Fotbalista Matěj Hanousek se po ničivém zemětřesení vrátil do Čech a přijal pozvání do studia Radiožurnálu Sport. Devětadvacetiletý obránce popsal situaci ve městě Gaziantep, které stejně jako ostatní oblasti postihla přírodní katastrofa, ale také řekl, co ho čeká v následujících měsících.

Praha 11:10 27. února 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Matěji, co se vlastně dělo ten den nad ránem, kdy ničivé zemětřesení do Turecka přišlo?
Když se k tomu zpětně vracím, tak si uvědomuji, že v ten moment jsem se vůbec nebál. Budíte se do zemětřesení a říkáte si, že to je to normální zemětřesení, které tady občas bývá. V tu chvíli vám nedojde, že jste svědky něčeho tak ničivého. Probudí vás, že se s vámi začne pohybovat postel po pokoji, vidíte, jak manželka utíká pro syna, a sedíte na posteli, koukáte na sebe, držíte se a doufáte, že to bude dobré. Tenhle zážitek už opakovat nemusím.

Byla to tvá první zkušenost se zemětřesením v Turecku?
Zažil jsem tam jedno malé zemětřesní, ale to bylo nesrovnatelné. Bylo to asi plus minus na dvě vteřiny. Začala pod námi vibrovat zem, televize na stěně. Tohle ale bylo nesrovnatelné. Probudilo nás to v půl páté ráno, takže jsme se chvíli rozkoukávali, ale pak bylo jasné, co se děje. Je to nezaměnitelné. Představte si, že vezmete židli a cukáte s ní tam a zpátky. Manželka běžela pro syna, vrátila se a v tom nejhorším okamžiku, kdybychom vstali, tak bychom upadli.

Víš už, jak daleko jste byli od epicentra a jak silné zemětřesení se odehrálo v místě, kde jste byli vy?
Známe město, kde bylo epicentrum. Na začátku mého angažmá jsme se tam jeli podívat na výlet. Je to necelá hodina autem, asi 70 kilometrů. Tam byla síla zemětřesení 7,4 a k nám dojela 6,6.

Existují nějaká doporučení, třeba i pro vás pro sportovce, co v takovém případě dělat?
Žádná doporučení jsem nedostal a nejspíš jsme se zachovali špatně, ale v budově, ve které bydlíme, je nějaká evakuace vyloučená. Bydlíme ve 12. patře, ty budovy mají asi 30 pater, takže rychlá evakuace nepřichází v úvahu. Seděli jsme a doufali.

Budova, ve které jste žili, tak zemětřesení přežila. Je to považováno za úspěch místní architektury?
Shodou okolností mi nedávno majitelka bytu, která nám byt pronajímá, posílala reportáž z turecké televize. Byla to reportáž o architektovi té budovy, o budově jako celku. Má veškeré certifikace a měla by přežít v uvozovkách cokoliv. Neobešlo se to bez škod, popraskala omítka, rohy jsou popraskané, v bytě bude potřeba nějaká oprava. Všechno, co tady viděli lidé v Česku, tak bylo v centru, kde budovy vypadají samozřejmě trochu jinak.

Co se dělo potom, co otřesy skončily? Dostavil se třeba nějaký šok?
Když to všechno skončilo, tak syn hned usnul. Toho to očividně nepoznamenalo. My jsme si s manželkou ale říkali, co budeme dělat. Já jsem se šel podívat z okna, co dělali ostatní lidé, ale všichni, které jsem viděl, tak nasedali do aut a odjížděli daleko od budov. Říkal jsem si, že to tedy asi bylo silnější, než jsme si mysleli. Manželka mi říkala, ať napíšu spoluhráčům, ale já nechtěl být jako nějaká bábovka. Říkal jsem si, že je to pro ně třeba normální, převalí se na druhý bok a budou spát dál. Zaplaťpánbůh začali psát oni sami a říkali, že se máme dostavit do tréninkového centra. Naházeli jsme na sebe věci a odcházeli. Mysleli jsme ale, že je po všem, že tu můžeme spát. To jsme ale nevěděli, že ty dotřesy budou ještě dva dny v kuse.

