‚Nikdy jsem neměl odvahu se rodičů zeptat, co se dělo.‘ Musil emigroval, aniž by to řekl rodině
Jedním z hokejistů, kteří za minulého režimu emigrovali, byl i František Musil. Mistr světa z roku 1985 hrál už rok poté za Minnesotu, kam za hokejem nelegálně utekl z Československa. Ještě za komunismu ale Státní bezpečnost samozřejmě zajímal Musilův útěk a spis má asi 50 stran. Reportér Radiožurnálu ho Musilovi více než 30 let po emigraci poprvé ukázal.
Sami hokejisti se po spisech StB nemají touhu shánět, nemusí to být příjemné čtení. Něco se k nim ale i tak může zpětně dostat. Na loňském mistrovství světa v Kodani se sešel reportér Radiožurnálu s dalším z hokejových emigrantů Františkem Musilem.
Když koukáte na vyšetřovací trestní spis, co to s vámi dělá?
Nic, jsem akorát překvapený, nikdy jsem to neviděl. Jen jsem se za hranicí Jugoslávie v Itálii potkal s člověkem, který měl sako a kouřil cigarety Chesterfield.
Když zalistuji spisem, tak poznáváte na straně 10 svůj rukopis? To jste psal domů 13. srpna roku 1986. Vzpomínáte si na to, jaký byl tehdy kontakt s domovem?
Pro mě to bylo hrozně těžké, protože si myslím, že naši nevěřili tomu, že bych to byl schopný udělat. První telefon, když jsem odešel, byl něco strašného. Bylo to z Ameriky z New Yorku, když jsem přistál.
Co v tu chvíli doma tušili?
To jsou takové věci, na které jsem se našich neměl nikdy odvahu zeptat, co se doopravdy stalo. A rodiče o tom nechtěli mluvit, protože byli natolik hrdí, aby se o tom se mnou bavili, protože to byl určitě těžký čas. Já jsem vždy žil v domnění, že jsem vůči rodičům, leč jsme vyrůstali jako velice blízká rodina, nebyl upřímný. Doufal jsem ale, že předejdu problémům tím, když jim to neřeknu. Cítil jsem, že jsem naše podrazil nebo zradil.
Jak to vnímali oni?
Bylo to těžké, ale já jsem nikdy neměl odvahu se na to rodičů zeptat. Je to živé.
Váš spis má asi 50 stran, budete mít odvahu v něm zalistovat, nebo ho pak hodíte do koše?
Nehodím to do koše. Asi to budu mít u sebe. Nevím, jestli to budu číst. Pro mě bude asi jednodušší, když to ukážu dětem, aby si to přečetly. Děti si totiž jinak neuvědomí, co jsme s manželkou museli udělat. Ony to možná budou vnímat jako nějaký dobrodružný film, tak se o tom pobavíme. Možná to tak bude jednodušší. Ale abych si nad to večer sedl a četl, tak to bych asi nemohl. Asi by to byla dobrá feel good story na to, co lidi museli podstupovat.
