Konečně zažil olympijské hry se vším všudy. Jak moc velký byl rozdíl v Tokiu a nyní v Paříži? I to v pořadu Na síti prozradil judista David Klammert, kterému se ve francouzské metropoli na tatami nedařilo. Jak moc si pochvaluje společné tréninky s Lukášem Krpálkem? „Každý rok trávíme s Lukášem třeba měsíc v Japonsku. Pořád vymýšlíme srandičky, že třeba soutěžíme o to, kdo během tréninku hodí víckrát a sázíme se o zmrzlinu,“ říká český judista.

Praha 11:11 21. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Davide, s jakými pocity ses vrátil z olympijských her?
Jsem pořád ještě zklamaný z výsledku. Člověk se na to připravuje čtyři roky, ale nám, v malých sportech, nám může olympiáda změnit život a podmínky. Je pak šance sehnat sponzory, finančně si přilepšit nebo pomoct našemu sportu se zviditelnit, tak mě mrzí, že se to nepovedlo. Byla to moje druhá účast na olympijských hrát a zažít tu atmosféru, být s ostatními sportovci, to byly jedny z nejlepších dnů v životě. Pere se ve mě zklamání a to, že to bylo něco neuvěřitelného.

Všichni sportovci, kterým fandím u televize, tak jsme byli jako jedna velká parta a podporovali jsme se. Člověk pak zjistí, že všichni jsou taky jen lidé a že sport je vychoval, že mají obrovský charakter. Mrzí mě, že jsem nedokázal ten zlomový den lépe využít.

Ty jsi prohrál s domácím Francouzem. Co se přesně stalo?
Ten Francouz byl pak třetí, takže má bronz a v týmech dokonce vyhráli. Takže má zlato a bronz, takže byl velmi dobře připravený. Ten zápas nebyl špatný, ale nestačilo to na něj. Na olympiádě nestačí předvést 100 procent, ale 120 procent. Byl to kámen úrazu, že jsem šel s Francouzem a rozhodčí ho trochu tlačili, což šlo vidět. Zažil jsem ale nejlepší atmosféru, co jsem mohl, protože tam bylo dvanáct tisíc lidí. Na to v judu nejsme zvyklí na takovou atmosféru, takže to byl obrovský zážitek. Do té doby jsem byl trochu nervózní, ale pak jsem si říkal, že si to musím užít.

Když jsi říkal, že ho rozhodčí tlačili, tak jsem pochopila, že jsi prohrál na tři šida. Co to znamená?
Trestné body dostáváme za pasivitu, neaktivitu, vystupování. Dostal jsem první šido za pasivitu po 15 vteřinách, když soupeř taky neudělal útok a to se moc nestává. Začínal jsem s tím, že jsem na jednu kartičku prohrával, pak jsem jeden moment pokazil, tak jsem dostal druhý trest. Při třetím trestu, by asi za normálních závodech by rozhodčí počkali, ale tady mi to dali hned.

Cítil jsi, že to bylo nefér?
Nechci říct, že nefér. Kdybych podal takový výkon, že by do toho rozhodčí nemohli vstoupit, tak takový jsem ale nepodal. Lehkou křivdu jsem cítil, snažím se ale chybu hledat spíš v sobě. Bylo to dejme tomu 51 procent pro Francouze a 49 procent pro mě, takže se přiklonili na jeho stranu, což je asi pochopitelné v té atmosféře.

Není to ale špatný příklad pro nastupující generace?
Mám raději čistý boj, kdy se to rozhodne hodem, škrcením, páčením na zemi a opravdovým judem. Pravidla jsou ale tak nastavená a Francouz toho využil. I bronzovou medaili vyhrál na tři šida a taky, to bylo takové sporné. Je škoda, že do toho rozhodčí takto vstupují. Zápas se stejně do minuty, do dvou rozhodne. Oni to chtějí trestama zatraktivnit, že vás to žene víc do úroku, ale když vám tu šanci ani nedají, tak je to špatně.

Nemůže to inspirovat ostatní, že se boj bude měnit takovým způsobem?
Je to možné, ale myslím, že po té olympiádě do toho sáhnou a pravidla upraví. Rozhodovalo se takto hodně zápasů. Je to na závodnících, kteří to dokážou využít, ale mě takový styl moc nesedí, tak musím možná taky něco změnit a zapracovat na sobě.

2:39

Hrál aktivní divadlo na rozhodčí, štvalo judistu Klammerta po prohře s domácím zápasníkem

Číst článek

Davide, jsi olympionik. Co se ti vybaví, když tě tak oslovím?
Je to pro mě zadostiučinění za celou dobu práce. Judo dělám 22 let a kdyby mi to někdo před 12 lety řekl, tak bych tomu nevěřil. Jsem zklamaný, že mám nálepku jen olympionik a ne olympijský medailista, ale vše má svůj čas a je to impulz do dalších bojů. Člověk má motivaci něco změnit a počkat si na velkou medaili.

Když se řekne olympionik, nebo olympijský medailista, tak jsou to obě mety a nebo jde vždy o medaili?
Pro všechny sportovce je být na olympiádě to první. Přirozeně chce každý sportovec víc a zapsat se do historie, takže pak si řeknete, že když už jste tady, tak byste chtěl odjíždět s medailí a zviditelnit Českou republiky. Pořád patříme rozhodně mezi menší sportovní státy, takže to může vašemu sportu a Česku pomoci.

Olympiáda to byla tvoje druhá. Paříž ale byla specifická, protože byla bez covidového omezení, byla blízko. Splnil se ti tam nějaký sen?
Cítil jsem se o dost lépe, než v Tokiu. Tokio bylo také zážitkem, ale sportovci mi tam říkali, že se musím dostat do Paříže, že tady to není ono, není tady Český dům, diváci...I v Tokiu to pro mě byl sen, ale v Paříži se ještě zdvojnásobil tím, že tam byli diváci, opravdická atmosféra. Já jsem sportovní fanoušek, že obdivuji všechny sportovce a chtěl jsem se dostat na co nejvíc sportovišť. Po závodech, když jsem čekal na start Lukáše Krpálka, tak jsem měl den a půl k dobru a stihl hodně zafandit sportovcům. Byl to opravdu zážitek.

Co všechno jsi obětoval tomu, abys ses na olympiádu dostal?
Vždycky člověk vidí jen poslední olympijský cyklus, ale je za tím hrozně moc dlouholeté práce. Není to tak, že se dostanete za čtyři roky na olympiádu, ale od mala už musíte zvládnout hodně rozdílových věcí. Od 14 let jsem odešel z domova, abych mohl v Olomouci dvakrát denně trénovat. Pak jsem se rozhodoval, jestli jít do Prahy a trénovat s Lukášem. Ve 20 letech jsem tedy zase měnil působiště. To jsou zlomové momenty, kdy musí vzít člověk kuráž do batohu a risknout to. Říkal jsem si, že v nejhorším se vrátím zpátky do Kroměříže, odkud pocházím a která na mě bude vždy čekat. Když mě svět semele, tak se tam můžu s tím baťůžkem vrátit a budu mít čisté svědomí, že jsem to zkusil. Naštěstí jsem se tam pořád ještě nevrátil a můžu s tím baťůžkem zkoušet jít dál.

Půjde to ještě do dalších bojů a další olympiádu?
Hodně lidí se mě na to ptá. Teď bych si chtěl odpočinout a zase najít lásku k judu. Ne, že by tam nebyla, ale ty čtyři roky byly velmi náročné. Cítím, že to dlužím nejen svému tělu, ale i rodině a kamarádům, co mě podporují. Chtěl bych jim trochu vrátit čas a vrátit jim tu čtyřletou podporu. Pak bych chtěl jít rok za rokem a plnit si sny. Když budu zdravotně v pořádku a bude mě to pořád naplňovat, tak budu usilovat o to, abych se dostal na další olympijské hry.

Davide, jak silné je vaše kamarádství a spolupráce s Lukášem Krpálkem?
Je to pro mě obrovsky silné. Tak fenomenální sportovec, judista, jako je Lukáš, tak ten se narodí jednou za 100 let. On je jako Jarda Jágr v hokeji. Jsem nesmírně vděčný, že jsem trefil generaci a mohu se okolo něj motat. Jezdíme spolu po závodech už přes deset let vyplynulo z toho, že jsme velcí kamarádi a je to pro mě druhá rodina. S Lukášem spolu během kvalifikace trávíme mnoho času v zahraničí. Máme okolo sebe skvělou atmosféru a i když se vám nedaří, tak víte, že jste se skvělým člověkem a cestujete po světě. My spolu trávíme každý rok skoro měsíc a půl v Japonsku, kde to je velmi náročné. Jsem rád, že tam mohu být s Lukášem, že si to pak umíme zpříjemnit a pořád něco vymýšlíme. Děláme si srandičky, že kdo hodí na tréninku vícekrát, tak kupuje zmrzlinu. Lukáš to dělá ještě déle, tak člověk už musí vymýšlet, jak si to zpříjemnit. Pořád o něco soutěžíme.

Co zažíváte v Japonsku? Je nádherné, ale specifické...
Máme to tam hrozně rádi, ale jsem rád, že jezdíme na dva týdny. Druhý týden už si začínám všímat těch specifických věcí a těším se domů. S Lukášem to máme rádi, protože se tam soustředíme jen na judo. Trénujeme tam, jíme a spíme a když máme den a půl volna, tak se cestujeme a užíváme si to jinak.

Spíte na normálních postelích, nebo na tatami?
Teď už na normální posteli, ale dřív, když byly v judu menší finance, tak jsme spali na tatami. Bylo nás na pokoji deset a spali jsme ve spacácích. Mělo to své kouzlo, když mi bylo 20 let, jsem rád, že jsem to zažil, ale tehdy mi to tolik nevadilo. Teď už jsme rádi, že se můžeme zavřít sami do pokoje a máme trochu soukromí.

Vaše kamarádství a spolupráce s Lukášem není ale jen o úspěchu a radosti,  je ale i o zklamání a špatných dnech. Jak jsi vnímal zklamání, které Lukášovi jeho výsledek přinesl?
Bylo to velmi silné, tak mi trochu slzy vyhrkly do očí. Víte, co za tím všechno je, kolik překonal zranění, že má doma skvělou rodinu a bolí ho odjíždět od ní na ta soustředění. O to víc je pak umocněné, když to neklapne. Lukáš je pořád ale jen člověk, ale i skvělí sportovci občas klopýtnou. Před tím ale dvakrát vyhrál olympiádu a na to se nesmí zapomenout, že pro judo a Česko udělal strašně moc. Je vnímaný jako jeden z nejlepších judistů posledních dekád. Všichni ho mají rádi, vnímají jeho skvělou povahu, protože to je obyčejný správný kluk. Neznám ani jednoho judistu, který by ho neměl rád.

Jak bys olympiádu v Paříži hodnotil po stránce organizace?
Trochu jsem se toho obával, ale musím říct, že vše klapalo, jak mělo. Fakt se snažili, problémy se snažili rychle odstranit, třeba problémy s dopravou. Ta infrastruktura musela být šílená, ale popasovali se s tím velmi dobře a všichni sportovci měli dobré zázemí.

Co ty postele?
To už bylo i v Tokiu, takže to není výmysl jen Francouzů. Snaží se to dělat udržitelněji, takže postele nejsou ideální, ale Český olympijský výbor tam pro sportovce navozil matrace a mě se na tom spalo dobře. Díky Českému olympijskému výboru to bylo super.

Mě to jako problém nepřišlo, ale pro vás, judisty, bylo to znát?
Já i Lukáš, který je těžší než já, tak jsme spali dobře. Díky matraci jsme to ani nepociťovali.

Jak to tam bylo s jídlem?
To bylo další téma, co se hodně řešilo. Byl tam obrovský výběr, ale nebylo to moc dobré. Nebylo to vůbec ochucené, což mě na Francii překvapilo. Já držel váhu, tak jsem měl štěstí, že mi tam až tolik nechutnalo. Měl jsem skvěle připravenou váhu, takže jsem jedl střídmě. Pro mě to bylo v pohodě, ale věřím, že pro sportovce, co jsou zvyklí na střední standart, tak to nebylo úplně ono.

Potřeboval jsi shodit nějaká kila?
Musel jsem do takového gumového obleku den před tím. Jakmile to sundám, tak to hodím do umyvadla a zmydlím to, abych to ostatním nestěžoval. Tohle k judu patří. Odvodňoval jsem ale jen dvě až tři kila, takže mi stačilo jít jen dvakrát. Na pokoji s námi byli veslaři, kteří musí vážit do 70 kilo a taky shazovali. Byli jsme tam tři lidi, co drželi váhu a jen Lukáš mohl jíst, co chce. Chvíli jsme se na něj špatně koukali, ale po vážení jsme mu to jídlo zase přáli.

Jaké bylo slavnostní zahájení?
Byli jsme fakt hrozně zmoklí, ale všechno zlé je pro něco dobré. Zahájení mimo stadion už třeba nikdy nebude, tak jsem rád, že jsem to zažil. Pro sportovce je asi stadion lepší, že si ho užije víc. Na lodi to měl každý jiné, neviděli jsme moc dobře. Diváci jsou sice podél vody, ale vidíte jich pár, jak jsou naštvaní, že platili a jsou mokří. Na stadionu s lidmi je to intenzivnější. Pořád ale mít českou vlaječku v rukou a být v průvodu, to je to nejlepší, co může být. Bylo to něco jiného, ale jsem rád, že jsem to zažil.

Davide, v jaké části kariéry se teď pohybuješ? Před olympiádou jsi byl stříbrný na Grand Slamu v Dušanbe.
Teď se mi povedl životní výsledek, tak jsem doufal, že dokud mám štěstěnu na své straně, že to využiju na olympiádě a to se bohužel nepovedlo. Jak je ale ta doba rychlá, tak člověk rychle zapomene, že se to stalo. Musím si to více připomínat, protože po Lukáši Krpálkovi jsem asi jediný český judista, který byl na Grand Slamu ve finále. Jak chce člověk od sebe víc, tak na to zapomíná. Je to dobře, ale když se něco takového povede, tak jsem to hodil rychle za hlavu, což byla škoda. Pro českého judistu je to velká věc a díky tomu jsem taky startoval na olympiádě. Jak jsem se navíc připravoval na olympiádu, tak jsem to ani nestihl oslavit a užít si to. Doufám, že na to bude prostor a čas teď.

2:37

Zachrápal jsem při soupeřově chvatu, který znám, smutní Krpálek po konci v olympijském osmifinále

Číst článek

Ty zároveň studuješ a trénuješ. Jak je náročné tohle skloubit?
Je to náročné, ale do svých 26 let jsem dělal jen judo a vše tomu obětoval. Pak jsem měl ale pocit, že když se vám nedaří v judu, tak se vám nedaří celý svět. Není to ale jen o tom, žijeme tím, ale je důležité mít víc nožiček, na kterých se může stát. Dodělal jsem si bakalářské studium a obhájil si trenérskou práci, takže jsem trenér 1. třídy a ténuji děti. Snažím se předávat, co umím, takže judu stále věnuji většinu času. Jsem rád, že to má i jiné aspekty, protože když se nedaří v judu mě, tak mají úspěchy třeba moji svěřenci, nebo jsem udělal zkoušku ve škole. Jsem typ, co potřebuje režim a pořád něco dělat. Rád pracuji pod tlakem, dělá mi to dobře a prospělo mi to i v judu. Jsem rád, že pozornost tříštím jinam.

Co bys vzkázal rodičům, kteří děti na judo vodí?
Že to jsou pořád jen děti a ať dělají více sportů. Měl bych říct, že je judo nejlepší sport, ale je dobré k tomu dělat i jiné sporty a nechat je být dětmi. Ony si pak vyberou. Brzká specializace je holt tlak na všechny a děti pak brzy končí a sport se jim znechutí. Ať zkouší co nejvíce sportů. U starších je pak důležité, aby vydržely, protože judo je opravdu do života. Jedno japonské přísloví říká: sedmkrát upadnout, osmkrát se postavit. I když se nedostanete na olympiádu, tak vám to dá do života strašně moc a poznáte skvělé lidi a místa a to si za peníze nekoupíte. Mimo sport se tohle hledá těžko.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít