Může po roztržce v Oválné pracovně lépe působit na amerického prezidenta, pokud přijde Evropa a Ukrajina se společným návrhem mírové dohody místo toho, aby jednaly každý jednotlivě?
Jednoznačně jsem přesvědčen, že to je jediné řešení. Po katastrofě, kterou jsme viděli v pátek v přímém přenosu, nikomu nic jiného nezbývá. Nejen, že nefunguje vzájemná chemie mezi prezidenty Volodymyrem Zelenským a Donaldem Trumpem, ale jednoduše tam bylo vše špatně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Vlastislav Bříza, odborník na mezinárodní vztahy a bezpečnostní expert ve speciálu k Londýnskému summitu o Ukrajině

V tuto chvíli by podle mého názoru měl nastoupit do hry prostředník typu britského premiéra, protože rozdíl mezi tiskovou konferencí, kdy byl v Bílém domě britský premiér a den poté, co tam byl prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj, byl opravdu propastný. S prezidentem Trumpem je nutné umět komunikovat, což je věc, kterou by si za své měla vzít určitě Evropa.

Evropa by měla mluvit jednotným hlasem, ale nikoli na platformě EU, ale na platformě „koalice ochotných.“ Do Bílého domu nemůže jezdit každý zvlášť. Viděli jsme sami, že když tam za EU minulý týden přijela Kaja Kallasová, tak ji ani nepřijal ministr zahraničních věcí Marco Rubio. To jsou jasná poselství a odpověď na vaši otázku.

Jaká by měla být symbióza tzv. koalice ochotných, EU a NATO?
Mně v „koalici ochotných“ chybí Německo. Německo je klíčový stát.

Mají tam těsně po volbách.
To nebyla výtka, to bylo jen konstatování, že Německo se do toho musí dříve či později přidat. Jsem přesvědčený o tom, že Fridrich Merz, jako pravděpodobný budoucí německý kancléř, bude mít lepší vyjednávací pozici a bude mít i větší, lidově řečeno, výtlak, než měl Olaf Scholz. On (Merz) to avizoval před volbami, takže jsem to spíš myslel pozitivně.

Podle mého názoru bude vůdčím triem Velká Británie, Francie a Německo. Německo ještě zdůvodněme tím, že geograficky je ve vazbě na konflikt na Ukrajině nejdůležitějším z těchto států. Británii dělí moře, Francie je dále, ale Německo vždy bylo geopolitickým hráčem stran Ruska. To je věc, která podle mě ještě bude dotvořena.

Domnívám se, že tito tři hlavní vůdci by se mohli domluvit a musí vybrat jednoho, který bude komunikovat se Spojenými státy. Nesmíme být uražení a nesmíme házet Spojené státy přes palubu, protože mír bez toho, aniž by ho odsouhlasily Spojené státy, dlouhodobě nebude úplně realistický.

Je pozoruhodné, že lídrem mírového snažení mají být tři státy s takovou historií. Říká se tomu historický paradox?
Dá se říct ano. (smích)

Vlajkonoši demokracie

Dozvěděli jsme se z dosavadních výroků americké strany, jaká je její pozice? Víme, že považuje za nerealistický návrat všech obsazených území Ukrajiny. Odmítá vstup Ukrajiny do NATO?
Dozvěděli jsme se především jednu zásadní věc z pátečního jednání. Spojené státy v tuto chvíli nechtěly jednat o ničem jiném než o dohodě o minerálech. To měl být první krok, odstartování další debaty. Bohužel se tak nestalo, ač byla ukrajinská strana dopředu republikánskými kongresmany a senátory varována, aby otázku bezpečnostních garancí neotvírala.

To byl jeden z důsledků, proč se to tak špatně vyvinulo, což vůbec neomlouvá americkou stranu, jak se chovala, to podotýkám a dvakrát podtrhuji. Je potřeba to uchopit za jiný konec, reflektovat, že se nám to nutně nelíbí. Je správně, že se nám to nelíbí. Spojené státy jednají čistě byznysovou linkou jako čestný makléř mezi Ruskem a Ukrajinou.

Vůbec neberou v potaz, kdo je agresor, kdo byl napadený a že Rusko válku vyvolalo. Snaží se to vyjednat „padesát na padesát“, což není dobře. Vždy jsme na Spojené státy hleděli jako na jakéhosi vlajkonoše demokratických hodnot. To se teď mění a ten apel musí chytit Evropa.

Evropa musí být ta, která bude apelovat na to, že to není jenom otázka byznysu, ale je to otázka demokratických hodnot. Ano, musíme pragmaticky jednat se Spojenými státy, nebýt ublížený, nebýt ten, který bude okopávat kotníky. To by opravdu k ničemu nevedlo.

I když přitom, co říkáte, máme pořád na paměti, že Spojené státy zavádějí cla, podporují v Evropě krajně pravicové strany a odsouvají některé evropské lídry v jednání na druhou kolej?
Ano, to je nevyzpytatelnost současného amerického režimu, to je pravda. Nicméně podle mého názoru i s tím se dá do určité míry pracovat viz. můj příklad britského premiéra Starmera, kde to fungovalo absolutně, a žádná ingerence, vměšování do vnitřní politiky Velké Británie tam vidět nebyla.

Paralelní struktury

Většina evropských státníků zdůrazňuje, že se teď Evropa musí postarat o svoji bezpečnost, položit na stůl peníze a koupit zbraně. Jak dlouho může trvat, než se jí podaří dojít do nějakého ideálního stavu, i když nevíme, co je ideální stav?
Prosím, oddělme současnou problematiku řešení rusko-ukrajinského konfliktu od NATO. Jsem velkým odpůrcem budování jednotné evropské armády bez NATO. To je absolutně nemyslitelné z několika důvodů. Paralelní struktury nikdy nefungují. Náklady bychom nezaplatili nikdy, je potřeba myslet na daňové poplatníky. To je absolutně nerealistické. Spojené státy nikdy neavizovaly, ani za nové administrativy, že by se chystaly z NATO odejít.

Dívejme se na jaderný deštník. Kdyby Spojené státy odešly z NATO nebo avizovaly, že nebudou nadále „poskytovat garance“ Evropě ve vazbě na jaderné zbraně, tak by převaha ruských jaderných zbraní ve vazbě na jediné dvě evropské jaderné velmoci, což je Francie a Británie, byla drtivých deset ku jedné.

To je věc, kterou bychom nebyli schopni ani v řádu let dohnat, to by byly dekády a neuvěřitelné peníze, což by znamenalo krach našeho sociálního smíru, takže se domnívám, že tam cesta není.

Ale je pravda, že musíme nezávisle budovat svoje kapacity, musíme posílit evropské křídlo NATO, abychom přestali brečet a měli jsme u stolu sílu. Posledních patnáct let jsme budovali jeden odstín zeleně, Green Deal. Vedle něj musíme přiřadit nový odstín zeleně, a to bude vojenská zelená. Bez toho nemůžeme být v novém silovém světě, který je teď řízen realpolitikou.

Začal ho prezident Putin vpádem na Ukrajinu, nikoliv prezident Trump. Někdo viní prezidenta Trumpa, že je ten, který přichází se silovou politikou. To je pouze reakce na to, co nastalo před jedenácti lety. Tomu se musíme postavit, vhodně vybudovat evropské křídlo NATO tak, abychom byli zváni ke stolu pro dospělé, nikoli ke stolu pro děti, které pořád brečí a okopávají kotníky.

Vy jste toho názoru, že se může najít mechanismus, který by formátoval evropský obranný průmysl, soukromý byznys, podle aktuálních potřeb?
Je to tak. Nechci, aby posluchači měli pocit, že jsem propagátorem zbrojení za státní peníze. Myslím si, že by měla být vyvážená politika s financováním soukromých zdrojů. Banky, které se poslední dvě dekády štítily dávat jakékoliv finanční prostředky do zbrojního průmyslu, musí tento trend změnit. Už se to děje, ale pomalu.

Ve chvíli, kdy přijdou do zbrojního průmyslu soukromé investice, tak se to otočí relativně dramaticky z hlediska financování, kde nebude hlavní problém. Problém bude v kapacitách. Když budete chtít postavit novou muničku, tak jenom vliv stavby na životní prostředí vám zabere dva nebo tři roky, než dostanete povolení. Následně bude trvat další dva nebo tři roky, než dostanete stavební povolení. Abych za pět let postavil továrnu, když zbraně potřebuji dřív, je absurdní.

Bude to kombinace více faktorů. Nejsem zastáncem toho, že by to měly zaplatit především státní peníze. Měly by to být soukromé peníze, proto jsem mluvil o dvou odstínech zelené.

Jan Pokorný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít