Od Perthesovy choroby až k olympijský medailím. ‚Rok nestál na nohou,’ vzpomíná Prskavcova máma
Rodina je pro vodního slalomáře Jiřího Prskavce hodně důležitá. Jak už dobře víte z našeho reportážního a dokumentárního časosběrného projektu Olympijský rok, rád tráví čas se dvěma malými syny i manželkou Terezou, ale svou roli mají i Prskavcovi rodiče. Táta Jiří starší ho celou dobu trénuje, maminka Marcela hlavně dřív pomáhala jako fyzioterapeutka a teď může na leccos zavzpomínat.
Dnes je Jiří Prskavec mezi vodními slalomáři nejlepším kajakářem planety, ale byly doby, kdy ani nemohl chodit. Jako malý totiž bojoval s Perthesovou chorobou.
Od Perthesovy choroby až k olympijským medailím. ‚Rok nestál na nohou,’ vzpomíná Prskavcova máma
Jiří mladší svůj sportovní talent prokazoval od mala. „Bylo hezké, že ho to bavilo, že tam jel a pak měli radost, když byli odměněni. Děti čekají na nějakou medaili, lízátko. V tu dobu jsem si ale ještě neříkala, že z něj něco bude,“ prozrazuje Marcela Prskavcová.
Možná i proto, že nedlouho předtím se malý Jířa potýkal s jiným, než sportovní soupeřem. S Perthesovou chorobou, tedy rozpadem kyčelního kloubu.
„Bylo mu pět a asi dva měsíce jsme byli v nemocnici. Byl zavěšený v takových třmenech, chodili jsme za ním a střídali se u lůžka. Na podzim ho operovali, měl šest týdnů sádru, museli jsme ho nosit. Pak mu to ale sundali a bylo super, že mohl hned začít chodit. Na nohou skoro rok nestál, pak operace, ale pomalu to rozcházel, začal všechno dělat a začal chodit do školy a bylo to dobré,“ vypráví maminka jednoho z nejúspěšnějších českých sportovců.
Vzorné dítě?
A dokázal malý Jířa své rodiče vůbec naštvat, nebo potvrzuje vizáž vzorňáka? „On byl a je hodné dítě, je to dobrý člověk. Dávám k dobrému, že jsem mu odnesla dvě přihlášky na vysokou školu. Oni pak byli s tátou na soustředění v Austrálii a řekl, že mi to tam máma nesla zbytečně, že jsem teprve ve třeťáku. My jsme mysleli, že už bude maturovat...vůbec jsme nevěděli, jak studuje,“ usmívá se Marcela Prskavcová a její syn Jiří hned vysvětluje.
„Bylo to chvíli před tím, než jsme odlétali do Austrálie. Malinko jsem se bál, že by mi to rodiče zakázali, takže jsem to lehce zatajil na pár měsíců a pak na mě byli trochu naštvaní. Nakonec jsme to zvládli a dotáhl jsem to.“