Počet obětí zemětřesení v Turecku a Sýrii přesáhl padesát tisíc. Nejméně milion lidí přišel o přístřeší

Číst článek

Jaká byla tvá cesta z domova z Turecka do Prahy? Jak rychle proběhl přesun?
Ráno po zemětřesení jsme se vrátili domů. Teď to asi zní šíleně, ale my pořád žili ve světě, kde se nic nestalo. Vrátili jsme se domů a dostali jsem od klubu informaci, že nám pronajímá vilu, kde je evakuace snazší. Rozhodovali jsme se, jestli vůbec půjdeme, protože nám to tehdy tak závažné nepřišlo. Vzali jsme pasy, oblečení, hračky a jeli jsme do té vily. Tam jsme zažili to druhé zemětřesení, které bylo v poledne, takže jsme vybíhali ven a dostali informaci, že ani tady to není bezpečné a že se vrátíme do tréninkového centra. Tam jsme trávili celý den v autobuse, který byl zaparkovaný uprostřed cesty, aby na něj nic nespadlo. Pro tříleté dítě to bylo samozřejmě bezvadné být celý den v autobuse.

Pak jsme šli ke klubové posilovně, kdy byli lidé z klubu, zaměstnanci, další rodiny, takže tam jsme si hráli a rozhodli se, že tam přespíme. Když jsme se chystali zalehnout, přišel brankář a řekl, že se naskytla příležitost odletět soukromým letem do Ankary a jestli to chceme. Kde jinde bychom měli být v bezpečí než tady, kde už to zemětřesení proběhne a další bude zase za tisíc let, tak abychom zase někam necestovali a nejeli s tím zemětřesením. Po domluvě jsme souhlasili a ve čtyři ráno jsme odjížděli. Letiště v Gaziantepu bylo zavřené pro všechny lety, museli jsme dvě hodiny na východ na malé letiště, soukromým letem do Ankary, taxíkem čtyři hodiny do Istanbulu a z Istanbulu do Prahy.

Co je s těmi hráči, kteří jsou v Gaziantepu doma?
Bylo velké štěstí, že jsme v sobotu hráli v Antalyi dostali dva dny volna. Spousta hráčů zůstalo v Antalyi, spousta letěla do Istanbulu a místní Turci se rozletěli do svých měst. V době zemětřesení nás bylo šest hráčů a rodiny, takže se naplnilo celé letadlo a letělo se pryč. Bylo velké štěstí, že tam skoro nikdo jiný nebyl.

Kdo v místním klubu celou tuhle operaci koordinoval?

Je tam velký problém, že nikdo v klubu neumí anglicky a na všechno je tam překladatel. Řeší trénink, stane se vaším nejlepším kamarádem, protože je jediný, kdo vám tam rozumí. Všechny informace šly k němu a od něj pak k nám v angličtině.

Pokud vím, tak ty máš čerstvé informace, co teď bude s klubem?
Soutěž se rozbíhá 3. března, ale bez nás. Gaziantep a Hatai se odhlašuje ze soutěže. Dlouho se nevědělo, co bude. Liga vyčlenila tyhle dva týmy. Sestoupí dva, dva postoupí a ty dva se zase vrátí do ligy. My máme od teď až do konce května volno a vracíme se do soutěže příští rok. Gaziantep dostal od turecké federace areál, který využívá národní tým, když je přestávka, takže tam se sejdeme, ale to je poslední informace, kterou mám. Vůbec ale nevím, jestli mám balit na týden anebo na tři měsíce.

Vše se tedy bude řešit za pochodu?
Bude to vše za pochodu. Blbé je, že z bytu v Turecku jsem si vzal jen pasy. Nemám vůbec nic, kopačky, boty na běhání, v uvozovkách ani na sebe. Budu muset do Istanbulu, tam budeme trénovat a až bude volno, tak na otočku do Gaziantepu, abych si vzal něco s sebou.

Do bytu, kde jste předtím žili, už se tedy nevrátíte?
Manželka se synem se tam určitě nevrátí a já tam pojedu jen na otočku a asi to bude fofr. Moc se mi tam nechce, vezmu všechny tašky, co mám, a budu to do nich zběsile házet.

Tvá cesta do Turecka vedla přes Duklu, Jablonec, hrál jsi i v Polsku. Skončil jsi ale v klubu na jihu Turecka poblíž hranic se Sýrií. Jaký je život v takovém městě?
Když jsem se dozvěděl o nabídce Gaziantepu, tak jsem si otevřel mapu. Zmáčknete Gaziantep, jede to přes celou zeměkouli a skončí to u Sýrie. Říkal jsem si, ty kráso, to teda nevím. Předsudky jsou hrozná věc, měl jsem je i já, ale bál jsem se i o manželku. Nakonec je to samé překvapení. Jeli jsme tam s nulovým očekáváním, ale máme takové motto, že kde budeme spolu, tak tam bude dobře, a potvrdilo se to i tady.

Jak žijí rodiny, manželky a děti takto daleko od domova? Jaký je tam pro ně každodenní život?
Měli jsme velké štěstí na areál, kde bydlíme. Je tam všechno, dětské hřiště, bazén jen pro nás, obchody, posilovna. Není to jako v Praze, že vyjdete na ulici a máte to všude blízko, tady je to o hledání hezkých míst. Je to jiné. Turecko neuvidíte v Istanbulu, ale v Gaziantepu. Musíte si najít hezká místa, ale jsou tam.

5:23

‚Rychle jsme běželi pro syna. Něco strašného.‘ Fotbalista Hanousek popisuje zemětřesení v Turecku

Číst článek

Jaká je místní kultura, která je pro nás už možná trochu vzdálená?
Myslel jsem si, že ten střet bude větší. Bydlíme ve čtvrti, která je na kraji města. Když jdete po ulici, tak byste netipovali, že jste v Turecku na hranicích se Sýrií. V centru je už rozdíl poměrně markantní. Je to ale dobré pro syna, že vidí, jak žijí jiní lidé a jak vypadají. Můžeme mu to ukázat na vlastní oči, zeptat se spoluhráčů, kteří jsou muslimové, tak jak fungují a tak.

Je ve městě cítit, že hranice Sýrie je v dosahu a musíte dodržovat nějaká bezpečnostní opatření?
Já tohle vůbec nevidím, ale možná je to tím, že nepoznám rozdíl mezi nimi. Když se bavím se spoluhráči, ti ten problém vidí, protože Gaziantep je první velké město za hranicemi a uprchlíků ze Sýrie je tam velké množství. Když jsme zařizovali povolení k pobytu, trvalo to déle, protože systém je zahlcený uprchlíky. Tady se už o Sýrii tolik nemluví, ale potkal jsem v Gaziantepu paní, která pracuje pro Člověka v tísni, a ptal jsem se, jaká je situace, jestli je to už dobré? Odpověděla mi, že ani zdaleka, že je to pořád hrůza. Co se týče každodenního života, tak to není žádný problém.

Jak často ses dostal domů?
Od té doby, co jsem tam přišel, tak v Praze jsem byl jednou a teď podruhé. Naši tam byli dvakrát.

Co bude se zbytkem aktuální sezony, když jsi na hostování v Turecku?
Stále platí, že jsem hráčem Gaziantepu a musím respektovat všechna nařízení. V pondělí se mám hlásit v Istanbulu, kde budeme asi nejspíš trénovat do konce sezony. Možná se budou řešit nějaké věci ohledně rozvázání kontraktu, ale to je jen můj předpoklad a nemusí k tomu dojít. Takže zatím jen trénovat.

