Tam už jsou reprezentanti snad z roku 1934, tam i František Plánička a potom samozřejmě ta obrovská plejáda. Věděl jsi číslo, kolikátý jsi byl přijímaný?
Sdělili mě číslo, jsem 23.

Jako třiadvacátý člen Síně slávy. Kdo je s tebou v Síni slávy z roku 1996?
Tak je tam samozřejmě Pavel Nedvěd, je tam Karel Poborský. Později to byl Honza Koller, ale ten nebyl v Anglii. Samozřejmě taky Dušan Uhrin.

Já jsem se díval na včerejší přímý přenos a musím říct, že jsi byl trošku nervózní. Nebyl jsi nervózní?
Já tyto vyhlašování a ty přímé přenosy moc nevyhledávám. Ani to, ani to nemám nějak v oblibě. A prostě nervózní jsem byl, to je pravda.

Je jasný, že musí na člověka padnout ta nervozita, protože být přijímaný jako 23. hráč je velká pocta. Takže myslím, že by se roztřepal každý.
No, musím říct, že když mě to před asi 14 dny bylo oznámeno, že že má být přijaty do Síně slávy, tak jsem tak asi půl minutky nemluvil do toho telefonu. Trošku mě to zaskočilo samozřejmě, ale potom jsem jsem si uvědomil tu hrdost a co jsem teda dokázal.

2:07

‚Můj příběh nekončí.‘ Kadlec prodloužil smlouvu se Slováckem, převážila pozitiva, proč pokračovat

Číst článek

Já si myslím, že si dokázal mnoho úžasných věcí ve fotbale. Ale v hotelu Clarion byl slavnostní večer a pak byla ještě nějaká recepce na fakturu na Strahově. Je to tak?
Přesně tak. Ráno v devět hodin je vždycky na druhý den taková oficiální polévání hvězdy se tvým jménem. To jsou ty hvězdy na zemi, kterou jsem v předsedou svazu Petrem Fouskem polil šampaňským a tím pádem jsem byl uveden do té Síně slávy.

A to oni mají na FAČR někde v nějaké dvoraně, v nějaké hale?
Ano, říkají tomu Síň slávy. Je to hned vedle recepce. Vpravo jsou tam televizní obrazovky, videa tam běží a fotky. Na zemi jsou ty hvězdy.

Byli jste jenom s Petrem Fouskem, nebo vás tam bylo víc? Byla tam delegace, televize, rádio?
Rádio, televize a samozřejmě já si a osm nebo devět novinářů, takže byly různé otázky a bylo to velice velice příjemné.

Když se zeptám, je to ještě pořád aktuální. Když jste skončily ten přímý přenos, tak šli jste do nějakého klubu to tady v Praze zapít?
Skončilo to docela pozdě, tak jsme tam ještě byli ve foyer. Pokecali ze všemi kluky a takže já jsem se dostal na pokoj až tak ve čtvrt na jednu, takže to už se mě nikam nechtělo.

Hodně spoluhráčů tam bylo z týmu z Anglie, že ano?
Byli tam jak z Anglie, někteří hráli samozřejmě i už v Portugalsku 2004, takže bylo o čem povídat a dohodě jsme se nasmáli.

Ty jsi byl fantastický obránce stoper- libero. Ty jsi měl za prvé skvělou kopací techniku a pravou nohu, kterou si kopal co nejdál. A začínal v útoku, jestli si to pamatuji správně. A pomalu si couval dozadu, až si skončil úplně poslední, protože si dokázal co nejdál dokopnout. Jakým způsobem jste trénoval?
Máš přesné informace, to je pravda. Tím, že mě trénoval můj otec, kterému samozřejmě za všechno děkuji a vděčím. Proto jsem tam, kde jsem, se dostávám tedy zásluhou otce, protože každou volnou chvíli jsme byli někde na hřišti. A on byl samozřejmě i můj první trenér. Začínal jsem v útoku, dával jsem samozřejmě hodně branek, ale taky jsme hodně branek dostávali a mého otce napadla myšlenka, že jsem měl nejdelší odkop a největší ránu, tak jsem prostě šel na stopera. Od té doby jsem tam zůstal.

Já vždycky na to koukám, jak gólmani, kteří dokáže ukopnout v podstatě ze šestnáctky na šestnáctku, ale dělají to tak, jak kdyby se nechumelilo. On tam prostě přiběhne, jenom to tak dloubne a ten balón letí prostě 70 metů. To musíš trénovat, tak, že jako kopeš a kopeš?
Tak samozřejmě máš pravdu, ale ten tam je obrovský rozdíl v těch balonech, co jsme hrávali my.  Před 30, 40 lety, ještě když to zmoklo, to když někomu spadlo na hlavu, tak měl hvězdičky. Takže takže ty balony se zlehčili a, když jste ten balon dobře trefí, tak letí. Ale hlavně musí být síla v nohách je. Já to můžu posoudit, protože teďka, když chci kopnout do balonu, tak už ta síla v nohou není. Prostě ten balon neletí jak by měl.

Takže síla na stojné, nebo kopající noze?
Na obou. Hlavně ten stehenní sval musí být, protože když se kope, tak je nejdůležitější ten stehenní sval. Při sprintech si jsou nejdůležitější zadní hamstringy a lýtka. Ale při kopu jsou ty přední stehenní a musí být posílené. Prostě musí být takový ten švih v noze a pak to letí neskutečně. Když to hráč dobře trefí, tak gólman ani nestačí zvednout ruce.

A ještě mu ten míč zaplave. Šleha z 20 metrů a letí to nahoru dolů a vlastně je to nechytatelné.
To právě umí taky jen málo hráčů. Když se ten balon trefí zespoda nahoru nártem, tak to dostane faleš a plave.

A když kopneš bodlo?
Bodlem to je podobné, ale může tě pak bolet palec, když máš ty nové kopačky, to je jak papír ten materiál. Kdyby dnes kopali bodlem, tak mají palce modré.

Ještě když se vrátím k tomu ceremoniálu, tak tam byla jedna taková věc, že na druhém místě jako trenér se umístil Martin Svědík, který trénuje Slovácko. Předběhl i Jardu Šilhavého jako reprezentačního trenéra. Myslíš si, že Martin Svědík je ten důvod, proč je Slovácko v podstatě na čtvrté příčce?
Já si myslím, že ano, protože když do té doby, než byl Martin Svědík přišel do Slovácka, je to asi necelých šest let, tak Slovácko hrávalo většinou kolem 10. až 12. místa. Martin Svědík určitě přinese do Slovácka systém, respekt, i tu kabinu si dal dohromady a od té doby čtyřikrát myslím, hráli v té první šestce play-off. To je na Slovácko, na Hradiště dvacetitisícové město, úplná fantazie. Hlavně ten rok 2022, to se podle mě zapíše zlatým písmem do análů. Na domácím hřišti proti Spartě vyhráli pohár, naprosto zaslouženě. A potom samozřejmě ta Konferenční liga, ještě ty zápasy a soupeři, kteří přijeli do Hradiště, to je jako z říše snů. Fenerbahce, AIK Stockholm, FC Köln, Partizan Bělehrad. Opravdu zázrak.

Do Síně slávy vstupuje držitel stříbrné medaile z mistrovství Evropy roku 1996, účastník mistrovství světa v Itálii roku 1990, dvojnásobný mistr Německa a vítěz německého poháru z roku 1996 Miroslav Kadlec. pic.twitter.com/ajpUFGq4Jh

— Česká fotbalová reprezentace (@ceskarepre_cz) March 18, 2024

Martina Svědíka znám osobně a vím, že je to bezvadný chlapík. A navíc si myslím, že on dokázal perfektně namíchat Slovácko jako tým, že jsou tam už v podstatě starší hráči, dalo by se říct, i veteráni. Jedním z nich i tvůj syn Michal, který už bude mít 40 let tento rok. Do toho namíchal mladé kluky a ta kabina perfektně funguje, co?
Přesně tak, jak říkáš, mají správný mix kabiny. Prostě ti starší hráči, i když je ve Slovácku vyčítáno, že už je to až přestárlé, protože za těch pár let samozřejmě ti hráči zase ještě o zestárli. Už nemají jen 35 let, už teď jsou i starší a teď je otázka, jak dlouho ještě to vydrží. Musí se ale smeknout klobouk. Za ty poslední čtyři roky se tam stalo, to je vyjímečná generace hráčů a na to období se bude vzpomínat.

Tvůj úspěšný syn Michal, který hrál v Leverkusenu, mimo jiné ve Fenerbahce, ve Spartě, skončil na Slovácku a bude mít i čtyřicátiny. To už je hodně, ty jsi ukončil v 36, 37 letech, ne?
Nějak já jsem chodil v 38 letech. Asi má větší motivaci, já jsem teda mohl hrát dál, ale už prostě hlava nechtěla jít znovu do další přípravy. Když jsem to spočítal, tak 19 let profi, tak jít do nějaké 38. přípravy a zase makat. Hlava řekla ne, dostal jsem nabídku od Brna jít do managementu a proto jsem skončil.

Hrál si v obraně, toulal ses v útoku a měl jsi i perfektní přímáky.
Já to jsem ty přímáky, to musím říct, že jsem se nejvíc naučil a vypiloval na vojně v Chebu, protože na vojně jsme neměli po tréninku odpoledne co dělat. Měli jsme dvě hřiště pod barákem, tak jsme jednou, dvakrát týdně se třemi kluky sbalili, postavili panáky na šestnáctku a kopali trestňáky třeba hodinu. Tam jsem to vypiloval úplně nejvíc.

Ta suchá příprava, běhání, schody, žabáky, to asi bolí...
Já jsem byl zastáncem toho, že když je dovolená, tak je dovolená. A za nás jsme neběhali v dovolené. Dneska už je to jinak, už mají tréninkové plány, i když jsou na dovolené, takže nepřijdou nepřipraveni. Za nás byl ten první týden masakr, nohy bolely, nedalo se jít ze schodů, než si svaly zvykly na zátěž.

Ty jsi žádné vážné zranění něměl. Jsi vysoký, statný, robustní. Tvůj syn je spíš tecničtější, ale taky skončil v obraně.
Začínal na levé záloze a skončil na levém beku, což se nabízelo. Všechno dělá pravou, akorát kope levou, to je zajímavé.

Ale já tím, že jsem nebyl zraněný, tak si myslím, že to je ti i tím, že jsem v mládí do 18 let jsem neměl žádnou velkou zátěž
Jezdil jsem do Gottwaldova na stavební průmyslovku, kde jsem studoval a trénoval jsem tak třikrát týdně s dorostem. Denně jsem začal trénovat až v 18 letech, jak jsem skončil školu a šel do mužů do Slovácké Slavie Uherské Hradiště. Pamatuji si velice dobře, když jsem rostl v těch 16, 17 letech, jak mě bolely a tahaly třísla. Za rok a půl jsem se vytáhl asi o 15 centimetrů. V té době, to si myslím, že nejhorší věc pro pro ty dorostence a pro ty mladé kluky, když rostou, že dostanou nálož. Teď je umělá tráva a tam šlachy a vazy dostávají dvojnásobnou zátěž. Myslím, že to je tím, že jsem tu zátěž do 18 let neměl takovou a mohl jsem postupně vyrůstat a zpevnit.

To je, to je vlastně dobrá věc, apel pro všechny trenéry, kteří trénují mládež nebo dorost.
Přesně tak. To je nepsané pravidlo, co se může stát mladému fotbalistovi, když jde na operaci a je v době růstu. Když ten, když ten kluk roste, tak to je největší neštěstí.

Ty jsi začínal v Uherském Hradišti. Jak už jsi říkal, Slavie Uherské Hradiště, to byla tehdy ještě to nebylo Slovácko, že?
To byla Slovácké Slavie Uherské Hradiště.

Také Miroslav Kadlec odehrál všechno, včetně čtvrtfinále s 🇩🇪 Německem (0:1). Ale vypadnout s pozdějšími mistry světa gólem z penalty? To žádná ostuda nebyla. Kadlec si v Brně zahrál na závěr kariéry, pozdější kapitán vicemistrů Evropy byl posledním "lužáneckým" střelcem. pic.twitter.com/D9wD7UA1L4

— FC Zbrojovka Brno (@FCZbrojovkaBrno) December 16, 2022

Potom si šel do Vítkovic před vojnou a to jsi říkal, že jsi šel z divize do první ligy?
Já jsem hrál divizi, byli jsme na prvním místě a na jaře jsem dostal povolávací rozkaz a měl jsem jít na vojnu VTJ Tachov do třetí ligy, protože z divize jsem nemohl jít do ligy. Přišli, řekli mně, že mají o mě zájem abych přestoupil do Vítkovic a já jsem jim říkal, že  že jdu na vojnu, že má povolávací rozkaz, tak říkali, že to není problém, že to vyřídí. Povolávací rozkaz vrátím a já budu přijat i na VŠ báňskou ekonomickou. Takže jsem jel do Ostravy na zkoušky. Oni říkali sedni si tam, piš, to je jedno, co, ty už jsi přijatý, protože my tě potřebujeme, abys hrál za Vítkovice. Takže jsem byl přijat na VŠ báňskou, vrátil jsem povolávací rozkaz a šel jsem 1. 7. do Vítkovic.

A tam jsi byl dva roky a pak ti vojna stejně neutekla a šel jsi do Chebu?
Ve Vítlkovicích jsem byl jen rok, protože jsem byl asi třikrát na přednáškách, dvakrát jsem byl na cvičení a jedno z toho cvičení byl Marxismus - Leninismus. Viděl jsem tu ten manifest, co jsem se měl naučit během třech měsíců v tom a v ten moment jsem řekl, že končím s vysokou, tak jsem to položil a oznámil, že půjdu na vojnu. Musím poděkovat trenéru Jirku Dunajovic, že měl tu odvahu a že mě v 19 letech stavěl. Prostě nebál se a hrál jsem 24 nebo 25 zápasů první rok. Jel jsem do Tábora na výběr před sezonou a to už jsem věděl, že si mě vybrala Rudá Hvězda Cheb. Ligový mančaft a hrál jsem dva roky ligu na vojně.

Pak ses vrátil zpátky do Vítkovic. A teď mě zajímá ten moment, když pak přišel FC Kaiserslautern. Jak se to přihodilo?
Přihodilo se to tak, že jsem velké štěstí, že přišel převrat, změna režimu. V roce 1989 mi bylo 25 let, ne jako moji bývalí kolegové, co museli čekat, než se dostanou ven. Po mistrovství světa v Itálii, kde se nám zadařilo, prestože se nám moc nevěřilo. Předtím jsme půl roku nevyhráli zápas, jeli jsme tam jako spráskaní psi a pak jsme došli až do čtvrtfinále. A potom v zápase s Němcem, kde jsme prostě opravdu potrápili. V Miláně, stadion San Siro, 70 nebo 80 tisíc lidí, z toho bylo 60 tisíc Němců. Prohráli jsme 1:0 z penalty, jeli jsme na hotel k jezeru Como. Dal jsem si věci na pokoj a v lobby baru stál nějaký právník z Německa a chtěl se mnou mluvit. Nastoupil Jára Vacek, místopředseda svazu a že mi to přeloží. To byl druhý zlomový okamžik v mé kariéře. Právník měl plnou moc od Kaiserslauternu, a že může jednat i o částkách a že nemůže odejít bez toho, abych mu něco nepodepsal. V té době měl reprezentant 7 tisíc korun měsíčně plus nějaké prémie. No a přišla Bundesliga a tam byl základní plat 15 tisíc marek. Marka byla 26 korun, takže trošku skok. Takže takže když jsem, když jsem viděl ty částky, jak tam začal psát na ten papír, tak jsem říkal Jardovi, kde to mám podepsat?

v Kaiserslauternu jsem byl osm let. Ty jsi přišel a hned jste vyhráli titul Bundesligy. Pak jste spadli do druhé ligy. Ty jsi tam zůstal a pomohl si vrátit Kaiserslautern zpátky do první ligy. A hned příští rok 1997/1998 jste vyhráli titul, což se ještě nepovedlo žádnému týmu, že z druhé ligy přejde do první a vyhraje ji.
Je to pravda, protože jak říkáš, to je rarita. Já když přijedu do Německa, tak jenom řeknu svoje jméno a všichni říkají Deutsche Meister - nováček Bundesligy. Je to rarita, neskutečné, co se podařilo za pohádku. To jedině se může opakovat v ten moment, kdyby Bayern Mnichov spadl, měl nějakou špatnou sezonu a že by pak znovu postoupil a vyhrál první ligu.

A ještě máte pohár, ne?
Ano. V 1996 máme pohár. Spadli jsme z první ligy, za týden jsme hráli finále poháru v Berlíně, které jsme vyhráli. Druholigový mančaft vyhrál Pohár vítězů pohárů. Za týden na to jsem jel na Euro 96, kde jsme skončili ve finále.

Po Euru v roce 1996 spousta kluků odešla do zahraničí. Myslíš si, že je to jedna z motivací těch kluků na tom mistrovství jet? Třeba teď nás čeká mistrovství Evropy.
Ale ono se to trošku posunulo, protože dneska pro ty špičkové kluby jsou zajímaví hlavně mladí hráči. Takže největší počet agentů jezdí na ME do 21 let a možná i devatenáctka. A ty agenti, ti skauti špičkových mančaftů mají ty hráče už od zmapované od 16 let. Kluby už nechtějí kupovat pětadvacetileté hráče, ti jsou pro ně staří.

Když jsme v roce 1996 udělali tak obrovský úspěch na ME, kdy jsme teda bohužel prohráli s Němcem ve Wembley ve finále tím stříbrným gólem. Ty jsi dělal garde anglické královně Alžbětě II a představoval ji český tým. Jaké to bylo?
Nebylo to vůbec jednoduché, protože člověk se soustředí na fotbal. A teď přišel tiskový mluvčí a výkladal mě tam nějaký protokol, co se bude dít před zápasem, jak se máme chovat a co teda budu dělat. To musím říct, že to je první moment. Můj úkol byl jenom představit hráče a říct, tohle je ten a ten. Člověk chtěl mít ten ceremoniál co nejrychleji za sebou, aby už se začalo hrát, ať prostě padne ta nervozita před tím zápasem.

24:06

‚Vím, jak rozhodnu.‘ Trenér reprezentace Hašek má o hříšnících z Belmonda jasno, Nedvěd ho zaskočil

Číst článek

Ale přece jenom jako přivést královnu Alžbětu před před svoje spoluhráče a teď je představovat, musí být naprosto excelentní zážitek v tvým životě, ne?
Je pravda, že v ten moment jsem si to tak neuvědomoval. Ale když jsem přijel domů do Česka, tak se mě lidi ptali víc snad na královnou, než na ten fotbal. Asi jsem si to v ten moment neuvědomil, co to bylo za poctu.

Z Kaiserslauternu ses po osmi letech ses vrátil zpátky do Česka a hrál si dva roky za Petru Drnovice. A pak jsi šel do Brna?
Ano, v Brně jsem hrál rok a pak jsem tam byl čtyři roky mezinárodní manažer.

Trenér národního týmu Ivan Hašek chtěl do podobné pozice obsadit Pavla Nedvěda. Nedopadlo to a Ivan říká, že si není jistý, jestli je ta role nutná, nebo ne. Je a nebo ne?
Já si myslím, že je to, je to docela důležité, protože trenér potřebuje mít krytá záda a opravdu i ty věci konzultovat s tím sportovním manažerem. Takže já si myslím, že to je důležité, aby ti dva byli na jedné vlně, na jedné lodi a spolu ty věci řešily.

Mistrovstí Evropy se zřejmě obejde bez sportovního manažera. Kdo myslíš, že bude naším dalším soupeřem ve skupině? A jaké máme šance.
Jedná se o Řecko, Gruzii, Lucembursko. Portugalci jsou favorité naší skupiny, ale teď jsme s nimi hráli naposledy v Lize národů a nebylo to úplně rozdílové. Ideální pro nás je, že s námi nikdo nepočítá. Zápas je otevřený. Druhý zápas bysme měli zvládnout, a počítám s tím, že se bude rozhodovat ve třetím zápase proti Turecku, na který se chci jet podívat.

Myslíš si, že Ivan Hašek je ten člověk, který dokáže stmelit naše fotbalisty, kteří jsou rozesetí po celé Evropě a dokáže udělat silný, konkurenceschopný tým?
Já si myslím, že určitě. Ivan má přirozenou autoritu. Umí komunikovat s hráči, sám na place stál, nebojí se riskovat postavení. Umí i dobře vysvětlit novinářům svůj záměr. Myslím, že to byla dobrá volba a budu mu přát a celému mužstvu, aby měli trochu štěstí a dařilo se.

Ty budeš slavit jubileum v červnu, že? My jsme tak zhruba stejně staří, i když ty jsi o dva roky starší. Čím se bavíš teď jako u Slovácka? Máš nějakou funkci, nebo jsi jenom takový mentor svého syna, který už dávno nepotřebuje, že?
Teď už se doma o fotbale ani moc nebavíme, spíš je to o vnukovi. Momentálně do fotbalu už nedělám, naposledy jsem byl ve Sport Investu, předtím ještě v dozorčí radě Slovácka. Teď už jsem si ale řekl, že zvolním, mám nějaké reality v Hradišti, takže se nenudím. S klukama, s partou jezdíme po zájezdech a bavíme se.

Co vnouček? Odkutálel se daleko od stromu, nebo ne?
To teprve uvidíme. Zatím má čtyři roky, takže tak nějak zkouší všechno možné. Nechceme ho nějak do něčeho tlačit, takže uvidíme, jak se to, jak se to postupem času vyvine.