych asi neměnil. Samozřejmě, když už se mi poštěstilo se dostat do anglické ligy, tak jsem doufal, že v zahraničí vydržím déle, ale asi to tak mělo být. Zase jsem mohl působit spoustu let ve Spartě. To se také každému nepodaří. Jak říkám, nemá smysl se vracet zpátky.
S vaší kariérou je spojené číslo osm. Je to s něčím svázané nebo je to náhoda?
Je to čistá náhoda. To číslo mi bylo přidělené, když jsem začínal. Nejdřív jsem měl, tuším, šestku, pak mi hodili osmičku a tím, že jsem spoustu let působil tady v Mladé Boleslavi, tak jsem dlouhou dobu tu osmičku nosil na zádech.
V Anglii, když jsem přišel, tak osmička volná nebyla, takže jsem tam protočil asi tři čísla. Nakonec jsem to angažmá uzavíral také s osmičku na zádech.
A když jsem přišel do Sparty, tak mi ji symbolicky pan trenér Jozef Chovanec v tu dobu předával, protože když on působil ve Spartě, tak měl osmičku. Říkal, že mi jí teď předává, takže spíš bylo vždycky štěstí, že to číslo bylo volné. A pak, jak už ke mně nějakým způsobem patřilo, tak už jsem s ním vydržel.
Co péče o vaše tělo? Musel jste jí věnovat daleko víc pozornosti s přibývajícím věkem?
Jak jsem zmiňoval, nic extra speciálního jsem nedělal. Samozřejmě když jsem měl to těžké zranění s achilovkou, tak jsem tomu musel věnovat víc péče. Ale nemyslím si, že bych dělal něco, co dneska patří do toho denního koloritu profesionálního fotbalisty.
Připsal jste si v nejvyšší soutěži jeden primát, jako nejstarší hráč v lize jste zaznamenal hattrick. Co právě tohle pro vás znamená? Sledoval jste během kariéry své osobní statistiky?
Nikdy jsem to moc nesledoval. Většinou, když se něco takhle blížilo, tak se to člověku donese, ale nikdy jsem nepomýšlel na žádné mety. Je pravda, že o tom hattricku jsem věděl, protože mi ho zmiňoval trenér Karel Jarolím, který nás vedl v Mladé Boleslavi a ten ho držel. Takže mi vždycky zmiňoval to, že jakmile ho dám, tak teprve můžu skončit.
Měnila se postupem času vaše role na hřišti, až třeba v určitého mentora, který má vychovávat mladší hráče kolem sebe?
To tak ve fotbale funguje nebo obecně v těch sportech, že hráči s přibývajícím věkem získávají zkušenosti a pak se snaží pomáhat, případně radit mladším klukům, aby je navedli, nasměrovali. A já všem klukům, kteří se mnou v kabině kdykoliv působili, přál, aby se jim dařilo, aby se posouvali dál. Je to logické a přirozené.
Mají mladí kluci chuť se od vás učit? Přijdou si pro radu?
Bývá tam často ostych, ale já jsem všem zmiňoval, že kdokoliv bude chtít, může přijít, že jsem tomu otevřený. A postupem času jsem se spíš sám od sebe snažil na hřišti někomu poradit, co a jak dělat, aby to fungovalo, aby byl tým úspěšný, aby se dařilo.
Fotbal jako součást života
Čím se pro vás za ta léta fotbal stal? Něčím, bez čeho si život neumíte vůbec představit?
Jednoznačně. Je neskutečné, kolik let se v tom pohybuji, a potom už to člověk bere jako takovou přirozenou věc v životě. Vnímám to tak, že fotbal ke mně patří, a myslím si, že ke mně bude patřit do konce života.
2:06
Matějovského čeká poslední sezona v lize. ‚Ukazuje cestu profesionálního fotbalisty,‘ chválí ho Holoubek
Číst článek
Když se dostaneme na hřiště, co vás dokázalo nejvíce rozčílit? Vlastní chyba, chyba spoluhráčů, pochybení rozhodčích?
Rozhodně moje osobní selhání mně dokázalo naštvat, ale nejvíc mi samozřejmě na tom vadily křivdy. Neříkám, že vždycky jsem vyhodnotil reálně, jak to bylo, ale fotbal je o emocích a kolikrát jsem to nějak viděl. A to mě dokázalo hodně rozčílit, když jsem si myslel, že je páchána křivda proti našemu týmu.
V lize je spousta mladých rozhodčích. Jak se k nim chová člověk, který je třeba o dvacet let starší, než jsou oni? Mají u vás vůbec třeba respekt?
I to je paradoxní. Dneska už v lize není nikdo z rozhodčích starší, jestli se nepletu. Mám to nastavené tak, že všem rozhodčím na začátku vykám, a v momentě, kdy někdo začne tykat mě, tak přecházím do tykání také. Ale já se k nim snažím mít respekt. Nicméně kolikrát člověk zažívá i to, že rozhodčí začínají, a stejně tak, jako jsem začínal na hřišti já a nedostával jsem nic zadarmo, tak si myslím, že by to mělo být u nich.
Na druhou stranu dříve rozhodčí měli víc zkušeností, alespoň podle mého názoru, protože si tím fotbalem prošli. Dnes už jsou tlačeni k tomu, aby už v brzkém věku pískali co nejvyšší soutěž. A možná je to na škodu.
Je to tak, ale je to asi způsobené i tím, že rozhodčích není dostatečné množství a je potřeba nějak na to reagovat, takže mám podobný názor. Dříve rozhodčí byli starší, zkušeností měli víc a respekt na hřišti měli rozhodně větší.
Mimochodem Marek Matějovský jako rozhodčí, dokážete si to představit?
Nedokážu, ale je pravda, že v posledních letech, když mě něco hodně rozzlobilo na hřišti a byl jsem v konfliktu s rozhodčími, tak jsem jim říkal, že bych si to s nimi chtěl jednou vyměnit. Abych já mohl být rozhodčí a oni byli v mojí roli, kdy se jim něco nelíbí, anebo si myslí, že to není správně, tak jak by se chovali oni.
2:00
Fotbal hledá nové rozhodčí. ‚Není to tak náročné,‘ láká mladý sudí z Vysočiny kolegy do nižších soutěží
Číst článek
Loučení legend
Současně se teď loučí tři legendy. Kromě vás ještě Tomáš Hübschman a Josef Jindřišek. Na hřišti jste se hodně potkávali i hecovali mezi sebou. Když jste nastupovali v Jablonci, tak oba kapitáni měli dohromady víc než osmdesát let.
Nemyslím si, že jsme se úplně hecovali. Dobře se známe, z Hübschákem se znám možná trošku víc, ale pamatuju si, že proti Pepovi Jindříškovi jsem hrával už v mládeži, takže myslím, že tam byl vzájemný respekt.
Pokaždé, když jsem kluky potkal na hřišti, jsem jim opakoval, že mají můj velký respekt, jak se drží. Člověk ví, co všechno pro to musel dělat. Takže myslím, že tam byl spíš vzájemný respekt, než nějaké velké hecování.
Za měsíc, 14. června vás čeká definitivní rozlučka s profesionální kariérou, utkání se Spartou. Jak se na něj těšíte? A jak se můžeme těšit my, kteří se přijdeme podívat?
Těším se moc. Je pravda, že jsem se k tomu delší dobu zdráhal, ale nakonec jsem za to rád. Kdekoliv jsem, tak chci a musím děkovat všem lidem, kteří kolem toho mají spoustu zařizování a stojí je to spoustu času. Věřím, že se ta akce povede. Budou tam hodně zajímavá jména a věřím, že přijde co nejvíce lidí. Tím, že to je spojené s charitou, tak chceme vybrat co nejvíce peněz a z toho výtěžku pomoct, je tam dohoda s Kapkou naděje.
Prozraďte něco víc. Zmíníte některé své spoluhráče, se kterými se uvidíte?
Koncept je takový, že by to měly být v mých očích dva nejúspěšnější týmy, ve kterých jsem působil. Jedním z nich je mladoboleslavský tým spoustu let dozadu, kdy jsme tady dokázali porazit Marseille. To je dodneška, si myslím, památný zápas pro tohle město. Jsou tam jména, jako je Marek Kulič, Adrian Rolko, Radim Holub, Míra Miller, Honza Rajnoch, Luboš Pecka a další a další.
Převážná většina z nich přislíbila účast, takže tahle jména tady budou. A druhý tým je sparťanský tým, když jsme získali titul. Tam jsou zase jména, jako je Bořek Dočkal, David Lafata, Tomáš Vaclík, Pavel Kadeřábek, Láďa Krejčí a další, ti taktéž přislíbili účast. Takže si myslím, že hráči, co budou na hřišti, jsou velmi zajímaví.
Bude to pro vás, řekněme, opravdu poslední vystoupení ve velkém fotbale?
Rozhodnutí se nijak nemění a jsem na to v tuhle chvíli připravený. Doufám, že přijde co nejvíce lidí, abychom díky tomu mohli někomu pomoct. A doufám, že všichni, co tam budeme, si to užijeme a po dlouhé době se uvidíme.
Jak bude teď vypadat vaše fotbalová budoucnost poté, co pověsíte kopačky na pomyslný hřebíček?
Měl bych pokračovat v klubu Mladé Boleslavi. Je tam domluva s vedením, že bych se měl přesunout na pozici týmového manažera. V této roli se budu rozkoukávat, zaučovat, ale stejně tak, jako jsem byl hráč a snažil jsem se dělat maximum pro to, aby tým a potažmo klub byl úspěšný, tak stejně jsem připravený i na tuto roli a budu se snažit dělat maximum, abych byl nápomocen tomu, aby tu byly úspěchy.
Co trenérská činnost, ta vás neláká?
V tuhle chvíli ne. Uvidíme, co přinese čas, ale touhle cestou se zatím vydávat nebudu.
Ještě jsme nezmínili jednu podstatnou věc, kdo nejvíc vás ovlivnil jako fotbalistu? Předpokládám, že to byli rodiče, že to byli první trenéři, tak komu nejvíc vděčíte za to, že jste dosáhl toho, čeho jste dosáhl?
Rozhodně rodiče, že nás k tomu s bráchou přivedli. Už jsem to zmiňoval v minulosti, jediné, co mě mrzí, že se tohohle okamžiku nedožil taťka, který byl náš první trenér. Ten nás hodně formoval. A pak si myslím, že každý trenér, který mě vedl, mi něco dál, něco jsem si z toho vzal. I když to bylo negativní, tak jsem měl aspoň nějakou zkušenost a podle toho jsem se mohl zařídit.