Gaziantep nebude do konce sezony hrát a vy budete muset zůstat v nějaké zátěži. Jak se dá ve fotbale udržovat v kondici bez zápasů a jaká je motivace?
Udržet se v kondici by neměl být problém, ale týdny bez zápasů si nedokážu představit. Celý tréninková týden spěje k vrcholu, k tomu zápasu a teď tam nebude. Končí i konkurence o místo v základní sestavě, takže to bude zajímavé pozorovat... nikdy jsem v takové situaci nebyl. Máte přípravné období před sezonou a bojujete o sestavu. Teď budu trénovat tři měsíce s tím, že pak tam končím. Bude to pro mě zajímavé poznání sebe sama, jak dokážu pracovat s motivací, kdy trénuji v uvozovkách pro nic.

Už ti začal fotbal chybět?
Myslel jsem, že to bude rychlejší, že se v Česku otočím a poletím zpátky. Nakonec to bylo přes 14 dní. Předevčírem jsem byl běhat a včera s tátou na badmintonu, už mi to nedalo.

Co nejdříve fotbalista ztrácí, když přestane hrát zápasy?
U nás je kondice důležitá, ale vy jste na běžkách běhali na čas, my to máme na góly. Nakonec stejně nezáleží na kondici, ale na gólech. Dozvím se to, až mi hodí balon, tak jestli mi to uskočí nebo to bude dobré. 14 dní není zase tak dlouhá doba, tak to nebude tak hrozné. Očekávám, že první dva tři dny se nám bude špatně dýchat, ale pak by to mělo být snad v pohodě.

Ty jsi hráčem pražské Sparty. Už se ti ozvali, jaké mají případně záměry?
Když jsme začali spekulovat o tom, že by se mohl zrušit kontrakt hostování a vrátit se do Sparty tak... pro mě je to. Myslím, že to nebude uskutečnitelné, protože od začátku zemětřesení do teď se mi ze Sparty nikdo neozval. Vydedukoval jsem z toho, že o mě nemají zájem a že se ta situace asi nechce řešit. Že to prostě nějak dopadne, vyhnije. Mám z toho pocit, že tam budu ty tři měsíce trčet a nic se nestane.

Jaké máš sportovní přání do budoucna, až tohle období pomine?
Od začátku, co hraju fotbal, tak vidím, že to asi na Real Madrid nebo Barcelonu nebude. Jediným mým přáním je, abychom byli ve městě, kde se nám bude líbit a kde budeme rádi.

Jaká byla tvá cesta k fotbalu?
Nikdy jsem fotbalista být nechtěl...

Holky mají větší disciplínu, srovnává přístup tenisový trenér Štěpánek. Mladý Korda je pro mě výzva, dodává

Číst článek

... myslela jsem, že každý kluk sní o tom být fotbalistou?
Každý kluk sní o tom být jako táta. Táta je házenkář, takže jsem chtěl hrát házenou. Sešlo se to ale v blbou chvíli, kdy on prodělal docela těžké zranění kolene. Házená mi byla zakázána, nejel přes to vlak a musel jsem si vybrat něco jiného. Vybral jsem si trochu z donucení fotbal. Začínal jsem v Řepích, aby to naši měli nejblíž. Tam jsem hrál dobře, šel jsem do Bohemky, tam jsem hrál dobře, pak jsem šel do Slavie a tam jsem přestal hrát dobře. Byl jsem dítě, které dospívá velmi pozdě. V 15 letech se mi kluci vzdálili vývojem a byl jsem pořád dítě mezi chlapama. Vždycky jsem těžil ze své rychlosti, tak ti vyvinutější vás předběhnou. Ve Slavii mi bylo řečeno, že to na velký fotbal nebude, ať si najdu něco jiného. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych s fotbalem úplně přestal. Bavil mě badminton, takže byly i takové myšlenky. Asi náhodou jsme se pak s rodiči domluvili, že by bylo škoda fotbalu nechat a že si vyberu tým, kde si budu chodit v uvozovkách zakopat a vybrali jsme Duklu. Ta hrála tehdy pražský přebor, jednu z nejnižších soutěží. Asi za měsíc pak Duklu koupil nový majitel s vizí dostat ji tam, kam patří. Začala neuvěřitelná jízda, kdy já mezi větou, že se na to chci vyprdnout a mým prvním startem v lize, jsou asi tři roky.

Zavzpomínej na trenéry, kteří ti pomohli na cestě ke tvé současné výkonnosti.
Strašně nerad bych na někoho zapomněl. V mládeži to byl pan trenér Hynek, pak pan Peřina. V dospělé kategorii to byl Luboš Kozel. Na začátku kariéry jsem měl jednoho z nejlepších trenérů, kterého jsem v kariéře potkal.

Koncem minulého roku proběhlo v Kataru mistrovství světa ve fotbale. Sledoval jsi ho?
Viděl jsem jen finále. Omlouvám se.

Jak je možné, že hráč tvé úrovně vidí jen jeden zápas? Ty fotbal v televizi nesleduješ?
Mě to strašně baví hrát, ale strašně mě nebaví na to koukat. Přijde mi to utahané. Koukám jen na největší zápasy, takže finále mistrovství světa a finále Ligy mistrů. Chodím se dívat na své kamarády, ale jen kvůli tomu, že to jsou kamarádi.

Když proti sobě postavíš Lionela Messiho a Kyliana Mbappého, tak kdo je pro tebe lepší?
Furt ještě Messi. Vzhledem k tomu, že na to nekoukám, tak nikomu nefandím a je mi to úplně jedno, ale v tomhle zápase jsem to přál Messimu. Bylo to takové završení kariéry a teď už je bez diskuse, že se osamostatnil na pozici nejlepšího hráče. Když jsem ale viděl Mbappého, tak se zase tenhle post může otřásat v základech.

Na fotbal v televizi nekoukáš, ale je nějaký jiný sport v televizi, který tě baví?
Úplně mě pohltily šipky a nevynechám prakticky nic.

41:12

Ve sportu je nejdůležitější všeobecný rozvoj, tvrdí Krpálkův trenér Lacina. Děti postrádají pohyb, dodává

Číst článek

Co tě na sportu, jakou jsou šipky, v televizi baví?
To vlastně nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Obecně se mi na tom sportu líbí, že ten poslední krok musí udělat ten hráč. Nechci se nikoho dotknout, ani fotbalistů, ani tenistů, ale máte mečbol a může se stát, že soupeř zkazí a vy vyhrajete zápas. To se v šipkách nestane, tu poslední šipku musíte hodit vy.

A umíš šipky hrát?
Snažím se. Měl jsem výjimečnou šanci, když nám na Spartě Lukáš Pečeně zařídil za to, že jsme vyhráli pohár, tak se za námi přijel podívat nejlepší český šipkař a porazil jsem ho. Ale je to čistá náhoda, hráli jsme velmi krátký formát hry, kdy samozřejmě náhoda a štěstí hraje obrovskou roli. Kdyby to byl regulérní zápas, tak nemám šanci. Ale zrovna v tu chvíli se to sešlo a vyhrál jsem.

Nebyl tam tedy červíček, co by hlodal, jestli by nebyla cesta přeskočit na jiný sport?
Tohle je na šipkách dobrý. Když vidíte fotbal v hospodě, říkáte si, že byste to mohli hrát taky, protože nemáte srovnání, jaké je tempo a jak to ti lidi umí. V šipkách ale naprosto přesně víte, jak to ti lidi hází a jak rychle tu hru ukončí. Tam vidím, že jsem tomu na hony vzdálený.

Máš tříletého syna a další miminko je na cestě. K jakému sportu vedeš syna? Už kope do míče?
Kope do míče, ale k fotbalu ho nepovedu. Je mi to jedno. Nechci říkat slovo nutit, ale budu přísný na to, aby si něco vybral. Klidně více sportů. Mám takovou asi neuskutečnitelnou vizi, to asi nejde vzhledem k trenérům, aby šel každý den na něco jiného. To by byla ideální varianta.

A co miminko, které je na cestě?
Bude to holčička a manželka je velká milovnice koní, takže tam bude asi tlak na koně.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít