Do studia Radiožurnálu Sport přijala pozvání čerstvá držitelka ceny Věry Čáslavské za mimořádné zásluhy žen ve sportu Hana Dvorská. Dvaašedesátiletá kaskadérka a trenérka si s moderátorkou Kateřinou Neumannovou povídala o svém celoživotním přístupu ke sportu a o dalších výzvách.

Praha 12:48 29. prosince 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když jsem si četla, jaký je váš běžný denní program, neříkají vám ostatní, že to není normální?
Ano, že jsem magor a že mám zmírnit a dělat to méně. No jo no, tak mě to ale baví.

Jak vypadá váš běžný den?
Doslova běžný. Ráno vstanu v 5.20, normálně se nasnídám a jdu s lidmi běhat. Vedu ranní bootcampy, to je takové cvičení pro lidi před prací, ale jen třikrát týdně – pondělí, středa, pátek. Hned po bootcampu jdu do tělocvičny do form factory a tam mám své lekce. Cvičím tam jógu, pak tam mám kardiolekce a posilování. To mám dopoledne tak tři až čtyři hodiny a pak jako žena obecná jdu nakoupit, něco uvařím. Odpoledne už nechodím cvičit s lidmi, to už si cvičím sama. Teď taky hodně chodíme plavat do Vltavy, jezdíme na kole a takové ty normální věci.

Teď v zimě plavat do Vltavy?
Ono to vypadá, že je to teď takové moderní, ale my jsme začali před covidem, když zavřeli bazény, tak jsme nevěděli co. Běhali jsme, a protože jsme nemohli chodit do tělocvičen, nemohli se stýkat, tak jsem dělala náhodná setkání s lidmi na Petříně a tam jsme běhali. Když byla zima, tak mě jednou napadlo, že půjdeme po běhání do jezírka u lachtana. Bylo krásně, tak jsme se svlékli, smočili a zase se oblékli a vyběhli. Začali jsme tam pak chodit častěji jen k tomu lachtanovi na Petřin, je to tam takové malebné. Když už nám to nestačilo, začali jsme chodit do Braníka plavat do Vltavy. Abych měla motivaci, našla jsem si plavecký klub otužilců a říkala si, že musím plavat. Trénovali jsme na Memoriál Alfréda Nikodéma, to je vždy 26. prosince, tak jsem natrénovala, zaplavala si a už jsem u toho zůstala. Je tam zase jiná parta lidí, já jsem mezi nimi takový chcípák, protože to jsou opravdoví otužilci. Ale baví mě to a chodím plavat.

Jak dlouho ve studené vodě vydržíte?
Já jsem fakt chcípák, protože nemám moc tuku, tak je to takové složitější, ale říká se, že kolik je stupňů, tolik minut by tam měl člověk vydržet. Teď měla voda pět stupňů, tak pět minut. Ale je to málo. Byla jsem tam pět minut a jak je teplý vzduch, tak se ta voda zdá nějak studenější. Chodím a plavu, ne se jen ponořit, plavu třeba ke křoví a zpátky.

Vy jste kromě těchto aktivit i kaskadérka. Jak často se vám stane, že někdo zavolá, že vás potřebují do role?
Když jsem byla mladá, tak to bylo dobrý, teď už jsou ale jiné mladé holky. Pořád je ale potřeba dublovat staré babky, tak to dělám já, ty stařenky. Třeba dvakrát do měsíce jdu někam spadnout nebo mě někde zmlátí. Teď jsem zrovna dělala reklamu, prohučela jsem třemi stropy v paneláku, ale mám v lednu nabídku na další film a tam budu někde plavat ve studené vodě.

Byly nějaké kaskadérské role, které jste musela odmítnout?
Ano, protože se poháním nejlépe vlastní silou. Když jsem musela jet na motorce a čapnout nějaké malé dítě a ujet, to jsem se prostě bála.

Je něco, co děláte velmi dobře?
Velmi dobře si dát do huby, to ne. Co mi řeknou, to udělám. Člověk musí být mezi kaskadéry všestranný, protože když mi řeknou Hani, pojedeš na kole a spadneš, tak musím aspoň umět jezdit na kole. Nebo když řeknou, že skočím ze střechy, pod auto... nesmím se bát.

30:11

Kdy začít s otužováním? ‚Nejlépe dnes,‘ radí předseda klubu otužilců Prokop, ale doporučuje prohlídku

Číst článek

A jak se tohle trénuje?
To se netrénuje, to se buď bojíte, anebo nebojíte. Od malička, když mě táta vychovával drsně ke sportu, tak jsem nebyla moc květinka. Teď můžu ještě pořád točit, protože jak trénuju, mám nějaké svaly, takže je potřeba nebýt tvaroh, protože když sebou plácnu, tak aby mi svalový korzet udržel kosti pohromadě, abych se nerozpadla. Když chci dělat u kaskadérů, tak musím makat. Bála bych se totiž, že se mi něco stane, vždyť jsem normální babička. Je to o tom, že se léto točí v zimě a zima v létě. Když jsem třeba v létě dělala ve Snowboarďácích, tak jsem za Vojtu Kotka skákala z vrtulníku. Bylo léto, 30 stupňů, nabalená v těch hadrech, prkno na noze a my v té poslední scéně skákali z vrtulníku na svah, ale ten nebyl, tak se skákalo do vody. To je vždycky hrozné, když jsem někde nabalená, nebo naopak když se musím koupat ve vodě a je zima. To je takové zvláštní, ale jinak točím ráda cokoliv.

Když se rozhodujete jestli danou roli vezmete, zvažujete poměr nebezpečí?
Kaskadéři nejsou magoři. Všechno je hrozně bezpečné, když se to tak vezme. Samozřejmě se může něco stát, ale v tréninku děláme stokrát horší věci. U filmu se dbá na to, aby se nikomu nic nestalo. Safety first se říká. Musíme být připravení, zkoordinovaní, vše musí klapnout, aby když tam něco vybouchne, tak abych do toho vlítla... pak to vypadá nebezpečně, ale vlastně to tak nebezpečné není. Když to ale bude dělat někdo, kdo není trénovaný, tak si rozbije pusu. Kdo to umí, tak je to bezpečné. Málokdy se stane, že se něco špatného přihodí.

Nedávno jste na půdě Českého olympijského výboru získala cenu Věry Čáslavské za přínos sportu. Udělala vám cena radost?
Udělala, a velkou. Já jsem se tím vůbec nepočítala.

Kde myslíte, že jste udělala nejvíce pro sportovní prostředí?
Tak nepřivezla jsem žádné medaile z mistrovství světa... vlastně jo, taky! Ale já chci hlavně, aby národ hýbal, protože to je dobrý a zdravý. Snažím se co nejvíce lidí zapojit do pohybu, ne nějak urputně, ale aby z toho měli radost. Vše, co dělám, je ve stylu hejbavá pohoda, aby to lidi dělali rádi a chtěli tam chodit. Aby to pro ně byla společenská událost, aby se těšili a pak je dobré ten pohyb pojímat. Pár lidí je pak víc trénovaných a jsou ti mistři světa, ale obecně si myslím, že můj přínos je v tom, že chci, aby se všichni hýbali, protože je to zdravé.

Co jsou vaše drobné radosti spojené s vaší prací?
Mám radost, když mají lidi radost. Moje radost je, že lidé odchází, smějeme se a to je dobré. Někdy v těch fitkách je to takové dietní, lidi tam makaj, pak zase odchází... My po té hodině jdeme třeba na kafe, na pivo, dělají se tam takové skupinky, který se neznají, a tvoří se přátelství, vztahy. Z toho mám radost, že se tam dávají lidé dohromady a že to je taková životní hezká věc.

Jak se vy sama cítíte na konci dne?
Normálně, jako stařena. Jsem unavená, každý den a vždycky omdlím do postele. Už v deset musím spát, jinak to nedávám. Na konci dne se ale cítím tak, že jsem šťastná, že se osprchuju a jdu si lehnout. Vůbec nesleduju televizi, vůbec nemám čas, vůbec nevím, co se děje, vůbec neznám nikoho známého, protože si ráda něco přečtu, uvařím a jdu si lehnout.

Jak tedy odpočíváte, když už je to potřeba?
V noci, pak moc ale už neodpočívám. Pořád to hrnu, buď cvičím, a protože mám hodně těch hodin, tak se na to musím připravovat, abych nevařila z vody. Mám docela zodpovědnost, aby ta hodina byla dobrá a cvičenci, když něco očekávají, tak aby si odnesli maximum. Na každou hodinu se fakt připravuju. Přijdu a než jdu někam na kolo, tak se podívám třeba na internet, chci, aby to bylo dobré a necvičila jsem stoleté věci, tak musím sledovat, co se děje. Řeknu si, co je blbost a co ne a co tam dám, co ne, a pak je zase konec dne.

Měla jste v dětství spadeno na vrcholový sport?
Spadeno měl můj táta, že budu vrcholová sportovkyně. Jako malá jsem chodila plavat do AXY, pak mě nějak vybrali a začala jsem chodit každý den před školou a to bylo strašné. Nebavilo mě to. Byla to Rudá hvězda a plavala jsem tam s Danielem Machkem, my jsme byli jako šestiletí kamarádi, on pak byl dokonce na olympiádě. Tam nás tak dusili a mě to nebavilo a pořád jsem přemýšlela, jak zdrhnout, ale nešlo to, protože jsem byla malá holka. Jednou jsme plavali korek a museli kopat nohama, kdo neměl korek, tak měl nafukovací kruk. Já jsem si nafoukla ten kruh, dala si ho na sebe a začala plavat prsa, jako drzý spratek a oni mě vyhodili, že neposlouchám. Pak volali tátovi, že jsem moc šikovná, abych tam chodila, a já řekla, že už tam chodit nebudu. Udělala jsem doma revoluci a nechodila. Táta byl naštvaný, tak chtěl ze mě udělat jinou vrcholovou sportovkyni, tak přišel tenis. Začala jsem chodit k paní Heleně Sukové na tenis. Tam jsem chodila s Hankou Mandlíkovou. Měla jsem pak ale průšvih na motorce. Když mi bylo deset let, brácha mi půjčil motorku a já to naprala do stromu. Byla jsem dva roky osvobozená od tělesné výchovy, protože mi měli dokonce uříznout nohu, to je strašně dlouhá historie. Pak už jsem byla ve 13 ve 14 letech stará, tak brácha řekl, že ze mě udělá mistryni světa v parašutismu a přihlásil mě do Svazarmu. Já začala skákat z letadla, to mě bavilo. Byli tam kluci, holky, já skákala. Mě baví hodně sporty, které jsou venku. Mistryní světa jsem se ale nikdy nestala, protože jsem pak studovala Fakultu tělesné výchovy a nebavilo mě pořád jezdit na letiště. Chtěla jsem dělat školu, tak jsem zdrhla a dodělala si školu, protože tam byla sranda, a pak zase sportovala víc.

Jak rodič přivede třináctiletou holčičku, aby skákala z letadla?
To nebyli rodiče, ale brácha a máma to ani nevěděla. Táta možná jo. Měli jsme tehdy kulaté padáky, nebyla křídla a to byly rány jak z děla na tom sportovním padáku. Nejdřív jsme skákali na zeleném, co měli vojáci, a pak ty sportovní a to byly strašné řachy. Máma to vůbec nevěděla, pak se přišla podívat na nějaké závody v soutěži na přesnost v přistání. Já tam sebou třískla k té nule v písku, máma tam seděla a začala brečet. Říkala mi, Haničko, prosím, nedělej to, až budeš stará, tak se ti to všechno sečte a budeš nešťastná. Viděla, jak je to těžké, ale já to přežila. Všechno jsem přežila. Musím to radši zaklepat.

Rodiče vás přivedli ke sportu, sama máte dvě děti a také jste je přivedla ke sportu. Jak pro vás bylo důležité, aby děti sportovaly?
Pro mě to je důležité. Myslím, že sport celkově formuje člověka. Cílevědomost, fyzickou zdatnost. Chtěla jsem, aby moje děti sportovaly, ale na druhou stranu, aby žily kulturně. Dceři Míše je 37 let, ta už má dvě děti, hraje na housle a Martin zase hraje na klavír. Míša běhala dobře orienťáky, všechny ty Sokoly a gymnastiky. Martin leze, založila jsem horolezecký oddíl a on pak pokračoval dál a opravdu strašně dobře leze. On je zdravotnický záchranář a dcera má vlastní fitcentrum v Meziříčí. Jsou tím sportem načichlí a pokračují v tom kaskadérství. Když byli malí, tak bylo potřeba, aby dublovali za malé herce. Chytili se taky u kaskadérů, Míša je výborná kaskadérka, ta to po mně převzala a hodně točí. Martin si pracuje a leze po skalách. Když potřebují někoho, aby někam vyšplhal, tak ho vezmou.

Vaše děti zdědily i kaskadérské aktivity. Je to součástí vaší rodinné DNA?
Prostě sportují a u kaskadérů se chytnou lidi, kteří jsou všestranní a nebojí se a nejsou úplní pitomci. Když režisér něco řekne, tak je potřeba, aby to člověk pochopil a nezkazil. U kaskadérů je potřeba přesný timing, aby se něco nestalo. Vychovávala jsem tak, že nekňouraly, kňourat se nesmělo. Šlo se na hory, 15 kilometrů pěšky s batohem na běžkách, na hřebeny Krkonoš, tak tam musely dolézt. Když byla zima, tak jsem řekla skákej tady, zahřeješ se. Fakt nejsou rozmazlený. A dobrý.

Z úspěšné rychlobruslařky hokejistkou. ‚Je zvláštní v kolektivním sportu krotit své ego,‘ říká Erbanová

Číst článek

Zakazovala jste třeba dceři něco?
Nezakazovala, vždyť má vlastní mozek a ví, co má dělat. Je dospělá a šikovná. Dříve jsem dělala u kaskadérů jiné věci, než se dělají teď. Dříve to bylo takové syrové, nedělalo se nic na lankách, neměli jsme ani chrániče. Vždycky jsme někam spadli, mě přejelo auto a vše bylo opravdu drsné. Teď je to jiné, kaskadérská práce je jiná. Já, když jsem hořela, tak mě polili benzinem a hořela jsem pár vteřin, protože to pálilo. Teď mají gely, obleky a hoří třeba dvě minuty. Je jiná technika. Myslím, že naše práce byla náročnější, ale teď je to zase složitější technicky. Dělají to ale všechno dobře.

Zmínila jste, že jste babičkou, takže jste pro své vnoučata také první trenérkou?
Jo. Míša se odstěhovala za manželem do Meziříčí a já jsem v Praze, takže každý den babičku nedělám. Ani by mě to nebavilo a neměla bych na to čas. Když jsem ale s nimi, mám dvě vnučky, tak třeba Sašu motivuju, protože se chtěla naučit chodit po rukách jako babička. Tancujeme, lezeme, udělala jsem doma překážkovou dráhu, děláme shyby. Když vidí, že babča shybuje, tak jde, neodmlouvá, protože to vidí, že se to dělá. Tak to je dobré.

Jaký sport byste dětem doporučila jako první?
Mně se opravdu líbí to lezení. Jsou ty umělé stěny, sice to je vevnitř, ale ty děti, když se naučí lézt, tak pak můžou chodit do přírody a lézt po skalách. Je tam super parta. Horolezci a celá parta outdoorových lidí jsou dobří lidi. Můj syn to dělá, má super figuru, hlídá se, nesmějí být tlustí, posilují. Rozvíjí se celé tělo a děti jsou takové opičky, pořád někde lezou. Je to kolektivní sport, mně to přijde dobré, ale nikomu to nevnucuju. Orienťák je taky dobrej, rozvíjí mozek, samotné běhání, ale to děti nebaví. Kanoistika, sporty v přírodě, všechno.

Překonáváte i velký zdravotní problém. Myslíte, že vám sport pomohl k tomu, že jste zůstala pozitivní a sportujete dál?
No jasně. Aby posluchači věděli, mám nádor na mozku, ale mám ho pěkně ozářenej a mám radost, protože říkali, že neexpanduje, že si to tam pěkně hoví. Mám to na očním nervu, takže blbě vidím. Dělám ale jakoby nic. Samozřejmě sport a všechno mě podporovalo. Říkali mi, že mám zmírnit a přestat, ale to jsem říkala, že umřu. Sport, a hlavně lidi mě podpořili, mám kolem sebe hodně lidí, všichni mi fandili. Mám takové životní motto, že musíš dělat jakoby nic. Dokavaď to jde, tak to jde.

Vyzařuje z vás pozitivní energie. Daří se vám ji přenášet i na vaše klienty? Jak v nich vyvoláváte motivaci, aby se ke sportu vraceli?
Nechci se chválit, ale myslím, že já jsem jejich motivace. Když vidí, že je mi 62 let a že jsem schopná to pořád dělat, tak si řeknou kurnik, když Hanka může, tak já taky. Snažím se je motivovat, ale ne nějak urputně.

Herce Neužila připravil na Zátopka, pomáhá ale i amatérům. ‚Běžcům otevírám oči,‘ říká trenér Pernica

Číst článek

Kdo jsou vaši typičtí klienti?
Jak kde. Mám ty bootcampy, to jsou taková všehochuť. Holky, kluci, mladí, staří. Chodí tam úplně nabušený lidi nebo holky, kterým je 55 let. Oni se vždycky ptají, jestli můžou přijít, že jim je 55 let, ale ráda bych sportovala. Mám dva instruktory, jsme rozděleni do družstev. Dobrý jsou s Martinem Gablou, to je můj hlavní instruktor, ten je hrozně šikovnej a ten je drtí. Pak je tam ještě další instruktor a já a prostě si ty lidi rozdělíme, abychom každý měl pohodu a necítil se trapně. Jsou tam i paní při těle a já se snažím, aby měli radost. Holky, pojďte, poběžíme k rozhledně. Nemůžeš? Nevadí, tady si to oběhni a támhle se setkáme. Prostě se snažím, aby se necítily špatně.

Už bylo řečeno, že vstáváte ráno v 5.20 a celý den máte obrovský energetický výdej. Jak se stravujete?
Já to neřeším, opravdu. Cokoliv. Říkám, že jsem jak prase, že kdyby mi nasypali něco do koryta, tak to sním. Celý život stejně, je jasný, že jím málo. Jak můžu jíst, když se pořád hýbu, tak se nemůžu cpát jako vlk kamením. Ráno snídám rohlíky, protože jsem je jedla celý život. Co funguje, to neměnit. Jeden a půl rohlíku, máslem a marmeládou, dám si čaj a nazdar. Pak celý den cvičím. Když mám chvíli čas, tak si dám jablko, mandarinku, abych jen tak měla. Pak se naobědvám, ale málo, protože vařím večeři, jsem žena, co vaří. Cokoliv, brambory s něčím. Když to vařím, dám si trochu na talířek a pak se nejvíc těším na tu večeři. Nejvíc večeřím, protože se přes den hýbu a na jídlo nemyslím. Někdo má z jídla zážitek, já moc ne, prostě to sním, abych neumřela hlady. Večer, když všechno skončí, tak si doma sedneme s Emilem a něčeho se najíme. Ale málo.

Ulítáváte třeba na čokoládě nebo dobrém vínu?
Vůbec. Já právě nevím, čím bych si měla udělat radost jídlem. Je mi to jedno, mám ráda špagety.

Jak to probíhá třeba na dovolené?
Taky tak. Prostě jezdíme na kolo nebo jsme na letišti, tam není nic k jídlu a vždycky se pak nacpu večer.

Na lehátku na pláži by vás tedy nikdo nespatřil?
Lehátko? Na tom jsem asi nikdy neležela. Letos jsme třeba byli na kolo-lodi, to jsem byla poprvé v životě. Říkala jsem si, organizovaný zájezd, to je hrůza. Pak jsem ale jela a super, doporučuju. Přijeli jsme do Zadaru, pak jsme jezdili po ostrovech, podél moře a pak tam bylo hodně jídla, tak jsme se večer najedli, jeli jsme na palubě, měsíc, to byla nádhera. To bylo krásné, to byla vlastně opravdická dovolená.

Plánujete ve své práci v příštím roce něco nového?
Já nic neplánuju, protože jak se říká, člověk plánuje a pán Bůh se směje. Nechávám to být a doufám, že to bude tak jako letos, protože to bylo dobrý. Chci pořád dělat bootcampy, předcvičovat v tělocvičnách. Vlastně jednu věc plánuju. Byla jsem teď na jedné hodině baletu a opravdu nevypadám jako baletka, ale bylo to strašně náročné. Tak jsem se přihlásila do kurzu baré, to je jako balet, a chci se stát instruktorkou. Chci zkoušet jen základ, ale na ruce a nohy a držení těla je to strašně dobré. Plánuji se stát baletkou, ale jen v uvozovkách. Budu jen trénovat nohy, ruce a správné držení těla, protože to je důležité.

Říkala jste, že televizi moc nesledujete, ale sledujete alespoň obecně, co se děje v českém a světovém sportu?
Teď jsme sledovali mistrovství světa ve fotbale, i když mě fotbal nebaví, ale oni to jsou fakt kouzelníci. Sledovala jsem semifinále a finále a bylo to dobrý. Chtěla jsem si něco připravovat na cvičení a čuměla jsem na televizi na to finále, protože to fakt bylo dobrodružství. Lionel Messi to je borec, ten se mi líbil a má takový lidský přístup. Fandila jsem mu a vše dopadlo, jak jsem si přála. U toho šampionátu jsem vlastně trochu času proseděla. Z českých sportovců fandím všem, teď si nevzpomínám, ale třeba tenistka Kateřina Siniaková. Kdo je z Čechů dobrej v tenise, tak je dobrej, protože tomu musel věnovat čas a úsilí. Jsou dobří, když reprezentují Česko.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít